Bylo to přesně 3. dubna, kdy vyšla apoštolská konstituce Missale Romanum, kterou Pavel VI. promulgoval Novus Ordo Mše. Uplynulo tedy 50 let od té doby. Jakou tedy bilanci možno učinit? Odpověď nabízí dubnové číslo Radici Cristiane.

Již kardinálové Ottaviani a Bacci předložili tehdy papeži a veřejnému mínění podrobnou analýzu, vypracovanou skupinou teologů o komposici Missale Romanum. Jejich text doprovázel dopis, ve kterém kardinálové odsuzují»výrazné vzdálení od teologie Mše svaté, jak ji formuloval tridentský koncil, který tím, že »stanovil definitivně „kánony“ obřadu, vytyčil nepřekročitelnou bariéru proti jakékoliv herezi, která by narušovala integritu Magisteria.«

Tento dopis dodnes neztratil svou aktuálnost. Obavy kardinálů Ottavianiho a Bacciho se reálně potvrdily, jak uvádí ve svém vlastním článku don Claude Barthe, kaplan poutí Summorum Pontificum, autor četných článků týkajících se aktuální církevní krize, římské liturgie a mystické exegeze liturgie, jakoDějiny Tridentského Misálu (Solfanelli 2018) a nejnovější La Messa del Vaticano II, un dossier storico.

Barthe píše:»Liturgická reforma II. Vatikána brutálně odhodila nádherné bohatství latinské liturgie, aby se pokusila vzbudit u lidí oné doby větší zájem o církev pomocí obnoveného poselství. Ti však zůstali k tomuto poselství hluší a věřící začali chrámy opouštět«.

Proč?  Co se změnilo? Mezi jiným »nový ritus způsobil jako svůj následek značně snížený smysl pro transcendenci eucharistického tajemství, oslabení nauky o mši svaté jako svátostné oběti, velký pokles klanění reálné Kristově přítomnosti, oslabení jedinečnosti hierarchického kněžství«.

Není to málo… A přesto při všech takto způsobených a prokázaných škodách papež František představuje liturgickou reformu, kterou 2VK zavedl, jako »nezvratnou«, a tedy definitivní (projev k účastníkům 68. týdne italské liturgie, 24. srpna 2017). Don Barthe nicméně připomíná »etapy (1984, 1988, 2007) kdy „neoficiální“ slavení tradičního kultu se stalo zcela oprávněné, takže nový ritus koexistuje dnes spolu s tím, který ho daleko předchází«.

Ostatně jen návratem ke katolické tradici a autentické víře od trosek koncilního experimentu bude možné vyrovnat se s krizí Církve, s níž se potýkáme. Zdůraznil to v interview pro Radici Cristiane Peter Kvaśniewski, docent filozofie a teologie, hluboký znalec myšlení sv. Tomáše:

Ďábel nenávidí mši v tradičním ritu, protože »tento obřad je něco jako ustavičný exorcismus satana a trvale vyzvedává triumf vtěleného Boha nad odvěkým nepřítelem lidské přirozenosti. Samotný fakt, že nová liturgie zrušila nebo zkrátila všechny exorcismy, kdekoliv se nacházely, ať už v křestních obřadech nebo žehnáních, či v samotném exorcismu – mluví sám za sebe«.

Profesorka Maria Guarini ve svém příspěvku pro revui neváhá hovořit o závažných hrozbách a útocích proti Summorum Pontificum: nejnověji např. koncepty jako je »kolegialita«, nebo úprava Motu Proprio Magnum principiumke kan. 383 KCP o kompetenci Svatého stolce, biskupských konferencích a diecézních biskupů v řízení liturgie.

V lůně italské biskupské konference podporují někteří biskupové potlačeníSummorum Pontificum, zatímco teolog Andrea Grillo předpovídá zrušení aplikačního dokumentu Universae Ecclesiae a popírá jeho platnost. Profesorka Guarini klade otázku: »Copak nikdy neskončí pokoncilní období nekritického a pasivního používání teo-ideo-logických koncilních dávek autoritatismu od vytrvalých  avantgard, které před desetiletími začaly opěvovat „demokracii“ v církvi a které se dnes přetvořily na nesnesitelnou těžce vykořenitelnou tyranii?«

Pojednání obsahuje nakonec rozhovor s Aureliem Porfyrim a don Jamesem Jacksonem z Bratrstva sv. Petra, ve kterém americký kněz odpovídá na některé nejčastější otázky k tomuto tématu. Je to velmi cenný text, který dává pochopit, proč některé vážné obavy minulosti se staly pro dnešní liturgiky můrou.

Radici Cristiane