Jak se pánové staví k situaci na Ukrajině a jak vnímají aktuální politicko-mocenské procesy, které nutí občany evropských států pokládat si otázku o fungování demokracie? (via Debatní klub)

Dvacátého února roku 2014 vyšel v Lidových novinách rozhovor Věry Svobodové se Stanislavem Křečkem, během kterého zazněla následující otázka: „V Kyjevě vládní jednotky střílejí do lidí. Není potřeba vyzvat Janukovyče, aby s tím přestal?“ Dotyčný politik odpověděl: „To je oboustranné. Pokud se páchá násilí na obou stranách, nelze vyzvat pouze jednu stranu, aby násilí nepáchala. Násilí může vláda zabránit jen násilím. Když na barikádách demonstranti střílejí, musí totéž dělat i ti, co chtějí střílení zastavit. Pokud by se něco stalo například v Kodani nebo v Paříži, nikoho by nenapadlo protestovat proti lidem, kteří zapalují budovy. Když je to na Ukrajině, tak se zdá, že je to součást legitimního procesu, ale není. Není to legitimní proces. Čili musíme brát v úvahu, že je to u Ruska, což se nám nelíbí. Domnívám se ale, že se to dělí, že celý národ nezastává ten názor, co mají lidé v ulicích. Tohle je veliký problém pro demokracii vůbec.“

Po uveřejnění citovaného rozhovoru se rozpoutala mediální kampaň, ve které byl Stanislav Křeček vyzvaný k rezignaci na své politické funkce a Anna Šabatová k tomu, aby zaujala stanovisko. Pozvali jsme ji do Debatního klubu, ale dostali odpověď od její sekretářky v tomto znění – „z pověření veřejné ochránkyně práv odpovídám na Váš e-mail a pozvání. Dr. Šabatová respektuje právo každého člověka na vlastní názor a svobodu slova. Na druhou stranu je však přesvědčena, že pokud člověk zastává určitou veřejnou funkci, musí na ni brát ohled. Z tohoto důvodu se rozhodla veřejně nekomentovat dění na Ukrajině, ani jinde ve světě, a nebude v tomto směru hodnotit ani názory svého zástupce. Tuto záležitost považuje za uzavřenou. – dále odpověď pokračuje – Dr. Šabatová není nadřízenou JUDr. Křečka, takže mu nemůže zakazovat (a ani to nedělá), aby vyjadřoval své osobní názory, a stejně tak se necítí být oprávněna jeho politické názory hodnotit. Apelovala však na něj, aby nezapomínal, že jeho vyjádření nejsou a nemohou být veřejností vnímána jako čistě „soukromá“, ale že vždy budou spojována s jeho funkcí. Právě ta pak i jen osobním názorům dává příznak oficiálnosti a významnosti, což jsme ostatně všichni viděli i v tomto konkrétním případě veřejně sděleného osobního názoru „občana Stanislava Křečka“, který však celá veřejnost zcela samozřejmě chápala jako názor zástupce veřejného ochránce práv. Pokud tedy chceme, aby byla instituce ombudsmana (i zástupce) respektována jako nezávislá, musí být prostě její představitelé zdrženliví ve zveřejňování osobních názorů na záležitosti, které s výkonem jejich funkcí nesouvisí.“

Navrhli jsme účast v Debatním klubu tedy jiné osobnosti, konkrétně panu Jiřímu Pehe, který svými výroky již dostatečně dokumentoval, co si o ukrajinské krizi myslí, ať v poloze návrhů o příklonu k dovozu břidlicového plynu z USA s cílem omezení dovozu ruských surovin do Evropy nebo srovnáváním situace na Krymu s událostmi v rozpadajícím se prvorepublikovém Československu v důsledku mezinárodních dohod nuceného postoupit české pohraničí sudetským Němcům. Velmi dobře vystihuje myšlenkové pochody Jiřího Pehe následující citát z poslední části textu s názvem Krymské deja vu ,publikovaném na osobních stránkách Pehe.cz – „Občas je třeba věci pojmenovat jasně. Nový režim v Kyjevě je v podstatě demokratický, i když na něm parazitují různé neofašistické skupiny. Zato režim v Rusku je dnes už v podstatě neofašistický, ačkoliv na svých okrajích ještě z různých důvodů toleruje opozici.“

Jak se pánové staví k situaci na Ukrajině a jak vnímají aktuální politicko-mocenské procesy, které nutí občany evropských států pokládat si otázku o fungování demokracie?