Německo-americká katolička Maike Hicksonová uveřejnila na OnePeterFive rozhovor s intelektuálem a historikem  prof. Robertem de Mattei o situaci v církvi, která nastala poté, co papež František výslovným pokynem dal zveřejnit v Acta Apostolicae Sedis svůj původně soukromý dopis adresovaný církevní provincii v Argentině.

Interview vyžaduje vysvětlující úvod a vysvětlení souvislostí a jejich důsledků. Zveřejnění dopisu v AAS představuje neomezený souhlas k interpretaci sporné osmé kapitoly AL, která se tak stala oficiální součástí papežského učitelského úřadu. Podle papeže, jak stojí v dopise, žádná jiná interpretace nemůže existovat.

„Interpretace“ argentinských biskupů přijala kurs kardinála Kaspera a povoluje civilně sezdaným rozvedeným katolíkům přístup ke svátostem. Jedná se tedy o interpretaci, kterou papež pozvedl na úroveň nauky církve, ačkoliv byla nejen od významných teologů a filozofů v minulých dvaceti měsících opakovaně kritizována, a obsahuje podezření z hereze.

Z evidentně špatného řídícího stylu vyplývá, že papež František nejen zamýšlel uskutečnit právě tento rozchod s církevní praxí a naukou zřejmě od samého začátku – tzn. od okamžiku vyhlášení dvojsynody o rodině, ne-li přímo od jeho prvního papežského Angelus, při kterém kardinál Walter Kasper chválil jeho knihu „Milosrdenství“, ale po celé roky to zatajoval kardinálskému kolegiu, synodálním otcům dvou synod a veškerému věřícímu katolickému světu.

Až do dnešního dne neměl odvahu ani slušnost otevřeně přiznat, co po celá léta zamýšlí. Acta Apostolicae Sedis s inkriminovaným dopisem byla zveřejněna již minulý červen, ale zůstalo to mimo pozornost veřejnosti. Kdyby před několika dny jedno médium neupozornilo na tuto skutečnost, zůstala by změna v nauce církve nadále ještě v tajnosti. Po transparenci zde není ani stopy, o naplňování poslání a povinností Petra vůči bratřím už ani nemluvě.

Navíc dosud kasperíáni a bergogliáni, kteří byli ve skutečnosti vždy zajedno, vehementně popírali, že má dojít ke změně církevní nauky. Měla se změnit „jen“ pastorační praxe. Zveřejněním jednoznačného souhlasu papeže k bludné interpretaci AL v AAS nejde však již o praxi, ale o nauku.

Někdejší generál jezuitů Hans Peter Kolvenbach popsal ve svém stanovisku ke jmenování Jorge Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires v roce 1991 jeho zákeřný charakter. Tento termín je možno přeložit také jako úskočný, lstivý.

To je třeba mít na zřeteli, když pomyslíme, že František neprohlásil za jedinou autentickou interpretaci AL od žádných jiných biskupů kromě církevní provincie Buenos Aires, kam byl po něm dosazen jeho papouškující a věrně oddaný nástupce. Proto byly již v září 2016 známy směrnice zpracované ve formě dopisu, které ve skutečnosti pocházely přímo z papežova okolí v Římě.

Mezitím žádali kardinálové, autoři dubií, o vysvětlení dvojznačných míst v AL, ale papež je ignoroval. Nyní máme před sebou odpověď, která je mnohem horší, než jakou mohli kardinálové očekávat. Také pro ně nastává tím nová situace. Jak budou reagovat?

                                                                *  *  *

Následuje  rozhovor Maike Hicksonové s prof. Robertem de Mattei o krizi v církvi.

Maike Hicksonová: Mnoho katolíků doufalo, že kardinálové dubií zveřejní důtku papeži Františkovi kvůli postsynodálnímu listu AL. Co řeknete oněm věřícím, kteří jsou zklamáni a dokonce pohoršeni mlčením církevních knížat? Jakými slovy mohou být povzbuzeni, aby si zachovali důvěru ve svou víru?

Roberto de Mattei: Aktuální krize v církvi nenastala teprve s Františkem a nesoustřeďuje se pouze na jeho osobu, nýbrž sahá až k druhému vatikánskému koncilu a dokonce ještě dále až do let počátků modernismu. Dnes jsou široké části kardinálského kolegia, episkopáty a vůbec kněží nakaženi modernismem. Těch několik málo kardinálů, biskupů a kněží, kteří si zachovávají správný postoj, musí tuto situaci respektovat. Naším úkolem je jim pomoci. Především se však nesmíme domnívat, že jednání jednoho z nich, např. od kardinála Burkeho ohlášené Correctio fraterna proti papeži, by mohlo krizi vyřešit. Sensusfidei však doporučuje kardinálům, biskupům, řeholníkům a prostým laikům, jak mají za této situace jednat. Význam Correctio filialis s podpisem 250 vědeckých pracovníků, řeholníků a laiků slouží právě k tomu, aby tento sensus fidei vyjádřil. Reakce může být země od země, diecéze od diecéze odlišná, ale podstatným znakem je vždy vyznávat pravdu, pranýřovat blud a postavit se proti němu.

MH: Jak však se bude situace řešit?

RM: Nebudou to lidé, kdo zachraňují církev. Situace se může změnit jen v důsledku mimořádného zásahu Boží milosti, který musí být provázen aktivním nasazením katolických věřících. Za aktuální krize si někteří jedinci myslí, že jediné, co mohou udělat, je tichá modlitba a očekávání zázraku. Tak tomu však není. Pravdou je nejen to, že potřebujeme Boží zásah, ale milost také předpokládá přirozenost a každý z nás musí vložit maximum toho, co je v jeho možnostech.

MH: Dopis z roku 2016, ve kterém papež František gratuloval biskupům církevní provincie Buenos Aires k jejich směrnicím (pro uplatnění AL), byl uveřejněn v AAS spolu s nótou kardinála sekretáře Pietro Parolina, podle které papež sám chtěl, aby oba dokumenty, (směrnice i dopis) byly v Aktech zveřejněny.

RM: Skutečnost, že Směrnice těchto argentinských biskupů a souhlas papeže byl zveřejněn v AAS, způsobil oficiálně, „že jsou vyloučeny jiné interpretace, než ony směrnice argentinských biskupů, které připouštějí ke svátostem rozvedené a znovu sezdané, kteří jsou objektivně ve stavu smrtelného hříchu. Dopis byl soukromý, ale jeho zveřejnění v AAS činí ze stanoviska papeže Františka akt učitelského úřadu. Zdá se mi, že se potvrzuje téze P. Giovanni Scalese, že tím vstupujeme do nové fáze pontifikátu papeže Františka: je to přechod od pastorační revoluce k otevřenému novému formulování katolické nauky víry. Řeč z 11. října u příležitosti 25. výročí nového katechismu se jeví jako zavedení nové interpretace Katechismu katolické církve ve světle Evangelii Gaudium a Amoris laetitia.

MH: Ve Vaší poslední úvaze o pokusu integrovat znovu Luthera do katolické církve jste napsal: „Brzy bude každý katolík vyzván, aby volil mezi papežem Františkem a dnešními jezuity a mezi jezuity včerejška a papežů všech dob. Je to doba rozhodování a právě meditace svatého Ignáce ‚o dvou korouhvích‘ (Duchovní cvičení čís. 137) nám pomáhá v těchto těžkých dobách najít pravdu. Můžete vysvětlit našim čtenářům tato slova, nejen pokud jde o Luthera, ale především o Amoris laetitia?

RM: V našem životě a v dějinách církve jsou momenty, ve kterých jsme nuceni rozhodnout se mezi dvěma póly, jak říká sv. Augustin: bez dvojznačností a bez kompromisů. Z toho hlediska vede zveřejnění dopisu biskupům v Buenos Aires v AAS ke dvěma frontálně proti sobě stojícím protikladům. Linie oněch kardinálů, biskupů a teologů, kteří pokládají za možnou interpretaci AL v kontinuitě s Familiaris consortio nr. 84 a jinými dokumenty učitelského úřadu, byla rozmetena na prach. AL je dokument, který připouští jen dvě možnosti: buďto všechno přijmout, nebo všechno zavrhnout. Třetí pozice neexistuje a zařazení dopisu papeže argentinským biskupům do AAS se zasloužilo o to, že je to prezentováno zcela jasně.

MH: Někteří popírají, že zveřejnění dopisu argentinským biskupům je akt učitelského úřadu, protože zastává dokonce heretickou pozici...

RM: Kdo si to myslí, vychází podle mého názoru z falešného předpokladu, že papežský úřad se nikdy nemůže mýlit. Ve skutečnosti je pro učitelský úřad zaručena neomylnost jen za určitých podmínek, které stanoví konstituce Pastor aeternus prvního vatikánského koncilu s velkou jasností. Existence omylů a omylných papežských dokumentů je možná, především v obdobích krize. Může existovat také autentický a slavnostní, ale heretický akt učitelského úřadu. To platí podle mého soudu např. o koncilním prohlášení Dignitatis humanae, které přes svůj pastorační charakter je nepochybně aktem učitelského úřadu, ale současně odporuje, i když nepřímo a implicitně, katolické nauce o svobodě náboženství.

MH: Vidíte tedy hrozbu formálního schizmatu a jak k němu může prakticky dojít? Kdo způsobí takové schizma a co to bude pro prosté věřící znamenat?

RM: Schizma je rozštěpení uvnitř církve, jak tomu bylo v Evropě 40 let mezi roky 1378 - 1417, kdy se zdálo, že není možno s absolutní jistotou říct, kde se nachází právoplatná autorita církve. Tento stav, který je znám jako Velké západní schizma, neznal však žádnou herezi. Obecně ale je schizma důsledkem hereze, jak tomu bylo v případě Anglie za vlády Jindřicha VIII.

Dnes se nacházíme ve zcela nové situaci, kdy hereze, která je závažnější než schizma, schizmatu předchází, a nikoliv naopak. Zatím ještě neexistuje formální schizma, ale v církvi je hereze. Jsou to heretici, kteří schizma podněcují, jistě ne věřící katolíci. A věřící katolíky, kteří se chtějí odloučit od hereze, není možno označovat za schizmatiky.

MH: Zdá se, že chcete říct, že papež podporuje v církve herezi, a tím schizma. Jaké by byly důsledky této závažné situace? Neztratil by tím papež svůj pontifikát?

RM: Tak důležitý a komplexní problém není možno shrnout několika málo slovy. V této otázce je nutná teologická diskuze. Odkazuji na knihu Roberta J. Siscoe a Johna Salza: „True or False Pope“ (Pravý, nebo falešný papež) a na spisy Abbé Jean-Michela Gleize v Courrier de Rome a především na studii Arnaldo Xaviera da Silveira „Hipótese teológica de um Papa Hereg“(Teologická hypotéza heretického papeže). Autor, jehož základní téze sdílím, rozvíjí téze středověkých dekretistů, jako je sv. Robert Bellarmin a moderních teologů jako Pietro Ballerini, podle kterého – i když existuje v základě neslučitelnost mezi herezí a papežskou jurisdikcí – papež svůj úřad neztrácí, dokud jeho hereze není pro celou církev zřejmá.

MH: Jaké vyhlídky a povzbuzení dáte tedy našim čtenářům na konci 100. výročí mariánských zjevení ve Fatimě?

RB: Malomyslnost není pocit, jaký by si mohl bojující katolík dovolit. Musíme bojovat a používat zbraní logiky, kterými disponuje každý katolík, přičemž můžeme počítat s neporazitelnou pomocí milosti. Náš Pán nám slíbil, že bude s námi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28,20).

Co můžeme více chtít?

Podle překladu Giuseppe Nardiho v Katholisches