Václav Havel, jehož je paní režisérka velkým obdivovatelem, by se za její chování styděl. Paní Le Fay, představitelka pražské kavárny a české inteligence, sepsala článek složený z informací, které posbírala v médiích a přidala do nich notnou dávku režisérské fantazie. Jelikož se snaží vypovědět „pravdu“ za každou cenu, nevadí jí, že při tom porušuje zákony. V článku  uvádí plno polopravd a lží. Rodinu nikdy neviděla, nekontaktovala, ani právníky. Spis nezná. Ale za to má velkou dávku odvahy a fantazie vykonstruovat lži a pak je i šířit. Tvrdí, že emoce nesmí zastírat zřejmá fakta. A hned v prvním jí uvedeném faktu lže.

havloidka Le Fay

O tom, že rodina byla dlouhodobě sledována. Nebyla. To jsem vysvětlovala již ve svém předchozím článku.

Další lží je, že úřady měly zájem zachovat rodinu, což se nepovedlo.

Další lež. Úřady nikdy neprovedly žádná předběžná opatření, ani šetření situace v rodině před odebráním dětí. To je doloženo ve spise.

Navíc sociálka slíbila matce, že pokud odejde od otce, sociálka jí zajistí místo v domově pro matky s dětmi a děti jí vrátí. Matka odešla, sociálka jí místo nezajistila, děti jí nebyly vráceny. Ze strany sociálky tedy záměrné narušení manželství falešnými sliby.

A takto můžu pokračovat celým článkem a vyvracet jednu lež za druhou.

Zarážející je, že tento článek vzešel z pera „bojovnice za práva dětí a za svobodu“. Ženy, která je napojena na český disent a do krve by obhajovala bezpráví komunistických úředníků, které páchali na disidentech. Tato žena by odmítla jakékoliv materiály, které by svědčily o vině disidentů, protože je nevypracovali nezávislí úředníci a důkazy by byly pochybné či žádné.

Tato žena tvrdí, že v rodině bylo pácháno brutální násilí na dětech i na matce. Opírá se o tvrzení sociálky.

Přitom lékářské zprávy a zevrubná kontrola chlapců i matky nic takového nepotvrdily. Naopak, ošetřující  zdravotní sestra chlapců, ke které chodili na pravidelné kontroly, vypovídala ve prospěch rodičů,ani zmínka o podezření z násilí. ( Zdravotní sestra funguje v Norsku jako u nás doktorka. )

Le Fay se opírá o tvrzení učitelky, že se jí chlapec svěřil se sexuálním zneužíváním ze strany otce. Co na tom, že už to pak nikomu nezopakoval. Co na tom, že nic takového nepotvrdila lékařská prohlídka. Le Fay si vysvětlení pro to našla. Jí stačí jako pádný důkaz svědectví učitelky, se kterou měli rodiče dlouhodobé osobní spory.

Paní Le Fay nevadí, že samotný soud odmítl jak sexuální násilí, tak i fyzické. Přesto Le Fay tvrdí, že soud prokázal brutální bití. Jediné, co se prokázalo je to, co sama matka vypověděla, že chlapci občas dostali naplácáno na zadek, když hodně zlobili.

Le Fay se opírá o posudky psychologů, o které se opíral i soud při svém rozhodování.

Le Fay nevadí, že tito psychologové, placeni sociálkou a životní partneři již z doby před odebráním chlapců, nejsou vůbec nezávislí a tedy jejich posudky jsou snadno zpochybnitelné. Navíc si posudky ve svých textech protiřečí.

Le Fay, která bude do roztrhání těla obhajovat podjatost a nevěrohodnost komunistických úředníků, kteří v té době pracovali v legitimním režimu, ale už neřeší, jak skutečně funguje ochrana dětí v

Norsku, která je dlouhodobě kritizována samotnými norskými politiky, novináři, doktory, sociálními pracovníky, atd.

Le Fay bojuje za práva dětí. Ale nevadí jí, že milující sourozenci jsou rozděleni do dvou rodin,  ve dvou různých obcích. Mají se rádi a chtějí být spolu, o čemž svědčí i požadavek Deniska, aby na schůzkách byl i Davídek.

Le Fay nevadí, že sociálka ani nezkoumala možnost svěření chapců do péče jejich tetě nebo dědovi. Chlapci je znají, trávili s nimi prázdniny v Čechách, pravidelně s nimi komunikovali na skypu a měli je

moc rádi.

Le Fay místo toho vidí jako nejlepší zájem dítěte svěření do péče zcela cizím lidem, do dvou různých rodin.

A souhlasí s psychiatrem Pothem, že je správné, aby děti žili ve lži, že o ně vlastní rodina nestojí a zavrhla je.

Le Fay popisuje matku jako nespolehlivou a ohrožující pro děti. Le Fay se odmítá zabývat tím, že matka pracuje ve školce jako učitelka, kde se stará o norské děti a jak rodiče dětí, tak vedení jsou s její prací

spokojeni.

Le Fay se odmítá zabývat tím, že matka se spolupodílí na výchově 6 leté dcery jejího přítele, ke které má volný přístup.

Le Fay má vysvětlení pro všechno. I pro to, co nedokáže vysvětlit ani samotná norská sociálka.

Nedivila bych se, kdyby Le Fay souhlasila s psychologem Klimešem, že děti jsou jako plyšáci a matka je dost mladá na to, aby si pořídila jiné děti a na svoje syny v Norsku zapomněla.

Le Fay na tyto argumenty předložené jí, aby se k nim vyjádřila, reaguje mlčením a následujícím tvrzením. Matku prý obhajují pouze ti, kdo nenávidí svobodu, Západní Evropu, muslimy, cizáky a vůbec všechno. Kdo

si léčí své komplexy malosti.

Diskuzi ke svým článkům nečte a těm, kdo napíšou jiný názor na její zeď na FB doporučuje, aby buď zmlkli nebo budou odstraněni z přátel.

Takto jedná představitelka pražské kavárny a českých intelektuálů. Uznávaná česká režisérka.

Ochránkyně svobody projevu a dětských práv.