Kristus vstal z mrtvých! Člověk vstal z mrtvých! Pánovo Vzkříšení je počátkem opravdového humanismu, ne toho bezbožného, který staví člověka na místo Boha, ale toho, jenž naopak člověka Bohu podřizuje – a tím ho oslavuje a činí svobodnou bytostí, přítelem a spolupracovníkem Pána a Spasitele na věčné věky.

Vzkříšení těla

Lidskou historii tvořili a tvoří vládcové, politici a vojevůdci, jak shodně dokazuje pohled do učebnic dějepisu pro základní školy i do několikasvazkových tlustospisů historických studií. O většině z nich platí slova italského spisovatele Giovaniho Papiniho z knihy „Život Kristův“ na adresu římského Oktaviána Augusta: Dobrodružný ničema, kterému přálo štěstí. Všichni už hnijí v hrobě a je nepochybné, že i ti současní je budou následovat.

V dlouhých lidských dějinách pouze dva lidé se stali výjimkou: Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho přesvatá Matka Panna Maria. Ten první odmítal být pozemským vládcem, politikem i vojevůdcem. Vstal z mrtvých po strašlivé smrti na kříži. Není to ani pohádka, ani mýtus, ani legenda, ale historicky prokazatelný fakt, doložený prázdným hrobem, což nezpochybnili ani největší Kristovi nepřátelé, a svědectvím stovek osob – sv. Pavel mluví o více než pěti stech bratří najednou (1 Kor 15,3-9) – kteří za svědectví o osobním setkání se Zmrtvýchvstalým Spasitelem byli připraveni jít na popraviště a většina jich také šla. Takové svědectví by obstálo u každého řádného soudu jako jednoznačně průkazné a nezpochybnitelné. Navíc je zde také turínské plátno se svým zázračným otiskem zmučeného těla Kristova, němý svědek jeho Vzkříšení.

Christos voskres, voistinno voskres! Tak zpívají o Velké noci naši bratři katolíci byzantsko-slovanského obřadu. Jeho duše se opět spojila s mrtvým umučeným tělem, ležícím v hrobě. Tato pravda je předmětem útoků jak ze strany odpůrců katolicismu, tak i ze strany neomodernistů uvnitř Církve. Tomáš Halík ve své knize „Noc zpovědníka“ se ostře naváží do pravověrných katolíků, věřících prý v „oživení Ježíšovy mrtvoly“ a filozofuje, že prý ke skutečnému Zmrtvýchvstání Krista došlo už v okamžiku jeho smrti na kříži, aniž blíže vysvětluje, co pod tím rozumí. Je z toho cítit závislost na názorech maďarského teologa žijícího na Západě Lászla Borose, který hlásal, že prý Ježíš ve skutečnosti fyzicky nevstal z hrobu, ale jeho duše si prý vytvořila z atomů a molekul jakési nové tělo, jež nazýváme „oslaveným“. Borosova teorie byla už v 70. letech minulého století odsouzena kongregací pro nauku víry, je to závažný blud.

Jenže není zcela správný ani opačný názor, že Zmrtvýchvstání Páně bylo oživením Ježíšovy mrtvoly. Ano, jenže zůstat pouze u tohoto konstatování směřuje k druhému extrému, k přesvědčení, že Kristus se vrátil do svého pozemského života před ukřižováním. To je rovněž velký blud. Katolická nauka říká, že Ježíš vstal v oslaveném těle, které už nepodléhá ani smrti, ani bolesti, ani utrpení, má zcela novou kvalitu života. Sv. Pavel píše v listu Římanům (6,9): „…víme, že zmrtvýchvstalý Kristus už neumírá, smrt nad ním již nemá moci.“

Kristus vzkřísil během svého pozemského působení Jairovu dceru, mládence z Naimu a Lazara z Betánie, tlejícího už čtvrtý den v hrobu. Sv. Petr v Joppe vrátil život Tabitě (Sk 9,36-43), sv. Pavel v Troadě mladíkovi, jenž se zabil pádem z okna (Sk 20,9-12). Ti všichni poté přešli opět do formy života před smrtí, doprovázeného bolestí, utrpením a nakonec smrtí. Taktéž i další osoby v dějinách, které byly zázračně oživeny, např. řeholnice ct. Mariana Torres de Jesus z Ekvadoru na přelomu 16. a 17. stol. Ježíšův život v oslaveném těle byl ale zcela jiný, nepomíjející. Vzkříšený Pán procházel i zavřenými dveřmi.

Zmrtvýchvstání duše

Při posledním soudu, samozřejmě budeme-li spaseni, naše tělo dostane také podobu oslaveného těla Kristova. Tak učí Katechismus katolické církve. Jenže k tomu je zapotřebí ještě něčeho navíc, co ke svému vzkříšení těla Kristus nepotřeboval: Zmrtvýchvstání naší duše, které je nezbytnou podmínkou zmrtvýchvstání našeho těla, jak rozjímá starověký církevní spisovatel Meliton ze Sardes. Té duše, která je zatížena hříchem a potřebuje být očištěna Beránkovou krví.

Proto sv. Tomáš Akvinský píše v Teologické summě, že rozhřešení penitenta ve svátosti pokání je větším zázrakem než Kristovo Zmrtvýchvstání. To je správné a nepostrádá přísnou logiku. Ježíš jako Bohočlověk nepotřeboval očištění své lidské duše od hříchu, neboť žádný na sobě mít nemohl. My všichni s výjimkou Panny Marie však ano – a to je zázrak, který se může uskutečnit pouze na hříšném člověku, nikoli na nejvýš svatém a bezhříšném Bohočlověku, proto zázrak osvobození duše od hříchu spojený s budoucím vzkříšením těla při posledním soudu je ještě větší než vzkříšení Kristova těla z hrobu. Duše nacházející se ve stavu těžkého osobního hříchu, kterým se ztrácí posvěcující milost, je duchovně mrtvá a potřebuje vzkřísit. Přesně to dělá svátost smíření, proto ji sám Spasitel dal do souvislosti se Zmrtvýchvstáním, ustanovil ji hned při svém prvním zjevení apoštolům po Vzkříšení (Jan 20,19-23).

Aby mohlo být vzkříšeno tělo, musí být proto nejprve vzkříšena duše, duch. Ten má přednost před tělem a poslání formovat ho až ke konečné podobě oslaveného těla při posledním soudu. Duch je vůdcem těla, tělo nevstane z mrtvých k věčnému životu v nebi, jestliže mu nebude duch, nacházející se v posvěcující milosti, tj. v trvalém přátelství s Pánem, vládnout, jinak bude jeho údělem „ohnivý močál“, předpovězený v Apokalypse (Zjev 20,14). Krásně to vystihuje velikonoční chvalozpěv kompletáře, tj. církevních modliteb hodinek před spaním, svojí prosbou: „…aby duch tělu panoval, v tom boji dej nám zvítězit“.

Ježíšovo tělo mohlo být vzkříšeno a dostat podobu oslaveného těla právě proto, poněvadž u něho nejdokonaleji duch vládl nad tělem. Bludné modernistické názory tvrdí v rozporu s tím, co jsme se ještě učili v náboženství, že Kristus nevzkřísil sám sebe, že to byl Bůh Otec. Ano, Skutky apoštolů i sv. Pavel na několika místech mluví o tom, že Otec vzkřísil Syna z mrtvých, ale cožpak ztratila platnost Kristova slova: „Nevěříte, že já jsem v Otci a Otec ve mně?“ (Jan 14,11)? A jinde Spasitel říká: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím…“ (Jan 2,19). Evangelista dále rozvádí, že Pán tímto „chrámem“ myslel své tělo. Ježíš tak říká, že On sám se stane subjektem svého Vzkříšení, na němž samozřejmě bude mít společný podíl s Otcem, resp. s celou Boží Trojicí. On sám sebe vzkřísil, i když v jednotě s Trojicí, v tom je tento zázrak ještě obdivuhodnější a markantnější.

Mohl tak učinit, neboť smrt na kříži neznamenala smrt ani jeho duše, ani jeho Božství. Sv. Petr, první papež Církve, píše výslovně (1 Petr 3,18-22), že Kristus byl sice usmrcen podle těla, ale zůstal „živý podle duše“, která sestoupila do podsvětí (šeolu), aby oznámila „volný vstup“ do nebe spravedlivým, kteří tam čekali. Jestliže tedy jeho samotná duše bez těla byla schopna tak závažného poslání a skutku, tím spíše potom mohla sama iniciovat Zmrtvýchvstání v oslaveném těle.

Spor o to, jestli Kristus se vzkříšil sám ve spolupráci s Otcem a Duchem Svatým, nebo jestli tak učinil pouze Otec, vypadá na první pohled jako nepodstatný detail a handrkování o slovíčka. Jenže není. Vyloučíme-li jakýkoliv aktivní podíl Ježíšovy duše na Vzkříšení a ponecháme tento zázrak pouze na Bohu Otci, tak z toho plyne, že duše Spasitele neměla žádnou vládu nad tělem. A když ne ona, tak ji nemá ani duše jakéhokoliv jiného člověka. Názor, že Krista vzkřísil pouze Otec, aniž by se na tom jeho duše, žijící od smrti na kříži mimo tělo, nějak podílela, tak fakticky směřuje k popření závažné věroučné i morální pravdy katolické nauky, že duch (duše) má moc vládnout nad tělem, a podřizuje se současnému myšlenkovému trendu, jenž klade tělo nad duši, hmotu nad ducha.

Právě o to jde hned od počátku evropské protikřesťanské revoluce, jejíž prapor pozvedly už na konci středověku renezance a protestantská reformace. Duch prý není schopen vládnout tělu, Luther hlásal, že lidská přrozenost může pouze hřešit a člověk se proto nemá sám snažit o dokonalost, o vládu ducha s rozumem a svobodnou vůlí nad tělem a jeho pokušením, má pouze pasivně „spoléhat“ na Pánovu milost. Dnešní reprezentanti genderové ideologie jsou ale už mnohem dál: oni hovoří dokonce o údajných „právech“ těla, o sexuální svobodě mimo svátostné manželství, o „právech“ homosexuálů, leseb, transsexuálů, o „právech“ svobodně si „zvolit“ své pohlaví atd. Satanova protikřesťanská revoluce žádá podřízení lidského ducha s rozumem a svobodnou vůlí tělu a jeho choutkám. Ovoce je známé: statisíce bestiálně povražděných katolíků při genocidě Francouzské revoluce, miliony nevinně usmrcených nacistickou hnědou totalitou, a desítky milionů nevinných obětí bezbožeckého komunismu. To jsou důsledky navlády těla nad duchem, která v současnosti nadto vyprodukovala na celém světě nejméně miliardu dětí připravených o život v mateřském lůně během pouhého půl století.

Zmrtvýchvstání Krista v oslaveném těle bylo možné jen proto, že život Spasitele byl poznamenán dokonalou nadvládou ducha nad tělem. Dnešní bezbožná evropská společnost, kterou už sociologové nenazývají ani „konzumní“, nýbrž „bavící se“ (Spassgeselschaft), holduje svéráznému kultu těla. Erotické filmy a pornografický průmysl nabízejí krásné mladé tělo bez jakéhokoliv oděvu k vyvolání hříšných žádostí. Jenže tato krása brzy pomine, tělo starého člověka nebo osoby postižené znetvořením po autohavárii již nepřitahuje, někdy dokonce vyvolává i pocity hnusu. To není „osvobození těla“, ale cesta k jeho záhubě.

Božský Spasitel svým Zmrtvýchvstáním předkládá jinou perspektivu. Nadvláda duše, nacházející se v posvěcující milosti, nad tělem, je jedinou cestou k realizaci tzv. „práv těla“, jež spočívají v jeho oslavení při posledním soudu. Bude mnohem krásnější, než všechna nádherná těla, vystavovaná současnou satanovou civilizací na odiv jako nástroj hříchu. A nepůjde pouze o těla, krásný bude spasený celý člověk v jednotě duše a těla. Tak krásný, jakým byl a je Pán po svém Vzkříšení. Aleluja! Christus resurrexit! A také Homo resurrexit! – jestli zemře v posvěcující milosti.