Dne 30. dubna 1945 generál František Slunečko jako tehdejší velitel Obrany národa, ilegální organizace, se přesunul do Prahy a vytvořil velitelství Alex.  Velitelství si podřídilo protektorátní uniformované sbory jako četnictvo, policii, vládní vojsko a Luftschutz – sbor pro odstraňování ponáletových škod. Začala příprava k odporu, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

Touha po pomstě

Touha pomstít se nacistům, respektive Němcům, vedla již 1. května 1945 v Přerově k povstání, protože se městem rozšířila mylná zpráva, že Německo kapitulovalo, 2. května za podobné situace propuklo povstání v Nymburku, o den později začaly nepokoje na Semilsku a v Úpici.

Spouštěčem těchto, akcí, které byly většinou německým vojskem potlačeny, bylo oznámení smrti Adolfa Hitlera. Londýnský rozhlas vyzýval z vytváření národních výborů.

Nepokoje a lokální povstání vypukaly postupně po celém území a 5. květen lze označit za den, kdy v podstatě bylo území současné ČR v „horečce“. Potlačovaný odpor k nacistickému režimu propukl a nedal se zastavit.

Protektorátní vláda vydala 4. května nařízení, aby byly odstraněny německé nápisy. Střety s německými jednotkami byly stále častější. Proto 5. května dopoledne velitel podzemní armády  generál Slunečko rozhodl zahájit ozbrojené povstání. Napětí mezi obyvatelstvem bylo tak silné, že nebylo možné dále čekat. Celoplošné povstání se německým jednotkám bude hůře potlačovat než jednotlivá spontánně vznikající ohniska.

Na květnové povstání nelze hledět jako na racionální vojenskou akci, ale jako na živelné povstání lidu částečně korigované velitelstvím Alex a jejími nižšími velitelskými strukturami v regionech.

Německý ústup

Reakce německých jednotek a okupační administrativy jsou dokumentovány v celé šíři možných projevů: od bojů a obsazování vesnic a měst, přes kapitulaci (včetně velitelství divizí), zmasakrování civilistů v oblasti potlačeného odporu a popravy, až po pasivní odpor při snaze projet povstaleckým územím směrem k české západní hranici směrem k americké linii fronty. V Pardubicích německý velitel dokonce na žádost revolučního národního výboru (RNV) nechal potlačit ozbrojený odpor v budově gestapa. (Květen 1945 v českých zemích, Tomáš Jakl, Praha 2004, vydal Miroslav Bílý, str. 22 - 32)

Na jedné straně masakry a popravy českých povstalců většinou z rukou frustrovaných jednotek SS, jejichž příslušníci cítili, že se blíží konec Říše. Na druhé straně ubití k smrti Němců nebo kolaborantů místními lidmi jako pomsta za léta strachu a teroru. Obojí bylo samozřejmé, nezastavitelné. Lidé jednali podle své psychické výbavy a sociální orientace. Situace byla signálem k odporu, ale pro některé i pro začátek systematického rabování.

Při zdolávání českého odporu měly ale německé jednotky jeden základní cíl – ústup na západ. To se projevilo také při postupu rychlých tankových skupiny na Prahu 8. a 9. května 1945. „Pokud sovětské skupiny narazily na kolonu, která obvykle takřka kolmo křížila jejich trasu, rozstřílely nejbližší vozidla, vraky odhrnuly na kraj silnice a pokračovaly dál. Po jejich průjezdu opět pokračoval proud německých vozidel ve směru na jihovýchod. Tak proběhly boje například u Roudnice nad Labem, Nové vsi u Mělníka, Brandýsku, Stehlevči a jinde.“ (Květen 1945 v českých zemích, Tomáš Jakl, Praha 2004, vydal Miroslav Bílý, str. 71)

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)