Michal Urban

Po vstupu do budovy jsem si připadal jak z dokumentárního cyklu České televize s názvem „kult osobnosti Stalina“. Místo Stalina si akorát dosaďte Havla, který byl přítomen skutečně všude. V chodbě i v přednáškové místnosti. Ostatní místnosti byly naštěstí zamčené, ale nepochybuji o tom, že se v nějaké místnosti nacházel Havel vypreparovaný.

Chvíli jsem se bavil s kamarády, kteří vyrazili se mnou, když jsem si povšiml, že kluk v mém věku vytáhl z peněženky fotku Havla a zasněně na něj koukal. Poté se odebral na toalety a nechci snad ani vědět, co tam dělal. Naštěstí se už schylovalo k začátku a tak jsem si myslel, že to snad začne být lepší. A po druhé za ten den jsem se osudově mýlil.

Jako první se slova ujal Halík. Občas prohodil vtip, který jsem rozpoznal především z toho, že se z něj Havlisté váleli na zemi a popadali za břicha. Já jsem naštěstí primitivní xenofób(podle jistých zdrojů), takže jsem si ušetřil břišní svaly. Nezapomněl jako správný křesťan zmínit, že odsuzuje referendum o rodině na Slovensku, jak by udělal každý správný demokrat a křesťan k tomu. Nebudu se ani zaobírat tím, že jeho pozice křesťana, propagující homosexuální adopci je stejně logická, jako pro komunistu hájení volného trhu.

Za normálních okolností bych se Halíkovi věnoval více, ale na celé věci je nejsmutnější, že Halík ten den nebyl zdaleka tím nejhorším.

Jako další se ujal slova Erik Tabery, šéfredaktor týdeníku Respekt. Zcela upřímně říkám, jestli existuje peklo, tak si ho představuji přesně takhle. Započal nekončící maraton protimluvů a pokrytectví. Erik Tabery se ze všeho nejdříve prohlásil za „liberála do morku kosti“. Zároveň ovšem nezapomněl zmínit, že je pro omezenou svobodu slova a když prohlásil, že se vysmívá všem co bojují proti politické korektnosti, protože on sám je pro absolutní politickou korektnost, musel jsem se začít hlasitě smát. Ideologickou pouť do hlubin jeho duše pak nakonec zakončil zesměšňováním anti-muslimských a anti-imigračních tendencí v české společnosti.  Prohlásil, že nechápe, proč někdo demonstruje, když zde téměř žádní imigranti nejsou. Jinými slovy – demonstrujte, až to tady bude vypadat jak v Paříži(dnes už hlavní město Nigérie).

Poté, co prohlásil, že Češi jsou tak hloupí, že demonstrují proti islámu, i když jich je tu podle jeho slov 4 nebo 5(nikoliv tisíc, ale kusů) jsem myslel, že budu muset poskytnout havlistům první pomoc. O paní, sedící přede mnou, jsem měl strach nejvážnější, vypadalo to dokonce na epileptický záchvat. Po chvíli jsem rozpoznal, že se jedná jen o smích, kterým se pravděpodobně snažili napodobit americké sitkomy, kde napovídají, kdy zrovna proběhl vtip a máme se začít smát.

Následovala chvíle pro dotazy. Věděl jsem, že vzhledem k tomu, že debata je vysílaná živě, bude mít člověk jako já v kombinaci se signálem české televize možnost pouze jednoho dotazu. Napadalo mě se dotázat Erika Taberyho, jak taková svoboda slova s omezením vypadá, jestli má na mysli tu za nacismu nebo snad za komunismu, protože tam svoboda slova taky byla. Omezená a s hranicemi, jak je jeho přáním. Chtěl jsem se i dotázat, jak by si tu politickou korektnost představoval a jestli by nebylo nejlepší udělat ministerstvo pravdy a pokud ano, jestli zváží vzhledem k svým přirozeným vlohám kandidaturu. Rozhodl jsem se vyčkat.

Po jeho vyčerpávající řeči se mikrofonu chopil Jacques Rupnik a v tu chvíli nastal autentický projev z ústředního výboru KSČ, kdy se vyjádřil k vnitřnímu nepříteli číslo 1. v Evropě – odpůrcům multikulturalismu.

Svůj hluboký rozbor započal nejdříve představením současné Francie. Kdybych neměl ve Franci své přátelé, skoro bych řekl, že je to ráj na zemi.

Jacques nám skoro se slzami v očích vyprávěl příběh o tom, jak se ve Francii probudili z letargie a vyznávali solidaritu především muslimům, které chápali jako největší oběť atentátu.

Skutečnost je samozřejmě značně rozdílná, než poznal Jacques na svém sídlišti zbohatlíků.

V zájmu objektivity – den po útoku jen ve městě Nice se někdo pokusil podpálit dvě mešity a před kebabem vybouchla nastražená bomba, která naštěstí nikoho nezranila. Pro příští prezidentské volby navíc stále nabírá preference předsedkyně národní fronty Marine Le Pen a zdá se velmi pravděpodobné, že pokud vydrží multikulturalismus ve stejném stádiu(jako že vydrží), stane se také prezidentkou.

To je samozřejmě trošku diametrálně odlišná situace, než popisoval Jacques, který pomalu představoval původní Francouze jako lidi, co si i po útocích malují sluníčko na čelo a vítají u svých břehů imigranty s otevřenou náručí. Poté se hluboce zamyslel nad tím, proč se integrace lidí z Afriky nedaří, když se dříve povedlo integrovat Italy. Odpověď nenašel, pouze podotkl, že to samozřejmě není tím, že ti lidé jsou z Afriky.  Zůstává tedy otázkou, zda-li skutečně Italové, zakladatelé evropské civilizace jsou stejní, jako negramotné hordy valící se do Francie.

Pak přišlo jeho vrcholné číslo v podobě rozboru demokracie, kdy se málem počůral smíchy nad situací ve Švédsku, kde radši volby zrušili, než aby dopřáli úspěch švédským vlastencům.

To pak použil jako modelovou situaci pro celou Evropu, protože jak řekl, největším nebezpeční pro Evropu v současnosti není multikulturalismus, ale nacionalismus.  Těžko říct, koho vlastenci ve Švédsku nebo Francii zabili, ale určitě to musí být strašné. Minimálně tak hrozné jako u nás, kdy při pochodu Dělnické strany jsou vypalovány synagogy, vražděny děti a množí se politické útoky na opozici.

Následovaly nezbytné výzvy k politické korektnosti, okleštění demokracie a další názory, vlastní dnešním demokratů. Chvílemi jsem měl pocit, že se plánuje ustanovit havlistický chalifát.

Na řadu přišel imán, původem z Bosny, který nás všechny ubezpečil, že to co se děje ve jménu islámu, islám ve skutečnosti není. Pohoršoval se nad tím, že islámský stát novináři nazývají islámský. Skutečnost, že tak islámský stát nazývá sám sebe očividně absolutně nezaznamenal. A ostatně, novináři je na začátku skutečně nazývali rebely a demokraty, než se stal zázrak a přes noc vznikl v Sýrii islámský stát velikosti Anglie. Po jeho projevu už pravděpodobně v Respektu nazýván budhistický stát.

Po něm převzal slovo Bronislav Ostřanský, který vyprávěl (ne)zajímavý příběh o svém studiu v Egyptě, kde zdůraznil, že se mu nikdo nesmál. Se stejným štěstím se tedy nesetkal u mě. Když nazval Saúdskou Arábii naším spojencem a kromě toho, že zdůraznil, že není třeba muslimy házet do jednoho pytle(s čímž souhlasím, skutečně umírnění existují a nemyslím si, že to někdo zpochybňuje), prohlásil, že není třeba házet do jednoho pytle ani saláfisty. Myslel jsem si, že je to vtip a tak jsem nečekal na nápovědu a začal jsem se hlasitě smát.  Když mě havlisté začali tišit slovy „pššššt“, pochopil jsem, že můj smysl pro humor je naprosto zvrácený a s pocitem provinění jsem si hned dal jednoho havlináše(něco jako otčenáš). Začínal jsem se bát, aby mi někdo humanitárním bombardováním neimplementoval lidské práva do mé garsonky, kde žiji.

Poté byl závěrečný prostor pro dotazy, kdy nás rovnou informovali, že jsme v časové tísni, takže hlavně rychle a stručně.

Nevydržel jsem to, zvedl jsem ruku a Jacquese jsem se zeptal, proč tady tleská zákazu voleb, jen proto, že se stranou nesouhlasí a jestli mu to připadá demokratické. Uvedl  jsem ho jako experta na demokracii, protože jsem si jeho jméno nepamatoval. Multikulti se na mě poté začali koukat jak na vraha, jak si dovoluji neznat tohoto světoznámého filozofa/komika. Od lynče mě zachránil až moderátor diskuze, který pro jistotu hned na začátku dotaz zesměšnil. Jacquese nám trochu zrudl, prohlásil, že tomu netleskal, jen se tomu smál a začal vyprávět úplně o něčem jiném. Nevydržel jsem to a začal jsem vykřikovat, že na to jsem se vůbec neptal a ať mi odpoví. Mezitím mě všichni krotili slovy „pššt“ a napjatě poslouchali jeho monolog o něčem, co vůbec s mým dotazem nesouviselo. Stále jsem vykřikoval, ať mi odpoví na můj dotaz. Přišla ke mně jedna z organizátorek, která mě ubezpečila, že možnost reakce ještě dostanu, ať počkám na mikrofon. Organizátorce jsem chtěl říct, „Multikulti s Tebou“, ale měl jsem strach, že při slově multikulturalismus by dosáhla určitého stádia sexuálního vzrušení, které by mělo za následek tsunami, velikostí a následky srovnatelné s tragédií na Srí Lance.

Mezitím se po mikrofonu vrhl budoucí ministr pravdy, který přítomné ubezpečil, že ve Švédsku se jen volby o 2 roky odložily. Oddechl jsem si, že se vlastně nic nestalo.

Prostor jsem už samozřejmě nedostal a tak diskuzi zakončila nějaké slečna, která po zdravici a díků všem multikulturním a havlistickým institutícím se dotázala Imána, jaké má sny.

To už jsem se smál tak nahlas, že to musela zaznamenat i Česká televize, která se poslední dobou potýká s problémy se signálem(čti cenzura).

Debatu zakončil moderátor slovy „Jsem rád, že dnešní debata nebyla černo-bílá“. Jak jsem se dozvěděl, údajně to také nebyl vtip.

Odebral jsem se rychlým tempem k východu, kde jsem ještě naneštěstí minul ve dveřích exota, co přišel na debatu bez obuvi(úplně bosý!), v kraťasech a tričku.

Rozhodl jsem se po této zkušenosti navštěvovat debaty pořádaném Respektem v chrámu pravdy, lásky a tolerance pokaždé. Konají se každý měsíc a já se zařekl, že nepřestanu chodit, dokud neobdržím úřední zákaz vstupu do autonomní oblasti lásky.

Poučil jsem se a vím, že příště budu muset být mnohem hlasitější, s vlastním akustickým zařízením a mnohem průraznější. S necivilizovanými, jednám zásadně necivilizovaně.

Pokud máte silný žaludek, doporučuji Vám archiv České televize této debaty.