Můj zemřelý dědeček mi pověděl jeden případ z války, (a mně moje maminka). Fašisté přišli do jejich vesnice, vysmívali se a ponižovali lidi, večer shromáždili všechny děti a postavili ke zdi 12 chlapců, aby je zastřelili … 20 mužů z té vesnice se postavilo před děti, postříleli je, děti byli živé, ale po dvou minutách na ně opět fašisté namířili zbraně, ještě 15 – 20 mužů se postavilo před děti, opět muže zastřelili, fašisty to začalo bavit, a tak to pokračovalo do té doby dokud všichni muži nebyli postříleni.

Nezůstal ani jeden. A opět jsou mušky zbraní namířeny na děti, ale teď před nimi stály ženy, kterých již nebylo tolik, fašisté se posmáli, ještě jednou zamířili, ale už na ženy. Po okamžiku se rozlehlo kolem zvolání „PAL!“ a všichni fašisté, jako jeden muž padli na zem. Ukázalo se, že muži z vesnice poslali jednoho z nich pro pomoc, řekli, že mají jen málo času, že zadrží Němce a zachrání tak životy svých dětí.

Zachránili životy svých dětí za cenu svých. Těch 15 – 20 minut oni odvážně a hrdinně se stavěli před děti a chápali, že je to nutné, že jsou opravdoví muži a že je to jejich poslední den, poslední minuty života … Dědeček byl jedním z těchto dětí.

Dodatek:

V době kdy válka před pár dny již skončila, projížděla vesnicí (kdesi ve Středních Čechách, kde to není důležité), kde žil můj děda, po zuby ozbrojená kolona prchajících Němců civilistů i vojáků s plně naloženými auty s nakradeným majetkem. Na návsi se ptali za pomoci zbraní a vyhrožovali přitom případně střelbou, kudy na Plzeň. Děda jim nakonec ukázal cestu prakticky opačnou, říkaje, že cesta vede přes jedno městečko podle ukazatelů, což sice byla pravda, ale Němci by tady museli jet přes stanoviště sovětských vojáků. Jeden ze sousedů však najednou nahlas povídá: „Ale co blbneš, Pepíku! Tady tuhle to bude kratší!“ A ukázal onu kratší cestu. Dědu vzali jako rukojmí a odjeli kratší cestou. Jen zázrakem se děda vrátil. Cestou potkali jednotku Rudé armády. Škoda jen, že jsem se všechno dozvěděl až po dědově smrti. Nikdy o tom nemluvil. Znal jsem i toho ochotného souseda.

Byli bychom MY sami schopni a hlavně ochotni zachránit za takovou cenu své děti? Nebo se pokusit oklamat již bývalé „pány“, ale stále ještě ozbrojené a kruté „uprchlíky“, kteří neměli zrovna čisté svědomí? A nebo bychom byli ochotnými a úslužnými? A neříkejte nic dopředu. Vím z vlastních zkušeností s lidmi, že si často lžeme do vlastní kapsy. Realitu našeho chování ukáže jedině až skutečnost.

První příběh dle odkazu: https://cont.ws/@chervonec001/813689, druhý příběh – dodatek – z rodinné paměti.