Před dvaceti lety, 7. května 1999 ve 23:46 zaútočil americký bombardér B-2 na ambasádu Čínské lidové republiky v Bělehradě. Budovu zasáhlo 5 raket, každá s cca jednou tunou trhaviny. Zraněno bylo 21 osob a byli zabiti tři čínští novináři Shao Yunhuan, Xu Xinghu a Zhu Ying. Po čínských protestech uskutečnila americká strana „vyšetřování“. Veřejnosti bylo předloženo k věření, že prý Američané měli zastaralé mapy. Tak nesmírně drzé vysvětlení odmítla dokonce i některá média hlavního proudu, protože bylo známo, že budovu velvyslanectví na dané adrese vícekrát navštívili i američtí diplomaté. Bylo tedy naprosto zřejmé, že šlo o akci na výsost politickou. Byla to pomsta za zmařenou „barevnou“ revoluci v roce 1989, kdy se USA a jejich spojenci pokusili o převrat v Číně.

Události z roku 1989 západní média označují jako Pekingský masakr nebo Masakr na náměstí Nebeského klidu. Čínská komunistická strana si tehdy za použití násilí dokázala udržet mocenský monopol, a zahraničním podněcovatelům nepokojů muselo být jasné, že v  „Říši středu“ mají na dlouhou dobu utrum. Proto o 10 let později nezaváhali a navzdory všem mezinárodním zvyklostem a úmluvám vojensky zaútočili na čínskou diplomatickou misi v tehdejší Svazové republice Jugoslávii.

V Číně ihned propukly několikadenní masové protesty, které ani nebylo třeba příliš organizovat nebo omezovat. Tentokrát totiž nemířily proti vládě jako před deseti lety. Úkolem pořádkových sil bylo zabránit tomu, aby dav srovnal americké, britské, německé a další konzuláty se zemí. Američtí diplomaté se v budově své ambasády v Pekingu zabarikádovali na několik dnů, a z obav před útokem zahájili skartaci dokumentů. V sečuánském Chengdu se rozlícenému davu podařilo americký konzulát zapálit. V jakési lehčí formě vypukl pogrom na bělochy, známý z boxerského povstání přesně před stoletím (1899). Mnoho bílých diplomatů i turistů bylo zmláceno a např. jeden český diplomat, který v té době v Pekingu sloužil, vzpomíná, jak ho před výpraskem v restauraci zachránil jeho čínský přítel tím, že na srocující se mstitele křičel: „Nebijte ho, on je Rus!“.

Spojené státy kromě omluvy nakonec vyplatily pozůstalým po zabitých novinářích 4,5 mil. USD a jako kompenzaci za materiální škody 28 mil. USD, přičemž bylo ujednáno, že Čína naopak zaplatí USA 2,87 mil. USD za rozmlácené americké konzuláty v Číně.

Útok na čínskou ambasádu nebyl zdaleka jediným úmyslným útokem na civilisty během tzv. operace „Allied Forces“ z bombardovacího  jara 1999. Nechvalně známý je např. útok na vlak v soutěsce Grdelica (12. duben 1999, 13 mrtvých cestujících), útok na most ve Varvarinu během církevní slavnosti (30. květen 1999, 10 mrtvých) a řada dalších. Nejcyničtější útoky na civilisty proběhly v samotném Kosovu, a to na uprchlický konvoj u Koriše (14. května 1999, 87 mrtvých) a Djakovice (14. duben 1999, 73 mrtvých, z toho 16 dětí). NATO drze a trapně tvrdilo, že šlo o tragické omyly, prý to vypadalo jako vojenské konvoje. Avšak z důkazů (odposlech radioprovozu, výpovědi svědků před tribunálem v Haagu) jasně vyplývá, že šlo o úmyslné masakry kosovských Albánců, na jejichž ochranu se údajně celá bombardovací kampaň vedla. V obou případech, v Djakovici i Koriši, se vesničané provinili návratem do svých domovů. Vracející se uprchlíci – to NATO nemohlo připustit! Bylo přece potřeba za jakoukoli cenu „dokázat“, že v Kosovu je „humanitární katastrofa“ zaviněná Miloševičem.

Českých občanů se na souhlas se členstvím v mezinárodní teroristické organizaci skrývající se za zkratkou NATO nikdo neptal. Ovšem ti z nich, kteří stojí fronty před knihkupectvím na podpis Madelaine Albright, jsou na sdílení výše uvedených „hodnot“ asi i hrdi. NATO koneckonců zatím své vlastní členy nebombardovalo.