Fór té zprávy  („Státní miliony na institut chce i KSČM“ od K. Brodníčkové) je ale v něčem  jiném než ve zbytečných výdajích  na bůhvíco. Z informace se lze třeba dovědět i něco více než jen to, že prakticky téměř každá zdejší, jen trochu známější partaj (přesněji 7 z nich) už disponuje něčím, co našinci  trochu připomíná někdejší Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ  ( nebo-li ÚML ÚV KSČ). Nejen svým vztahem k politické práci ve stranických sekretariátech, ale i svým posláním v podobě vytváření údajně  tzv. mozkových center v domácím politickém životě.

Vypovídá to především o jejich sterilitě. A také o tom, že neuspěly pokusy nahradit činnost ideologických center aktivitami poradců či asistentů poradců a senátorů, příp. různých vesměs slušně placených pomocníků dnes už vypatlaných a unavených politiků. S něčím takovým prostě nemohli uspět. Vždyť – jak se někdy říká - každý pes jiná ves. Nikdo z nich není ochoten na nějakých programech  zdejších  politických  partají spolupracovat  se svými kolegy (dříve tovaryšči). O tom, co by se už mělo v těchto strukturách něco nového  podnikat dnes či v budoucnu – koho z nich to dnes zajímá?  Žijí – aspoň významná většina z nich – jen pro své osobní zájmy, hlavně ty ekonomické.

Možná však vznikla v hlavách některých předáků těchto stran potřeba kultivovat dnes stále chaotičtější a často i primitivnější způsob myšlení mnoha zdejších politiků, aby nějak získali podporu těch, co v minulosti tvořili v politickém dění jejich davy či masy (dnes se tomu říká občanstvo či  „naše“ veřejnost).  Svědčí o tom pokusy zorganizovat na veřejných místech v Praze i jinde nějaké demonstrace, smysl tohoto marného snažení však nějak uniká mnohým z nás. Jejich úroveň  ve sféře veřejné činnosti  byla shledána příslušnými předáky nejspíše nízkou.

Není sporu o tom, že jedním z předpokladů současného českého politika bylo a stále je mít dobrou „vyřídilku“.  Tím se zpravidla myslí umět rychle  (nejlépe jako kulomet)  a srozumitelně mluvit k jiným lidem. Pokud se ale takový jedinec vyskytne, udělá sice snadno a rychle kariéru  (příkladem za všechny může být J. Pospíšil, který obsadil postupně vedle poslaneckých i europoslaneckých křesel řadu funkcí (včetně ministerských) i strukturami ODA, Mladých konzervativců, ODS – dnes je u TOP 09  a zítra bude zase jinde), ale tím to končí.

Na vytvoření nějakých zajímavých  programů, cílů pro velké skupiny lidí apod., na to tihle lidé nemají. Často  se i stává, že obsah tohoto „mluvení“ bývá nekompatibilní s tím, co je v oficiálních, dnes už jen skomírajících stranických programech. Jsou to  v podstatě těžcí solitéři (lze k nim přidat i Kalouska, oba Klause a řadu dalších), kteří už přestali být zábavní dokonce i pro své spolustraníky. Z mluvení se snadno stalo žvanění. Prostě jim chybí ta správná idea, na kterou by veřejnost a tedy i jejich potenciální voliči slyšeli. Vymyslet něco takového, to je  a bude nejspíše  však hlavním posláním výše zmíněných nových stranických institucí. 

Rozumí se: nebude to nic, co by bylo moc komplikované. Spíše naopak. Ideologie neslouží přece tomu, aby někdo skrze ní něco pochopil, ale aby něčemu uvěřil. Vedle Institutu hnutí ANO či Institutu pro vzdělávání české levice  (zatím jen chystaného), údajného think tanku SPD, vznikl či vzniká i Pirátský institut pro vzdělávání a otevřenou společnost, Institut pro pravicovou politiku ODS či institut pro křesťansko-demokratickou politiku, TOPAZ (jde jen o krycí názvy) při TOP O9, Institut moderní politiky při STAN či  jde o  Masarykovu demokratickou akademii při ČSSD.  A také –nezapomeňme – Institut Václava Klause. Kromě toho  zde ještě působí - či v brzké době budou působit - některé méně snadno zařaditelné, ale zřetelně  podobné firmy  (jako třeba Knihovna Václava Havla)  financované z nestátních či už dříve zprivatizovaných (lze také číst jako dříve už nakradených) zdrojů plnících podobné cíle.  

Všechny dohromady se v mnohém podobají svému pravzoru ÚML ÚV, ale také se v něčem trochu odlišují.  Projevují např. sklon ke glorifikaci svých ideových zdrojů podle jmen svých zakladatelů, ať už fiktivních či opravdových. Je asi jen otázkou času, kdy se komunistický institut znovu přihlásí k odkazu V.I. Lenina a K. Marxe i ve svém názvu a kdy se Institut ANO  přejmenuje na Babišovský.  Podobné korekce lze očekávat  i proto, že  všechny tyto partaje ctí tradice. Ovšem zpravila jen ty své. Lze  také očekávat, že při různých katedrách veřejných, státních i privátních vysokých škol zmíněné instituty založí  (či spíše legitimují  už existující) filiálky při katedrách  společenských a politických věd.  Plagiátorství – tak typické pro dnešní vysoké školy – zde bude kvůli nutnosti dodržovat linii povinné, jako bylo ostatně na dřívějších stranických a různých večerních universitách před Listopadem.

Nezadržitelně se také blíží doba, kdy se zase objeví publikace vyprodukované na těchto nových institutech, které budou glorifikovat jejich zakladatele. Navážou tak na tradice kdysi masově vydávaných  brožur věnovaných základům komunistické ideologie. Tentokrát však to bude zaměřeno na podporu prestiže takových politických vůdců jako byli a jsou Klaus, Zeman, Pithart, Kalousek, Lux, Babiš, Okamura  a jiní političtí velikáni posledního třicetiletí. Také něco jako tři zdroje a tři součásti polistopadového myšlení. Myslí si totiž, že bez hledání správných a uznávaných autorit se to totiž  u nás neobejde. 

V institutech se mohou navíc kromě rozsáhlé badatelské práce také školit budoucí členové i funkcionáři aparátů politických stran působících v ČR  tak, aby z nich vyrostli zdatní pokračovatelé svých předchůdců z nedávné minulosti. O to, kdo to tam bude učit, přirozeně není pochyb. Vedle současných předsedů a čestných předsedů a jiných vyšších i nejvyšších funkcionářů  i jejich sekretářů či zástupců výše zmíněných  stran tam najdou v roli asistentů konečně své uplatnění i četní absolventi domácích universit v oborech jako je politologie, politická filosofie a jiné služebné pseudovědy dneška, pro které to bude to správné vykročení k vysněné kariéře.

Badatelská práce pěstovaná na těchto institutech se bude mj. týkat těchto témat:

Máme se tedy na co těšit. To, co bude brzy potom následovat, lze rovněž s jistotou předvídat. Rozkvět a pád.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)