Už se jim podařilo jedno datum učinit „koncem války“ v Evropě,  druhé dokonce zrušit  jako den Vítězství Spojenců nad nacistickým Německem. Trochu se tím zatemnila vzpomínka  na konec Pražského povstání a osvobození Prahy Rudou armádou, ale to není nic nového Docházelo k tomu už dávno,  před léty, dokonce už v padesátých letech 20.století. Tehdy bylo třeba odsoudit Josefa Smrkovského na doživotí, protože zplnomocněn Českou národní radou podepsal s německým generálem dohodu o zastavení palby a odchodu  německých jednotek z Prahy Odseděl si „jen“ nejistá léta 1951-1954, později se vrátil do politiky a snažil se „rehabilitovat“ společně s ním účelově  odsuzované Pražské povstání.

Něco podobného se opakovalo se to v jiném provedení ještě několikrát a věrná služba nejméně tří generací českých a slovenských historiků to považovala za samozřejmé. A to přesto, že ji objednával různě vybarvený vládní režim. Jednou to  byla lidová demokracie, později socialisté, kteří akceptovali vedoucí roli KSČ, potom ti, kteří, ačkoli jako mladí vyznávali lásku a poděkování soudruhu Stalinovi, se stali kritiky jeho „kultu osobnosti“.

Konečně došlo i na parlamentní instituce, které to opakovaně rozhodovaly po těžkopádných diskusích, na které jednou doplatil mistr Jan Hus,  Velikonoční svátky, Cyril a Metoděj. Ti byli, někdy  se zpožděním,  vzati na milost, ale „devátý květen“ ustoupil „osmému“. Snad právě proto, aby  zmizel společně s tankem Rudé armády.  Ten byl dokonce  přebarven na růžovo a jedním z natěračů byl i v padesátých letech fanatický obdivovatel Stalina a dnes  již nebohý Jiří Ruml. Později si, jak sám říkal svůj hřích „odpracoval“ v disentu,  a nebyl jediný. Mnozí si to také „odpracovávali“ ještě dlouho po roce 1989 a někteří, zdá se, svoje hříchy si odpracovávají dodnes. Bude-li třeba, odpracují si to, třeba pro někoho jiného, znovu.

Komu a čemu měla a mají tyto zřejmě věčné metamorfózy  posloužit se dovídáme postupně a neočekávaně. Snad proto, že vzpomínku na ústup německé SS-divize Wallenstein z Prahy se nám podařilo nahradit součinností s převážně německou divizí podobného jména, která už dnes  snad neposlouchá rozkazy z Berlína, ale ze štábů sil NATO.  Ale i tak je to je jen jeden z malých tragikomických mediálních jevů naší doby.

Z podobných lží a pololží (neříkejme jim fake-news,  abychom nezmátli badatele-aktivisty, kteří jako jejich předchůdci zase někomu slouží a budou sloužit až se rozpadne zase jedna „věčnost“) se vytváří mozaika, o jejíž budoucnost je třeba se už dnes obávat. Aby ten další náraz hlavou do zdi nebyl zase tak tvrdý,  jak tomu ve střední Evropě od nepaměti bývá. Dovolme si připomenout, že ještě žijí lidé, kteří si pamatují něco jiného,  než dnes dobře zavedení fejkři oznamující nepamatujícím se všechno možné.

Kdo si ještě pamatuje nálety spojeneckého letectva na Prahu a Plzeň před „koncem války“ (ať již byl 8. nebo 9.května), ví že to bylo dost dramatické a nezapomenutelné. Kobercový nálet na Libeň a Vysočany o květné neděli 1945 se trochu nepovedl, a tak alespoň Staré a Nové Vysočany to jakž takž přežily. Zůstalo tam mnoho kráterů v neobydlených polích a stráních, do kterých se zakopaly tanky Rudé armády, kterém tam dorazily po prvních motorizovaných jednotkách z 9.května. Jejich uvítání bylo nadšené tak, jak se předvádí v pozdějších filmech, které dnes považujeme za nedůvěryhodné. I ty šeříky byly po ruce a nejen ve verších,  protože tehdy květen přišel rychleji než jindy. A to přesto, že to někteří dějebisáci dnes chtějí popírat. Když tanky odjely,   přijeli Cikání odněkud z neznáma (prý z pravého Balkánu  a tehdy se jim tak ještě mohlo říkat). Vznikl tam dosud nevídaný „tábor“ jako ze slavného filmu Cikání jdou do nebe! Nebo z ještě slavnější písně Karla Vacka o krásné Cikánce.

K dobovému foklóru patřilo, že se po ulici potulovali ruští vojáci, nejen důstojníci a poddůstojníci, ale i prostí kmáni, kteří byli často nezřetelné etnicity, ale nikdo by si je nedovolil, nazvat po dnešním „goebbelsovsku“ mongolsko-tatarskými hordami. Naopak, lidí jim dělali pomyšlení, a to i tehdy, když šlo o to pověstné „davaj časy“. Nepamatuji si, že by se zde mluvilo o nějakém znásilnění žen a dívek a o jeho trestání. A to přesto, že i zde vznikala přátelství mezi mladými lidmi obou pohlaví. Z knih Františka Ročka, který popisuje podobné situace na Ústecku a v severních Čechách sice víme o podobných případech, mj. i proto, že to bylo na „území Říše“, ale i tam docházelo k drakonickému trestání sovětských vojáků, na rozdíl od různých darebáků a pobertů, kteří tam přicházeli z vnitrozemí.

Oblíbeným vysočanským donchuanem byl gruzínský poddůstojník „Mireček“,  se kterým se spřátelilo hned několik mladších i starších žen,  a když na svůj zájem doplatil, protože ruská vojenská policie jej zatýkala jako dezertéra, celá ulice byla auf a mnoho jeho přítelkyň ho oplakávalo. Doslova, protože si tehdy nikdo nedělal iluze o tom, jak skončil: A také proto, že mnozí věděli, že nebude, jak se dnes říká, „odvlečen do Gulagu“, ale že bude mít  mnohem rychlejší konec svého mladého života.

Podobné vzpomínky mám i na Strakonice, Horažďovice a Pošumaví z doby, kdy tuto oblast krátce navštívil generál George Patton Byl v nedělním, elegantní a na první pohled rozhodný, jak odpovídalo jeho pověsti. Také jeho vojáci se ve Strakonicích promenovali s místními dívkami, posedávali na lavičkách, čekali na setmění a  někteří se milovali už za pološera. Nikdo nemluvil o znásilnění, i když vztahy s místním obyvatelstvem, jak se tehdy napsalo v jedné vojenské zprávě, byly „velmi přátelské“. Dodnes se tam tradují legendy, jak babička ještě dnes  žijících místních utekla s americkým vojákem afro-amerického původu někam do Německa, potom se vrátila a on si pro ni v roce 1968 přijel.

Kdo by chtěl tuto situaci vidět jinak, mohl by si najít hrůzostrašný popis „O hanebné roli amerických okupantů  v roce 1945 v západních  Čechách“, kterou napsali Karel Bartošek a Karel Pichlík, kteří se po necelých patnácti letech oba stali obětí normalizačního režimu. Oba chartisté, jeden ve vězení, druhý skoro dvacet let u vodních staveb.Podobnou práci jiných autorů můžeme najít i mezi výrobky jiných vydavatelů, tentokrát pojednávajících o stejné „hanebné roli“ Rudé armády ve stejné době na jiných místech republiky.

Když jednoroční dobrovolník Marek vysvětloval Švejkovi, kdo to je Geschichte-schreiber („který zapisuje děje batalionu, aby v zapomenutí nepřešly“) upozornil ho, a nás varoval,  že „nesmí to být žádný  vůl a žádná kráva“  Kéž by nám bylo přáno, zapamatovat si to.