Rozbombardovaná budova jugoslávské televize. 16 mrtvých.

Jan Schneider
26.4.2019 iPrima
Před dvaceti lety zaútočila aliance zemí NATO leteckými údery na Jugoslávii. Obětí, většinou civilních, bylo přes dva tisíce, mezi nimi po bombardování budovy televize i 16 tamních zaměstnanců. Snad profesní kolegialita přiměla Českou televizi k odvysílání vzpomínky na tuto tragickou událost, což je nutno ocenit.
Avšak zřejmě někdo usoudil, že je třeba tuto tragédii dát do správných ideologických uvozovek a závorek, a tak v závěru reportáže byl dotázán novinář František Šulc, který tehdy pracoval v Lidových novinách, specializoval se na vojenskou tématiku a během bombardování Jugoslávie byl několik týdnů u letecké základny NATO v italském Avianu a v makedonské metropoli Skopje.

Zpravodaj ČT Karel Rožánek předeslal, že velení NATO nepřímo varovalo Srbsko, že kvůli šíření propagandy může k bombardování televize dojít, avšak podle Amnesty International varování nebylo dostatečné, protože aliance věděla, že v budově jsou lidi.

Šulcova reakce na to byla, že to „samozřejmě“ není omluva, není to legitimizace, ale byla učiněna nějaká snaha o to, aby nebyly oběti, přičemž ale „ta televize sloužila přilejvání oleje do ohně vlastně, co se týče kosovského konfliktu. Šířila propagandu, tak do jisté míry se dá považovat za legitimní cíl.“

Šulc tedy zastává pojetí, že ten, kdo usoudí, že kdosi jiný šíří desinformace, má právo fyzicky ho zničit, a to pouze na základě této své domněnky, kterou nemusí nijak dále dokazovat ani obhajovat a aniž by dal „šiřiteli desinformací“ právo být slyšen. Jinými slovy, ten, kdo disponuje dostatečnou smrtící silou, má podle Šulce legitimní právo být současně vyšetřovatelem, žalobcem, soudcem i katem.

Šulc přitom dlouhodobě pobýval v oblastech bojů, tak by snad mohl vědět, o čem hovoří, jaké důsledky má koncepce, kterou zastává. Pravda, pobýval, ale ne na bojišti, nýbrž na stanovištích velitelů a politruků, vedoucích „hygienickou“ leteckou válku, a tak si namísto důstojného humanistického náhledu vypěstoval ideologicky vyfutrovaný obdiv k bombometčíkům. Jeho osobnostní deviace by pak byla jedním z možných vysvětlení jeho výroků.

Jinak by bylo totiž možno chápat tu nedůstojnou a necivilizovanou demonstraci práva silnějšího jako součást kampaně, připravující veřejnost na případný fyzický atak proti těm, kteří jsou v rámci hybridní války dlouhodobě a systematicky označováni například za šiřitele desinformací pomocí takzvaných desinformačních webů! Přestože ani ministerstvo vnitra žádný seznam „desinformačních webů“ nevede, protože rozeznává pouze jednotlivé desinformace, podle Šulcovy „logiky“ by se i tak „šiřitelé desinformací“ mohli stát legitimními cíli!

František Šulc je zkušený člověk, jeho slova nebyla pronesena v hysterickém záchvatu, čili bylo by možno k jeho tíži dovodit, že svými soudy nastavuje standardy, které je sám odhodlán na sobě strpět. Přinejmenším proto, že je součástí civilizace, hlásící se ke křesťanskému odkazu, mezi jehož pilíře patří zásada nedělat to, co by člověk nerad, aby bylo činěno jemu.

A tak by něco podobného mohlo postihnout samotného Šulce! Kdyby někdo měl dostatečnou sílu, čas a příležitost ho ztrestat poté, co by získal dojem, že Šulc šíří desinformace, čímž by se podle samotné Šulcovy „logiky“ sám Šulc stal „legitimním cílem“.

Asi není třeba se bát, že by tu nějaký takový podlý mstitel byl a pojal úmysl Šulce ztrestat, protože „v hrdlo lhá“, jak říkali staří Češi. On totiž možná ani sám Šulc neví, nebo mu nedochází, co tak strašného vlastně řekl. Proto je nutno ho alespoň rázně pokárat.