Drda pak uvádí Krůtovo někdejší doznání, že „byla mi hanba… Dodnes mám své členství v autorském týmu článku jako znamení na čele a před Jirkou Černým se stydím a nikdy nepřestanu.“

Nyní však Krůta podle Drdy „zjevně pochopil, že stud již není přínosný“, a při volbě radních před poslanci prohlásil o Případu Magor a o útoku na Plastiky: „Dostal jsem za úkol jako vedoucí kulturního oddělení napsat hudební pohled na jejich repertoár. Napsal jsem, že hrají velmi špatně, neumějí hrát na nástroje a je to primitivní hudba. Ale pak se zdokonalili, Mejla Hlavsa byl výborný hudebník. Nikdy jsem nebyl na jejich koncertě. Taky jak, když byli někde v hospodě za Prahou. Hudebně to ale bylo špatné a textově příšerné. Nevěděl jsem dlouho, že texty psal Milan Knížák. Já napsal dvacet řádků o jejich hudební tvorbě, a za tím si stojím.“

To tedy opravdu nebylo od Krůty hezké! Je sice fajn, že se nekroutí jako jiní, a že se přiznává ke své minulosti, to je hodné respektu. Nicméně to je asi tak všechno, co se v jeho prospěch dá říci. Za minulé skutky mu budiž přichystán očistec doslova pekelný. Až do něj Krůta dorazí, nafasují všichni – kromě něj! – špunty do uší. A pak tam budou pouštět Plastiky. A na střídačku Knížáka. Až na věky.

Pak se však Drda uťal, podsouvaje poslancům, že Krůtu zvolili právě kvůli jeho podílu na onom dehonestačním pamfletu. Napsal, že „Krůta zřejmě stojí vždy za tím, co se zrovna většinově žádá a co přináší výhody“!

Ach, to marné logiky vábení! Po větru nyní nečůrá Krůta, ale Drda, a ještě k tomu dlouhodobě kdekoho kádruje! Nadělal si Drda na hlavu, až to připomíná sebehanu. Krom toho zašpičatil na Krůtu kolík, ale nevšiml si, že se ocitl pod jeho vlastní řitinkou. Jauvajs, už jen ta představa.

Dopustil-li se však Drda takovéhoto zásadního přehmatu, mohli bychom proti němu vznést něco podobného, co on proti Krůtovi: „I kdyby zůstalo jen u dosud uvedeného, neměl by Krůta v žádné mediální radě co dělat. Člověk se samozřejmě může změnit, věnovat se svobodně žurnalistice jako každý jiný a postupně si třeba napravit reputaci, ale měl by snad mít dost soudnosti, aby věděl, že už nikdy například nemůže hodnotit z vlivné pozice radního práci veřejnoprávní instituce.“

Ale my nic takového ani vzdáleně podobného neuděláme, ani okřikovat ho nebudeme! Naopak, my jsme demokrati, a víme, že demokracie je tvrdá, že to není soaré v dívčí škole! My jsme rádi, že Drda píše, protože jinak bychom museli pracně a rozporovatelně odhalovat jeho kádrovácký charakter, zatímco on svým psaním udělá tuto hnusnou práci bezrozporně a sám.

p.s. Jan Masaryk kdysi vysvětloval, co je to zlatá střední cesta. To na Moravě přijde za sedlákem sousedův syn a povídá: „Dobrý den stréco. Posílá mě tata. Potřebuje půjčit koňa.“ Sedlák si v duchu říká: „Když mu ho půjčím, tak mně ho sedře. Když mu ho nepůjčím, řekne, že jsem sviňa. Musím vymyslet nějakou zlatou střední cestu.“ Chvílí přemýšlí a pak řekne: „Synku, řekni tatovi, ať mně políbí prdel.“

Někoho možná v souvislosti s kádrovací mánií Adama Drdy napadne: je nutné se tolik rozepisovat o takových nicotných ničemnostech? Je to opravdu dilema! Bylo by nepříjemné dopustit, aby měl Drda poslední slovo, aby veřejnost získala pocit, že píše správně, když mu nikdo neoponuje. Na druhou stranu se mnohý o Drdovi nedozví, až z mé repliky, čímž vlastně dělám Drdovi reklamu, což jest mrzuté. Jak z toho ven?

Já tedy, ve jménu Jana Masaryka, vůči Drdovi napříště zvolím zlatou střední cestu, končí komentář Jan Schneider.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)