Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval proděkana Fakulty ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní v Praze a vedoucí katedry a mezinárodních vztahů tamtéž, a krom toho také bývalého poslance Federálního shromáždění docenta Radima Valenčíka. V úvodu šestašedesátiletý pan Valenčík zavzpomínal na dobu svého dospívání, která připadla na roky, jež formovaly nejen jeho, ale i celý český národ. „Já jsem měl to obrovské štěstí, že jsem prožíval rok 1968 v období života, kdy se člověku otvírají horizonty. Přecházel jsem tehdy na gymnázium, období prvních lásek, netušených objevů…

Rok 1968 už jsem byl schopen vnímat, na vstup vojsk si pamatuji dodnes, byl jsem v dětském táboře ve Sloupu. Byl to poslední turnus a můj poslední tábor, protože jsem končil býti dítětem. Byl to šok pro nás, netušil jsem, že se něco takového může stát, bral jsem to jako obrovskou tragédii. Měl jsem vždy pozitivní vztah tehdy k SSSR, a o to to pro mě bylo bolestnější tato okupace, bylo jasné, že je to okupace, to nejde vysvětlit jinak.“

I přesto se stal Radim Valenčík komunistou, a později dokonce i poradcem prvního polistopadového předsedy KSČM Jiřího Svobody, který se pokoušel stranu reformovat – než na něj byl spáchán atentát. „Nevím, jestli to bylo z pozice skalních komunistů, nebo těch, kteří si reformu nepřáli z druhé strany… Začala to vyšetřovat Federální bezpečnostní informační služba, ale byla z toho stažena.“

Pak dostal podle Radima Valenčíka vyšetřování na starost člověk, který do té doby dělal „krádeže ve starožitnictví“. Nicméně nedělal svou práci zřejmě vůbec špatně. „Fakt je, že když byl druhý vyšetřovatel z toho odvolán a případ prohlášen za nevyšetřený, on si to bral osobně a snažil se to vyšetřit na vlastní triko. Přejelo ho auto…“

Mohla to být náhoda? Stanislav Novotný se coby bývalý policejní prezident domnívá, že nikoli. Připomněl například i podezřelou smrt komunistického poslance Vladimíra Řezáče, který se údajně v roce 1996 zastřelil kulovnicí. „Velmi nepraktická sebevražda,“ podotkl Stanislav Novotný.

Radim Valenčík vystudoval matematiku, a to poměrně netradičně v ukrajinské, dříve v sovětské Oděse. A překvapivě říká: „To bylo nejsvobodnější město, jaké jsem poznal.“ V Oděse, protože ho vždy bavila věda a často chodil do univerzitní knihovny, se sblížil se slavným profesorem Ujomovem, který se jej ujal. „Připravil referát na konferenci do Mariánských Lázní, to byl druhý rok mého studia, a oni mu nedali vízum. Byl naštvaný a řekl: Tak víš co, tak pojedeš místo mě. Všude jsem byl inzerován jako člověk z Moskvy, takže mě ubytovali v nejlepším hotelu, trochu jsem se styděl a trochu měl z toho legraci, z té servility obrovské, přitom Ujomov byl v Rusku považován za polodisidenta.“

Velkým tématem, kterým se Radim Valenčík akademicky zabývá, je penzijní systém. Nejdříve jej ale zajímalo financování vysokého školství. Podílel se na přípravě zákona, který navrhoval financovat terciární vzdělávání podle toho, kolik si vydělají absolventi škol – odvodem z jejich budoucího příjmu. Vzbudilo to ale až „alergickou reakci“. „Zejména na veřejných vysokých školách, které si vždy nárokují peníze, ale na výkony až tak nehledí. Připravili jsme návrh zákona o změně financování, který šel shodou okolností do parlamentu 25. února v roce 2002. Neprošel o dva hlasy,“ vzpomíná docent Valenčík, jenž brzy zjistil, že na stejné univerzitě jako on působí i jeden z předních odborníků na penzijní systém Jaroslav Vostatek. Ten navrhuje systém, kdy „každý, co do toho průběžného systému dá, tak to podle pojistné matematiky dostane zpátky“.

„Byla by to změna směrem k menšímu rovnostářství, což by někteří pociťovali velmi negativně. Vostatek řekl, že kdyby byl tento systém dobře nastaven, nebylo by potřeba stanovovat ani dobu odchodu do důchodu, protože průběžný systém je stabilní a nezlikviduje ho ani inflace či měnová reforma. A mě napadlo udělat jakousi nadstavbu stávajícího systému, to znamená udělat to tak, že kdo dosáhne důchodového věku a neodejde do důchodu, bude moci potom vstoupit do této nadstavby dobrovolně, a že to, co do ní dá, dostane podle pojistné matematiky zpátky, což by ho motivovalo k prodloužení produktivního věku.“

Radim Valenčík by šel ostatně sám příkladem, neboť naplno pracuje i v 66 letech. To, co se mu ale hrubě nelíbí, je takzvaný druhý důchodový pilíř, který se objevoval v úvahách o podobě důchodové reformy, ale nakonec byl naštěstí zrušen. De facto by to totiž znamenalo přesun velkého množství peněz, které by si spořili občané na důchod, ze státního rozpočtu do soukromého sektoru. „Všechny země, které měly něco podobného jako náš druhý pilíř, jsou v obrovských problémech, Polsko, Slovensko či Maďarsko, pobaltské státy. Je to skládka toxických aktiv. Fondový systém slouží k okradení lidí,“ myslí si docent Valenčík.

Pak se pánové dostali v rozhovoru postupně k (ne)fungování Evropské unie a neutěšenému stavu současného světa. Podle Radima Valenčíka se budou dít velké věci a změny, leč nikoli k dobrému. „Maximálně Merkelovou nahradí horší Merkelová a Macrona horší Macron, není šance se z toho vybabrat. Po našich předměstích se dá ještě chodit, to už nejde ani v Mnichově, kdysi nejbezpečnějším velkoměstě Evropy, babičku mlátí policie a Macron řekne, že aspoň přijde na lepší myšlenky… To je ta větší rychlost?“ ptá se pan Valenčík v narážce na jednání Německa a Francie, které se pasují do čela „lepších“ a ekonomicky „rychlejších“ států EU. Možná rychlejších směrem ke dnu.

Na obzoru se objevuje další velká finanční krize, o které začínají opatrně mluvit i mnozí ekonomové. Co si myslí ekonom Valenčík? „Patrně jdeme do nějakých finančních turbulencí, jaký rozsah budou mít, lze jen těžko odhadnout. Já tam vidím dva základní problémy. Kdysi dávno to bylo tak, že ty peníze, které získala centrální banka od občanů permanentním znehodnocováním měny, neboli inflací, se částečně měnily v monetizaci – nakoupila za to dluhopisy… Takto se splácel dluh a bylo možné více financovat projekty a různé věci, dnes se to nesmí. Dnes z nich centrální banka nakupuje do svých rezerv třeba euro, přestože nejsme v eurozóně. Občané tak přicházejí o velkou část peněz a financují se z toho různé lumpárny.“

Druhá věc pak je, že od roku 2008 se ten problém řešil kvantitativním uvolňováním, tedy tištěním peněz. „Tyto peníze kolují jen v horních patrech systému. Problém zadluženosti se tedy neustále zhoršuje,“ říká Radim Valenčík.

29. března proběhla éterem výbušná informace, že se údajně basilejská Banka pro mezinárodní vypořádání, jakási banka pro centrální banky, rozhodla, že se zlato opět stane základním krytím měn… Stanislav Novotný v této souvislosti připomněl prodej českých zlatých rezerv centrální bankou za směšnou cenu v 90. letech. „ Jedna z největších lumpáren byl prodej zlata guvernérem ČNB Josefem Tošovským. To člověka píchne u srdce, když takové věci slyší,“ poznamenal jeho host. Ano, prodej českého národního pokladu pod cenou, to byl jeden z mnoha velkých zločinů 90. let… Pan Tošovský za to dostal velkou funkci ve Švýcarsku, ale co my?

A je Radim Valenčík optimista, nebo pesimista, co se týče dalšího vývoje? „Já su skeptik teda, říkám vždycky, že to nedopadne nejlíp a bude to dlouho trvat. Ale jeden současný slovenský filozof, na jméno si nevzpomenu, vymyslel nádhernou věc: Nakonec všechno dopadne dobře. A když to nedopadne dobře, tak to ještě není konec.“ Ve skutečnosti to řekl už mnohem dřív John Lennon, ale to na věci nic nemění…

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a jediný autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz