Žijeme v době plné rozporů, nejistot a obav, neboť žijeme na rozhraní dvou epoch. Přechod k té nové, která už beranidlem prolamuje vrata, se projevuje i zastíráním pravdy. Politici sice stále vyhlašují boj proti terorismu, ale nářek pozůstalých po obětech útoků překrývá cenzura. Ta má dnes nový název: boj proti dezinformacím. Šíření zpráv a názorů, které se liší od oficiálně vybubnovaných, může být hodnoceno jako trestný čin. Před pěti lety byli civilisté v Oděse dokonce brutálně zavražděni pro politický názor, který se neshodoval s programem kyjevských pučistů a jejich sponzorů. Jejich dodnes nepotrestaná hromadná vražda má působit jako výstraha. Předznamenání toho, kam až lze zajít při zavádění nového světového „pořádku“. Užívání fašistických metod při jeho prosazování nás vrací do časů, které mnozí známe jen z dokumentů. Ty až donedávna tvořily součást naší historické poměti. Ale „boj proti dezinformacím“ dnes proniká i do školních osnov a mění události minulé podle záměru současných mocných. To proto, aby naše děti nerozpoznaly příznaky šířícího se moru a nemohly si vypěstovat obranné látky.

Plošné umlčení jehňat je však nesnadný cíl. Neboť v každé době a v každém režimu se vyskytují lidé, kteří si udržují motiv a vůli odkrývat balast lži a nacházet stopy pravdy. I když vědí, že jít po těchto stopách je nebezpečné, nedají se zastrašit a šíří své poznatky dál. Proč? Protože vnímají mlčení a přizpůsobování se diktátu jako spoluvinu. Tohoto odvážného přístupu si vážím především u mladých lidí. Neboť oni čelí mnohem silnějšímu ataku lži, než kdysi my v době, která je dnes zařazena pod heslo totalita. Současná všudypřítomná lež se tváří nezištně. V převleku za bohyni štěstěny však korumpuje jedince i skupiny nabídkami, které odmítnout je velmi nepohodlné. A přesto někteří jim dokážou odolat a odmítají projít životem podle cizí navigace. Kompasem je jim vlastní svědomí.

Milí mladí přátelé, lidé spříznění svobodnou volbou, chci vám říci pár povzbudivých slov. Vím, že posměšky vašich už znormalizovaných vrstevníků vás zraňují a že si často připadáte se svými názory na svět a smysl života osamělí. Věřte ale, že dnešní překážky, ústrky, zloba a nepochopení vám zpevní charakter a navíc vyburcují ve vás vlohy, které by jinak zůstaly nerozvinuté a zakrnělé. Nebudete osamělí dlouho, časem potkáte sobě rovnocenné hledače pravdy, neboť silné osobnosti se přitahují, vzájemně inspirují a povzbuzují. Zatímco zhoufovaní pěšáci, kteří v monotónním rytmu kamsi pochodují, aniž by věděli proč, vy jste si svůj směr vybrali samostatně, když jste překročili tu první nejtěžší a nejdůležitější křižovatku.

Vaše dnešní ideály a sny o důstojném lidství se možná během vašeho života nesplní, tak jako ty naše se nesplnily, důležité však je, aby nezanikly. O to dnes jde – uchovat ideál o smyslu života člověka a bránit jej z veškerých svých sil. Chtěla bych dodat a s veškerou svou láskou. Jenže láskou se dnes ohání kde kdo jako obuškem. Dokonce si ji špendlí na klopu jako čestný odznak boje proti nenávisti a lži. Zatímco svatojiřské stužky na rukou lidí zaživa upálených v Domě odborů v Oděse se už pět let rozpadají v hrobech a není soudce, který by označil vrahy, naši srdnatí bojovníci proti lži a nenávisti se srocují proti vytipovaným domácím nepřátelům, proti těm, co nevěří, že svět bez tradic a bez národů může být ještě světem pro svobodné lidi. A tak nás fanaticky osočují jako xenofoby. Nechci jim ale křivdit. Mučednická smrt desítek nevinných v Oděse je možná taky zasáhla a třeba i oni si přejí, aby zločin byl vyšetřen a potrestán. To přání je ale neúčinné, pokud nebude přiznána návaznost oděského masakru s fašistickým ozbrojeným pučem v Kyjevě, který byl a dosud je slaven jako vítězství demokracie.

Říká se, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Pokračující teroristické útoky v Evropě i jinde signalizují, že rozsévači tu bouři rozpoutat chtějí. Doufají, že ji pak dokážou řídit tak, aby vyčistila prostor od překážejících neohebných skupin lidí. Proto si je už v předstihu značkují jako nebezpečný kontaminovaný odpad. Organizace dobrovolníků jim v tom pomáhají. Ochota těchto „neziskových dobrovolníků“ je hrůzná. Důvěřují svým manipulátorům a jejich proklamacím o zářných obzorech, a přitom nevědí nebo odmítají vědět, že úslužně pomáhají razit cestu, která vede k masovým hrobům. Tříděním živých lidí to začíná a tříděním jejich zlatých zubů končí.

Možná si teď někteří myslíte, že všechna varovná slova už jsou marná a že demarkační čára už byla překročena. Ale kdyby tomu tak bylo, proč naše zdánlivě marná slova dnes nepřenáší v přímém přenosu veřejnoprávní televize? Protože se těch slov bojí. Bojí se je nejen šířit, ale i slyšet. Proto tu zaměstnanci mainstreamových médií nejsou. Bojí se, že naše varovná slova by jim utkvěla v paměti a narušila jim programy v mozku. Mluví z obrazovky o svobodě a sami se bojí svobodně myslet. Bojí se totiž uprostřed života zjistit, že jsou služebníci a šiřitelé lži.

A tak místo autentických událostí raději přenášejí záběry z demonstrací zneužitých mladých lidí, pro které je řvaní v houfu adrenalinem. Jednotné transparenty a fasované deštníky sice mají k molotovovým koktejlům ještě daleko, nicméně pěstováním nenávisti láska nikdy zvítězit nemůže. A proto ani my nepohrdejme těmi mladými zneužitými lidmi, neboť oni nevědí co činí a čemu otvírají naše společné dveře. Neoznačujme je pojmem ztracená generace, když nemáme k dispozici jinou. Naše vnuky totiž budou vychovávat oni, podle cizích namnožených hesel a nikoliv podle našich zásad. My jsme si svou identitu budovali ze zdrojů dlouhodobé národní paměti, oni si ji vybírají jako šaty podle katalogu. Identita je pro ně vratné zboží. Zní to drsně. Ale je v tom i naděje. Jde-li o vratnou záležitost, můžeme je nasměrovat k novému výběru. Doveďme je zpátky k té křižovatce, kterou prošli zbrkle a poslepu. Mějme s nimi trpělivost a pomáhejme jim otevřít oči a udělat ten krok znovu. Tentokrát při plném světle a za plného vědomí. Následné změny v jejich smýšlení nás pak možná překvapí svou intenzitou a jasnozřivostí. Ale tu revoluční změnu v jejich myšlení musíme vyvolat my. V tom spočívá náš úkol.

Pokud jej splníme, je možné, že i my se ještě dožijeme toho, že právě tato tzv. ztracená generace se stane generací národní obrody. Minulý úspěšný pokus o něco takového k tomu potřeboval generace tři. Ale v dnešním světě čas běží rychleji a my už máme jen jedinou poslední možnost na přesměrování našich mladých biorobotů v rozumné bytosti. Když se nám podaří vdechnout jim duši, všechno ostatní pak dokážou vlastními silami. Pokud to ale vzdáme jako předem marný pokus a budeme trpně čekat na nějaký zásah shůry, třeba se jej i dočkáme. A pak už skutečně nebude co řešit…