Sestává z mnoha bytů nejrůznějších velikostí a kategorií a jejich majitelé v něm žijí dlouhá staletí. Jak už to tak mezi lidmi bývá, jejich vzájemné vztahy měly a mají daleko k ideálnímu soužití, drobné rozmíšky jsou na denním pořádku. Dříve to však bývalo daleko horší. Nejenže se hádali, často se také prali, vzájemně si rozbíjeli nádobí, občas si dokonce kradli jednotlivé pokoje v sousedních bytech.

Po posledních dlouhých a divokých rvačkách si majitelé dvou největších apartmánů řekli, že takhle to už dále nejde a rozhodli se založit bytové družstvo, které by pomáhalo řešit nejen možné spory, ale hlavně by si vzalo na starost společné prostory, chodby, starost o zásobování teplem, vodou a podobně, jak už to velký dům vyžaduje. A ono to nad očekávání dobře fungovalo, takže do toho bytového družstva postupně začali vstupovat majitelé dalších bytů, nejprve na západní straně, pak i na jižní. Obyvatelé východní a centrální části se připojit nemohli, protože vstoupili do podobného projektu, jehož zásadní vadu představoval správce této části domu. Protože měl největší byt, myslel si, že může rozhodovat skoro o všem sám, a vůbec to nedělal dobře.

Nakonec se mu začal hroutit jeho vlastní obývák, musel se pustit do rekonstrukce a jím řízené bytové družstvo se rozpadlo. Ostatní majitelé si oddechli a záhy se začali se zálibou dívat na dobře fungující bytové společenství na jejich západních hranicích. Domluvili se, že tam vlastně odedávna patřili a požádali, zda by se nemohli také připojit. Staří členové jim to po delším zdráhání a vyptávání nakonec povolili. Družstvo vlastníků najednou vyrostlo tak, že bylo docela obtížné všechno řešit stejně jako dříve, tedy vzájemnou dohodou. Proto se všichni rozhodli, že většinu starostí svěří domovníkovi a jeho lidem.

První léta to fungovalo bez větších problémů. Pak si najednou ti, kteří původně měli jen pomáhat uplatňovat rozhodnutí majitelů bytů, si začali myslet, že jim patří celý dům a sami sebe zvolili za domovní důvěrníky kteří nám všem diktují, jak máme bydlet, co můžeme jíst a pít, čím máme jezdit, co smíme číst a říkat, a co si smíme myslet. Stihli se rozhádat se všemi sousedy (s některými se poprali) a zničili systém zásobování energií, takže nám hrozí energetická chudoba.

Rozhodli se, že všechny byty budou průchozí, a že zřídí nové vchody a postaví plot kolem zahrady. Podařilo se jim jen otevřít dveře od jednotlivých bytů, na plot se vykašlali a vchody do domu rozbili a už neopravili. Začali jimi přicházet lidé ze všech koutů světa, nejčastěji tací, co nikdy nepoznali uklizený a fungující byt.

K dovršení všeho neštěstí se novým domovníkem stal starý opilec. Spolu s ním přišla parta lidí, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že v jejich domě zvaném Evropská unie žádní majitelé bytů neexistují. Všichni jsou obyčejnými nájemníky a pouhý fakt, že tam bydlí tak dlouho, jim nedává žádná privilegia oproti těm, kdo lezou dovnitř rozbitými domovními dveřmi. Naopak, těm je třeba vyjít vstříc, ubytovat je a živit. Tito noví protěžovaní obyvatelé domu jsou totiž oblíbenými klienty obchodníků s chudobou, což je momentálně nejvýnosnější kšeft na světě, na němž se podílejí také ti, kteří sami sebe pasovali do funkcí všemocných domovních důvěrníků,

Zásadní problém je však v tom, že nezvaní hosté, kteří bez svolení do domu přicházejí, byty, ve kterých se usadí, velice rychle vybydlují a devastují. Jejich tradiční způsob života ani nic jiného nezná. Paradoxně nejdříve začali ničit právě ony dvě rozlehlé rezidence, které stály u vzniku původního bytového družstva. Proto se nejmladší členové chytají za hlavu, odmítají připustit, že jsou pouhými bezprávnými nájemníky a trvají na tom, že je to bytové družstvo vlastníků bytů, kteří sami rozhodují o tom, kdo s nimi bude bydlet. Nu, a takto my dnes v našem velkém společném domě zvaném Evropa žijeme.

Naštěstí jednou za pět let je možné domovníka a jeho pomocníky vyměnit. Nejlépe by to šlo, kdybychom si nejprve udělali pořádek ve svých bytech, ale to jsme u nás doma před pár lety nezvládli. Zatím se musíme spokojit s tím, že do Evropského parlamentu nezvolíme nikoho, kdo nám tvrdí, že v našem společném evropském domě jsme pouhými bezprávnými nájemníky, protože svůj byt jsme předali Bruselu. Z dosavadních 21 poslanců pro to hlasovalo asi 19. S takovými tomu neschopnému domovníkovi a jeho lidem nikdy nedáme výpověď, a náš dům se pod náporem nových nevítaných zájemců o náš blahobyt, sesype.

Jaroslav Bašta, autor této politicky nekorektní bajky kandiduje do Evropského parlamentu za politické hnutí Bezpečnost Odpovědnost Solidarita na prvním místě jeho kandidátky.
   

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)