Život v Evropě není základním lidským právem pro Afričany
Z dlouhodobého hlediska není pro lidstvo tragédií to, že lidé při útěku z Afriky umírají. Tragédií je, že kvůli současnému pojetí humanity se vytrácí skutečná solidarita. Nepovinná a od srdce. A právě to je podle mě srovnatelným zločinem proti lidskosti, jako genocida. Ono totiž v přeneseném slova smyslu o genocidu jde. Genocidu hodnot.
Bloger František Matějka
Nenesu vinu za to, že jsem se narodil v Evropě. Nejsem odpovědný za to, že se někdo jiný narodil v Africe. Nemohu za jeho chudobu, absenci škol, pracovních příležitostí, nedostatek pitné vody, nebo za negativní vztah místních kmenů mezi sebou, jejichž příslušníci se vybíjejí navzájem. Nemohu za to, že se oddělily kontinenty a příroda a evoluce nemají pochopení pro sociální inženýrství a slzy v očích při televizních reklamách na byznys s chudobou a lidskými osudy. A protože za výše uvedené nemohu, a logicky nenesu žádnou vinu, nejsem ani povinen se postarat o kohokoli, kdo třeba jen neměl kliku.
Vždy mě pobaví, když slyším z úst politiků slova jako „už nikdy nedopustíme…“, „něco takového už se nikdy nesmí stát…“, „nepřipustíme, aby…“, nebo třeba „výhodné pro všechny…“. Dvojnásob mě to pak pobaví při konfrontaci takových prázdných slov s prostou realitou. Z podobné kategorie jsou slova představitele Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z roku 2006, když chválil svojí práci: „Nacházíme trvalá řešení pro milióny uprchlíků, ať už v podobě dobrovolné repatriace, integrace v zemích prvního azylu, nebo přesídlení do třetích zemí.“ Pokud je tím nalezeným řešením mimo jiné vylovení uprchlíků ze Středozemního moře, jejich dopravení na evropský kontinent přes Itálii nebo Španělsko a postarání se o ně jako o vlastní, pak měl ten komisař pravdu. Jsem si však zcela jistý tím, že se nejedná o řešení trvalé.
Ženevské dohody o uprchlících byly postaveny na základě zkušeností ze světových válek. Své opodstatnění v původní podobě měly ještě v období studené války, kdy z totalitního komunistického tábora utíkali lidé po jednotlivcích – lidé, kteří nebyli ekonomickou a sociální přítěží. Nepočítaly s uprchlictvím milionů lidí s nataženou rukou skoro výhradně z ryze ekonomických důvodů tak, jak se to děje dnes. Jsou překonané a je potřeba je změnit a to nikoli ulehčením zemím na jihu Evropy podle nějakých kvót a přerozdělování uprchlíků do ostatních států, ale ukončením přijímání uprchlíků nových a vrácením těch stávajících.
Není to tak dávno, kdy papež František vyslovil obavy z toho, aby se Středozemní moře nestalo pohřebištěm nešťastníků. Stalo se a bude hůř. A bude hůř přesně do doby, než dáme z vojenských lodí v tomto moři najevo, že žádný další uprchlík z Afriky do Evropy nesmí, a budeme je bez výjimek vracet na africký břeh, včetně uplatnění násilí vůči těm, kteří se budou agresivně domáhat vstupu s falešným pocitem, že žít v Evropě je základní lidské právo. Pak ostatní pochopí marnost svého snažení a mrtvých ve Středozemním moři ubude.
Přijde doba, kdy budou vojáci hlídat Středozemní moře s cílem zamezit přílivu uprchlíků a budou používat i zbraně na jejich odražení. A bude i pár mrtvých a to nejen proto, že se sami utopí. Otázkou není, zda k tomu dojde, ale kdy. Čím později takové opatření přijde, tím více násilí a mrtvých bude nejen ve Středozemním moři, ale i v Evropě samotné.
Zdroj: Blog autora
Zdroj
