Tři hodiny před příměřím atentát na Zacharčenka z DLR; jsou mrtví? A Jaroš jako führer Majdanu odmítá konec bojů
Představitel Doněcké lidové republiky – Doněckaja narodnaja respublika (DNR) – Aleksandr Zacharčenko se měl včera setkat na tiskové konferenci s novináři, ale 100 metrů od jeho rezidence došlo k výbuchu. Další pokud o atentát, aby separatisté nesouhlasili s příměřím. Jak vydání ukrajinu.ru informoval poslanec Národní rady DNR, místopředseda výboru pro zahraniční politiku a mezinárodní vztahy Vladislav Brig, k výbuchu došlo na křižovatce ulic Univerzitní a Orešková:
Publicista Břetislav Olšer
„Soudě podle toho, že ve městě byly slyšet výbuchy, byla to střelba ze strany ukrajinských ozbrojenců. Střela padla do budovy univerzity, dva lidé byli zabiti, čtyři zraněni. Přesný počet obětí se dále zjišťuje.“ Kdo vyhrožoval? Pravý sektor… Přestože jsou tzv. minské dohody o příměří neustále porušovány, nejsou za tím separatisté Doněcka a Luhanska, ale ukrajinská armáda. Dnes je možné to říct zcela určitě, jak dokazuje radikální vůdce ukrajinského ultranacionalistického Pravého sektoru, znovu totiž odmítl přijmout dohody z Běloruska. Je i a atentátem? Dmytro Jaroš, „Führer z Majdanu“, jak ho otituloval deník Komsomolská Pravda, kvůli vyostření situace naopak vyhlásil „celostátní mobilizaci“ stoupenců Pravého sektoru…
Dmytro Jaroš se narodil 30. září 1971 ve východoukrajinském Dněprodzeržinsku. Po ukončení střední školy se začal angažovat v neoficiálních politických strukturách a v roce 1989 vstoupil do protikomunistického Ukrajinského lidového hnutí za přestavbu (Ruch). Hnutí se později přeměnilo na politickou stranu, jejíž hlavním cílem se stala nezávislost Ukrajiny. V letech 1989 až 1991 sloužil v sovětské armádě a v červnu 1994 vstoupil do radikálně orientovaného hnutí Trojzubec Stepana Bandery, který měl stejné agresivní cíle.
(Pro odlehčení vzrůstajícího vnitřního napětí, pár humorných scének; na videu se jedná pouze o oslavu maturitního večírku, kdy se absolventi křesťanské školy láskyplně častují rozverným škádlením. Tedy žádná svoloč, ale jen spořádaní křesťané při náruživé demo-kreatické výměně názorů, budoucí pussyriotoví laureáti ceny Václava Havla za kreativní disent…
Následují kočkování zase patří k oblíbené hře čestných mladíků Pravého sektoru, kterou tito sladcí hoši nazývají: Chodí pešek okolo, nekoukej se na něho; kdo se na něj koukne, toho pešek bouchne…
Ale nyní opět vážně; podle znalců se ale jedná o volné sdružení pravicových aktivistů z celé země. Bojovníci hnutí vyvolali současné srážky na Majdanu, při nichž opozice získala zpět sektory kyjevského centra obsazené těžkooděnci. Pod vlajkou Pravého sektoru se sešly krajně pravicové, podle některých názorů až neonacistické organizace. Kromě Trojzubce je to Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSO) nebo Bílé kladivo. Jaroš v roce 2001 ukončil studia ukrajinské literatury a ukrajinštiny na filologické fakultě Drohobyčské pedagogické univerzity. Je ženatý; má dvě dcery a syna.
Není však možné úplně ze všeho vinit Pravý sektor; rovněž EU se snaží osvobodit své vojáky hlavně z Děbalcevského kotle. Podle informací z kruhů blízkých Ruské zpravodajské službě a z novoruských zdrojů se v Kotli u Děbalceva nenacházejí jen ukrofašistické bandy, ale i pravidelné jednotky NATO, jejichž podíl činí zhruba čtvrtinu všech obklíčených, tedy celkem 2.200 mužů. Skutečným důvodem horečné kyvadlové diplomacie prezidentů a kancléřů velkých evropských zemí je tedy fakt, že v Děbalcevském kotli jsou uzavřeni i příslušníci pravidelných jednotek NATO, byť tomu říkají „dobrovolnické útvary“ v počtu asi osmi tisíc vojáků.
1. Americké speciální jednotky – asi 100 mužů.
2. Příslušníci výsadkářských jednotek z Velké Británie – asi 100 mužů.
3. Příslušníci cizinecké legie z Francie asi 100 mužů.
4. Vojáci z Polska – asi 100 mužů.
5. Vojáci z Izraele – 30 mužů.
6. Chorvatští vojáci – 30 mužů.
Ukrajinské úřady začaly v dubnu loňského roku vojenské operaci proti Donbasu, proti obyvatelům regionu, nespokojeným s únorovým státním převratem a Majdanem. Podle údajů OBSE bylo již během konfliktu zabito více než 5.500 lidí, téměř milion se stalo uprchlíky. Minská příměří byla neustálé útoky Ukrajinců narušována a 9. ledna 2015 intenzita útoků v regionu vzrostla. Proto Spojené státy prohlásily, že by měly ukrajinské armádě poskytnout zbraně, aby mohla čelit vymyšlené ruské invazi. V rozhovoru s televizí CNN to prohlásil předseda zahraničního výboru amerického Senátu Robert Menendez. Předseda výboru pro tajné služby v americké Sněmovně reprezentantů Mike Rogers stanici Fox News zase řekl, že Washington by měl nabídnout Kyjevu “strategickou pomoc” nyní, jinak budou pozdější následky mnohem horší. Klasika; podstata této “pomoci” totiž spočívala v účelu vyprázdnit zbrojní sklady, aby se byznys zase hnul kupředu a miliardy dolarů do kapes zbrojařů.
“Ukrajincům bychom měli poskytnou takový typ obranných zbraní, které při další agresi způsobí ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi ztráty,” řekl vlivný demokrat Menendez, který je na seznamu amerických politiků, vůči nimž Rusko zavedlo sankce odvetou za omezení vůči Moskvě vyhlášená Washingtonem. Menendez dodal, že Spojené státy by měly ve vyzbrojování Kyjeva spolupracovat s Evropskou unií a NATO. Na otázku, zda administrativa prezidenta Baracka Obamy takový krok zvažuje, Menendez odpověděl, že by to “velmi dobře mohlo být na pořadu dne”. “Okolnosti se změnily,” vysvětlil. Porošenkovi přitom nevadí, když mezi zatím zabitými “skutečnými” Ukrajinci byly již loni stovky zahraničních žoldnéřů: polská PMC (soukromá vojenská jednotka) „ASBS Othago“ ztratila 164 lidí, americká PMC „Greystone“ přišla o dalších 60 lid, americká PMC „Academi“ (do roku 2009 zvaná Blackwater) ztratila 130 lidí a pobaltské ženy snajperky na třicet osob… Je ještě mnoho dalších vojáků z různých soukromých armád, naverbovaných v různých zemích: Litevci, Estonci, Kosovští Albánci, Gruzínci, Bosňané, Turci, Švédové, Finové, Dánové… Němci mezi obklíčenými nejsou. Platí vůbec europoslanci daně…?
O děsivosti budoucna Ukrajiny svědčí právě Pravý sektor, militantní skupina s jádrem zhruba 300 členů ultraradikálních fanoušků fotbalového klubu Dynama Kyjev. Slovo „sektor“ v názvu organizace je odvozeno od pojmenování jednotlivých oddělení na tribunách fotbalového stadionu. Jsou to ti zločinci, kteří si za dolary, za pár stovek hřiven týdně kupovali nájemné vrahy, jež byli za desítkami vražd civilistů a policistů kolem Majdanu. Jejich zbraněmi byly lovecké pušky s řezanými hlavněmi, zápalné láhve, dlažební kostky a železné tyče. A nad tím vším “bděly” nacistické symboly a děsí fakt, že extremisty z Pravého sektoru poznali i členové české radikální Dělnické strany sociální spravedlnosti. Pravý sektor byl pozván na návštěvu do České republiky s odůvodněním, že právě oni “sehráli rozhodující roli v protestech, které se snaží přivlastnit si proevropští kolaboranti v čele s Kličkem či Tymošenkovou”. DSSS totiž mluví o vývozu ukrajinské revoluce i do Česka.
Záběry nahého ukrajinského vězně ve sněhu obklíčeného policií se rozšířily po celém světě. Ukazují brutalitu režimu, který se úžasní aktivisté z Majdanu snaží svrhnout. Jenže problémem je, že na konci záznamu je spatřen v uniformě Andrej Dubrovik, jenž opustil před časem ministerstvo vnitra, kde působil jako bezpečnostní šéf strany “Batkivshchyna”, vedené první miliardářkou Ukrajiny Julií Tymošenkovou. Tento film vytvořen televizním producentem Anderejem Kozhemyakinem, který je právě na její na výplatní listině.
Tři členové “prozatímní ukrajinské vlády” jsou napojeni do propagandistických operací, v nichž pózovali jako oběti režimu Viktora Janukovyče. Zástupce tajemníka Národní bezpečnostní a obranné rady, lídr koalice Pravý sektor Dmytro Jaroš, bojoval na straně čečenských islamistů a 1. března požádal o pomoc emíra Severního Kavkazu Doku Umarova, podle OSN člena Al-Kájdy. Na falešném videu “režisérů” Andreje Kozhemyakina a Andreje Dubovika o zlém poldovi ztvárnil Dmytro nahého aktivistu ve sněhu…
V celém východním regionu nadále pokračuje “protiteroristická operace”, při níž bylo zlikvidováno mnoho separatistů. Američtí „poradci“ a speciálních bojové jednotky USA chtěly zabránit konání referenda; třeba přepadením tiskárny, kde se tiskly volební lístky. Podle zaměstnanců, kteří útok přežili, vnikl do budovy tiskárny v Doněcku speciální oddíl „Pravého sektoru“. Zlikvidoval ochranku tiskárny a zničil více než milion hlasovacích lístků. Speciálními bombami potom útočníci odpálili celou tiskárnu, aby zničili tiskařské stroje. Ozbrojenci se dorozumívali anglicky; zřejmě výpomoc Pravému sektoru americkými Rangers.
Tato politická formace v podstatě zastřešuje četné ultra-nacionalistické, resp. fašistické, pravicově se deklarující skupiny, včetně přívrženců strany „Svoboda“, „Ukrajinští vlastenci“, „Ukrajinský národní sněm – ukrajinská národní sebeobrana“ (UNA-UNSO) a „Trizub“. Všechny tyto organizace sdílí společnou ideologii, která je silně proti-ruská a proti-imigrační. Navíc společně zbožňují tzv. „Organizaci ukrajinských nacionalistů“ vedenou Stepanem Banderou, tj. ty proslulé kolaboranty s nacisty, kteří aktivně bojovali proti Sovětskému svazu a pouštěli se do nejstrašnějších ukrutností páchaných během II. světové války.
Jaroš je agresivní fanatik. V říjnu 2014, když začala na Ukrajině předvolební kampaň jeho výhrůžkou na adresu aktuálního kyjevského prezidenta Porošenka: “Když nebude po našem, volby nás vůbec nezajímají. Svrhli jsme Janukovyče, svrhneme i Porošenka”; poté, kdy Jaroš hrozil pochodem na Majdan, dostali však jen dvě procenta a nemají tak mít ani jedno ze 450 parlamentních křesel… Pokud prý nebudou požadavky rowdies splněny, během 48 hodin odvolají svoje jednotky z fronty a zahájí pochod na Kyjev. Pochodové kolony Pravého sektoru se vydají na cestu v plné zbroji… Oznámil Jaroš a ministra Avakova označil za vůdce „vnitřní kontrarevoluce“. Nakonec se neonacisté rozhodli nikam nechodit. Navíc poradce ukrajinského ministr vnitra Zorian Škiriak prohlásil, že Majdan se stal reálnou hrozbou pro místní občany a návštěvníky Kyjeva. Podle jeho slov “je dnes místem, kde našli útočiště druhořadí politici, zločinci, protispolečenské živly, alkoholici a narkomani”.
Přitom právě tyto živly Pravého sektoru Tymošenková po návratu z vězení ujišťovala: “Vy jste hrdinové, vy jste to nejlepší na Ukrajině…” Revoluce „požírá své děti“ a vůdce Pravého sektoru Dmytro Jaroš žádal demisi úřadujícího ministra vnitra Ukrajiny Arsena Avakova a zatčení všech, kdo se podíleli na zabití koordinátora hnutí Pravý sektor Alexandra Muzyčka, který byl zastřelen nedaleko jedné kavárny u Rovna. Na jeho těle byly nalezeny stopy hned několika střelných zranění. Brutální pohlavár extremistů, pod “bojovým” jménem Saška Bilyj, velel bojůvkám radikálů na Majdanu a západní Ukrajině. Byl to ten samý Muzyčko, který vyfackoval prokurátora Andreje Targonije…
Jako polní velitel se zúčastnil čečenské války, měl bohaté bojové zkušenosti a při nespokojenosti s „dělením kořisti“ by mohl začít mluvit, nebo dokonce vytvořit partyzánské oddíly a pokusit se Jaceňukovu vládu svrhnout. Tyto obavy zřejmě rozhodly o jeho likvidaci. V noci 25. března, v průběhu operace speciálního komanda “Sokol”, byla obklíčena restaurace nedaleko Rovna, kde se „Saško“ se svými tělesnými strážci právě nacházel. Ti, kdo ho zavraždili, se přesvědčili, že nemá neprůstřelnou vestu, a pak ho dvakrát střelili do srdce. Holt, Majdan se vším všudy, jak vyšitý…
Jaroš, který se osobně účastnil bojů o doněcké letiště, na svém facebookovém profilu považuje dohodu se separatisty ze neústavní a vyhrazuje si právo dál bojovat. Pravý sektor je prý přesvědčen, že jakákoli dohoda s proruskými teroristy nemá žádnou právní platnost, protiřečí stávající ústavě Ukrajiny. Z toho plyne, že příměří není pro občany závazné. Jestliže Ozbrojené síly Ukrajiny dostanou rozkaz stáhnout těžkou techniku a dělostřelectvo, Pravý sektor si vyhrazuje právo pokračovat v aktivních bojových akcích podle svých operačních plánů, aby dosáhl úplného osvobození ukrajinské země z ruské okupace… Minské memorandum nařizuje, aby obě znepřátelené strany zahájily dialog o provedení místních voleb v souladu s ukrajinskými zákony a rovněž dialog o budoucím správním režimu povstaleckých regionů. Dialog o volbách má začít bezprostředně po stažení bojové techniky z linie fronty.
Pokud dnes příměří nenastane, není to ani dalším humanitárním konvojem, vezoucím do zbídačelé východní Ukrajiny přes další dva tisíce tun potravin, léků, pitné vody, oblečení a stavebního materiálu. Kdyby to měly být zbraně, to by už přes tucet těchto konvojů muselo vyzbrojit separatisty tak, že by si ukrajinští vojáci ani neškrtli; byť za ně bojují žoldáci z celého světa v čele s politickými rowdies Jarošova Pravého sektoru… A zatímco ukrajinští žoldáci nadále bombardují Novorusko, separatisté dle dohod již stahují těžké zbraně na domluvenou vzdálenost, čehož hojně využívá k útokům Pravý sektor, proto jsou mrtví proruští vzbouřenci i civilisté… A Porošenko jako patologický podrazák se chystá až hodinu před vyhlášením příměří ho zrušit vyhlášením stanného práva… Třeba ho předtím zavřou do blázince…
Ukrajina byla moje láska. Dělal jsem pro svůj deník na Ukrajině reportáže a rozhovory; s ministrem pro životní prostředí Ščerbakem, později velvyslancem Ukrajiny v Izraeli, byl jsem na zakládajícím sjezdu Republikánské strany Ukrajiny, byl jsem u náměstka ministra zahraničí i v černobylské “zóně smrti” a v Gomelu u šéfa bělorusko-ukrajinské komise Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni, šel jsem v protestní demonstraci Greenpeace proti AE V. I. Lenina v Černobylu, dostal jsem nabídku letět vrtulníkem nad černobylským sarkofágem. Dělal jsem též rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interview a pózování do objektivu zeptal: “Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma…?” v domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.
Část svého pracovního života prožil na Ukrajině, od Lvova a Charkova až po Kyjev, takže mám tam spoustu přátel. Do Doněcka jsem přijel fárat do dolů, sestra Halina mého přítele tam dělala šéfovou obchodního domu. Dnes už žije v Rostově, doněcký obchoďák je rozbombardovaný, děti horníků jsou separatisty… Majdan má pár kilometrů čtverečních, skoro tisícinu rozlohy velkého Kyjeva, v němž žije většina obyvatel, kterým nic neschází a jen trnou strachy, aby nepřišli o práci, o byt, aby měli co jíst a aby se něco nestalo jejich dětem; nepletou se prostě zbytečně tam, kde by mohli přijít k újmě na zdraví. Nejsou vůbec zbabělí, ale jen navýsost zodpovědní.
Taková byla skutečná obilnice Evropy, v níž žilo z téměř tří milionů obyvatel na 900 kilometrech čtverečních též spousta mých známých i se svými rodinami, které nejvíc doplatili na eurošpás Bruselu. Možná obyčejní Kyjevané nadávají jako každý z nás na politiky, volby je zajímají jen tak z poloviny, ale nikdy by po nikom nehodili zápalnou láhev či dlažební kostku, na nikoho by nevytáhli kulovnici. Demonstrovat sice byli, ale jen do fáze, než se vše zvrhlo v chaos, zapalování pneumatik, brutální rvačky a ve vraždění. Nejsou to totiž neonacisté, snipeři, rowdies a chuligáni, ti “praví bojovníci” z barikád na Majdanu, ale obyčejní dělníci, lékaři, učitelé, vědci, řidiči, prostě všichni slušní lidé, co musí každé ráno zodpovědně vstávat do práce… Žádná porošenkovská svoloč…
Poznal jsem začátky nové Ukrajiny; objevil jsem též v kulturáku na Lvovském náměstí svlékající se komsomolky v Divadle erotiky a sexu Afrodita i psychoterapeuta Sergeje, kterého jsem přivezl do Ostravy, kde se šťastně oženil a žije zde dodnes. Bydlel jsem u přítele novináře Petra Lejky, s nímž jsem se seznámil ploše stadionu Dynama Kyjev, když jsem doprovázel jako fotoreportér Baník Ostrava k pohárovému utkání ve fotbale. A pak jsem k němu jezdil dost často. Viděl jsem též utkání Dynama s Ajaxem i věhlasného Johana Cruyffa. Petr mě seznámil se Sergejem Bubkou, světovým rekordmanem ve skoku o tyči, byl jsem na návštěvě u reprezentanta a hráče fotbalového Dynama Kyjev Jaroslava Race, díval jsem se na trénink tehdy ještě neznámých boxerů Kličků… Znal jsem Kyjev dokonale, nejen jeho asi dvanáct stanic metrem z Kreščatiku, poznal jsem také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou…
Kde by mě napadlo, co se skrývá v sektorech báječného stadionu Dynama? Kde byl tenkrát nějaký Porošenko, co dnes alibisticky vykřikuje, že nic v Minsku nechtěl podepsat, ale že byl přinucen, přičemž mu hrozí změna trvalého bydliště, jelikož se na něj chystá zatykač; nechal zaminovat ulice, v nichž se nyní odehrává boj a také proto, že nezvládl řízení státu, který tak přivedl k občanské válce, když se již viděl jako vítěz a odmítl zavčasu vyhlásit stanné právo a ne až za pět minut dvanáct… Tak si objednal atentát na nejvyššího představitele DNR…
Inu, jestliže Pravý blok a Národní garda se všemi batalióny oligarchů budou dál útočit, donutí k akci i „separatisty“. Těžké zbraně se samy neodsunou a to ani pod dohledem pozorovatelů…
Ukrajinský Pravý sektor se nebojí ani útoku na Zacharčenka, natož na nejvyššího prokurátora Ukrajiny.
Zdroj: Blog autora
Zdroj
