Teď se v TV a v médiích skloňuje hrdinná americká armáda a jenom trochu se připomíná, že se tu v květnu 1945 projížděli v tancích také nějací Rusáci. Jeden typ hujerství nahradilo druhé.

Moji rodiče na ony chvíle vzpomínali, že jim bylo úplně jedno jaké tanky a auta přijely k nim do vesnice, hlavně, že nebyly německé.

Nemělo by se také zapomínat, že od nacistické okupace osvobodila Rudá armáda většinu území Československa a padlo kvůli tomu na naše, území 150 tisíc sovětských vojáků.

Moje matka jako mladé děvče viděla na Pardubicku v Moravanech z okna německý obrněný vlak asi 100 metrů od domu. Hlavně kanonů namířené na vesnici, kde němečtí vojáci právě osvobodili své vojáky zajaté českými partyzány. Vlak naštěstí odjel, a když přijela zaprášená a otlučená vojenská technika Rudé armády, lidé plakali štěstím, že je KONEC. Podobně lidé plakali a smáli se zároveň, když kolem Plzně spatřili přijíždět americkou válečnickou techniku. Na Děčínsku, Litoměřicku a v Mělníku lidé vítali Poláky.

Hořký konec

Pro německé obyvatelstvo v Čechách bylo velmi deprimující potkávat německé uprchlíky z Polska a z Východního Pruska. Byl konec války. Do Čech, a zvláště do severočeského pohraničí, se dostávali i zoufalí Němci z vybombardovaných německých měst v Sasku. Utečenci, čili národní hosté, byly signálem krachu Tisícileté říše.

Koncem dubna 1945 se lavina sovětských vojsk zastavila vyčerpaná těžkými boji v saském pohraničí příhraničí směrem k československým hranicím. K 1. květnu 1945 v severních i východních Čechách byla ještě kompletně hranice v rukou německé branné moci. V nacistických rukou ještě byly Drážďany i Budyšín.

Směry útěku

V posledních dnech druhé světové války ve střední Evropě se německá vojska stahovala před tlakem 1. ukrajinského frontu buď saským příhraničím do oblasti Saské Kamenice, nebo na české straně Krušných hor kolem Ústí n. L., přes Teplice a Most do Krušných hor na německou stranu hranice k 1. americké armádě.

Nebo podél hor směřovala ještě dále na Karlovy Vary a do oblasti Chebu do prostoru obsazeného 3. americkou armádou.

Také Poláci

O polských osvoboditelích toho moc nevíme. Sotva si uvědomíme, že jejich zásluha nebyla o nic menší než americká.

Když přestoupili unavení vojáci 1. ukrajinského frontu sasko – českou hranici, nejednalo se jenom o sovětské tankové a střelecké divize.

V oblasti Šluknovského výběžku šli do útoku také polské jednotky. Postupovaly děčínským okresem. Ústecko měli v režii sovětské jednotky, přes Děčínsko na Litoměřice a dále podél Labe až do Mělníku, postupovali Poláci.

Dne 8. srpna 1944 bylo hlavním polským velitelstvím na východní frontě rozhodnuto postavit 2. polskou armádu (2. AWP) pod velením španělského interbrigadisty divizního generála Karola Świerczewského (1897-1947). O 10 měsíců později osvobození Šluknovského výběžku a okresu Děčín začalo tím, že 2. polská armáda byla ve výchozím postavení zhruba 10 km severně od Budyšína.

Polská armáda byla tehdy krutě vyčerpána boji v Lužici, kde odrážela se sovětskými jednotkami zuřivé protiútoky německých jednotek. Tím měl maršál Koněv zajištěny podmínky pro útok 1. ukrajinského frontu na Berlín.

Vyčerpaná polská armáda měla být od 6. května připravena postupovat na čáru Bad Schandau - Ebersbach a přes hranici do Čech.

Během nedělního večera 6. května polští průzkumníci zjistili, že se hlavní síly nacistů snaží nenápadně stáhnout na jih. Generál Świerczewski se rozhodl zrušit ranní dělostřeleckou přípravu 7. Května a zahájit okamžité pronásledování nepřítele.

Polské jednotky Děčínem projely 8. května a dostaly se v rámci pražské operace až do Mělníka. Tankisté údajně nemohli pokračovat dál, protože Prahu chtěli osvobodit Sověti jen ve své režii. Jisté je, že polský 1. tankový sbor se zastavil v Mělníku a 10. května 1945 opustit Mělník a seskupit se ve vzdálenosti 3 km na východ od Mělníka, kdy pro polské vojáky začaly první mírové chvíle, jak uvádí mj. kniha Udzial 2. Armi wojska polskiego w operacji praskiej (Warszawa 1962)

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)