Zaujala mne situace, že blog Soni Svobodové na iDNES je zcela bez článků, proto jsem se paní Svobodovou pokoušel kontaktovat, ale až od její známé se mi dostalo odpovědi, že paní Svobodová se po hrůzném ataku stáhla do ústraní. Smazala si profil na sociální síti, protože jí měly chodit dosti nevybíravé vzkazy. A to vše po publikování článku o Monice Elšíkové, která si změnila příjmení po bájné čarodějnici Morganě Le Fay.

Monika Elšíková alias havloidka Le Fay | Foto: youtube.com

Vzhledem tomu, že znám jednu osobu, která paní havloidní hysterku zná osobě, tak jsem jí požádal o rozhovor, kdy jsem musel ovšem garantovat absolutní utajení osoby, která mi rozhovor poskytla.

Proč si myslíte, že můžete komentovat Moniku Elšíkovou?

Moniku Elšíkovou znám, je to docela slušná kravka, tím ale nemyslím, že je hloupá, ale spíš asociální, neempatická a velmi zaujatá sama sebou.

Kde si myslíte, že získala informace o kauze ukradených dětí Michalákových?

U Elšíkové mne zarazila ta sebejistota v řadě tvrzení, kde se tváří natolik zaručeně, že musela buď číst spis, což pokud vím je pod přísahou zpřístupněné pouze právníkovi Michálkové, pokud vůbec. Nevím, jestli jste její text četl, ale ona se vyjadřuje opravdu neskutečně zasvěceně. Nebo jí někdo něco „zaručeně“ řekl a ona neuvádí svůj zdroj nebo si vše tak trochu, jak je jejím zvykem, přimyslela, dovymyslela, dosadila jasné skutečnosti a fakta tam, kde dosud chyběly a tak podobně. V textu nepoužívá formulace typu – z ověřeného zdroje, prý, údajně, z anonymního zdroje, ze zdroje blízkého té a té organizaci, ze zdroje z blízkosti právního zástupce a tak dále. Nic takového neuvádí a jen chrlí „zaručené“ informace, což je samo o sobě velmi průhledné. Je pravdou, že uvádí v textu zdrojování s otevřených zdrojů, ale ty nijak nespecifikuje, nepřikládá odkazy ani na literaturu, na číslo spisu, na webové stránky a podobně, jak je v našich zemích zvykem.

Ona se prostě chová, jako vojenský zpravodajský analytik, který se snaží něco prokázat bez důkazů, nabízí se tak i otázka co má společného s prací vojenské zpravodajské služby, když používá její metodu práce. Ale to berte prosím jako nadsázku, než jako konstatování.

O zdrojích se Monika vyjadřuje takto, cituji: „Většina těchto informací se dá vysledovat z otevřených zdrojů, mimo jiné také z pořadu Reportéři ČT, který se jako jeden z mála pokusil o věcný rozbor situace“.

To má však zásadní háček, protože Reportéři ČT dělali „rozbor“, ale nemohli pracovat s ověřitelnými informacemi jinak, než ostatní veřejnost a jejich závěry jsou tudíž spekulativního charakteru. Nejde tudíž o rozbor, ale o vytvořené teze na základě neověřitelných domněnek. Navíc by mne nepřekvapilo, že pro Reportéry ČT inkriminovaný „rozbor“ nedělala přímo Monika, protože s Reportéry ČT dlouhodobě úzce spolupracuje, ona je totiž pro Tvou informaci „vynikající“ reportérka.

Samotná práce na rozboru není nijak komplikovaná. Vytvoříte si myšlenkovou strukturu složenou z faktických informací a provedete rámcovou analýzu, ze které něco vypadne. Na tom základě můžete věc shodit ze stolu nebo pokračovat dále, k tomu ale potřebujete něco více než fantazii. Policie nebo zpravodajci a rádoby investigativní potrefenci mají svůj „čuch“ a ten je „neomylně“ vede nějakým směrem. U Moniky předpokládám, že je o něčem v této věci předpojatě přesvědčená a prvním analytickým krokem se moc nezabývala, spíše si vytvořila rovnou komplexní obraz situace a do míst s chybějícími důkazy nebo racionálními argumenty začala dosazovat to, co se jí hodilo. Aby jí to fungovalo, použila osvědčenou metodu účelového výkladu. To znamená, že z nějaké i jen naznačené informace vyprodukovala reálnou skutečnost, kterou do svého myšlenkového modelu zařadila jako formu konstatování reálné skutečnosti. Jinými slovy podle Moniky se něco nějak stalo, ona to všechno ví, všemu z toho naprosto rozumí a všechno správně chápe a basta. To je mimo jiné běžný postup značného počtu pracovníků mainstreamových médií a krásně je to vidět například na jejich práci v souvislosti s Ukrajinou, Sýrií nebo Egyptem a tak dále. Nebo můžeme vzpomenout slavný censorský zásah do projevu prezidenta Zemana v ČT, kde byla vystřižená nepěkná zmínka o Bakalovi… To je prostě ČT a Monika tam usilovně maká. Tuto souvislost je potřeba mít stále na paměti.

Jelikož konkrétní zdroje Monika neuvádí lze se domnívat, že žádné nejsou. Prostě jde o její osobní názor servírovaný jako faktická skutečnost. Nic není známo o tom, že má přímý kontakt na Bernavernet v Norsku, ledaže použila některou ze svých mnoha „čarodějnických“ schopností. A pokud je známo, nikdo z Bernavernetu s ní o žádné konkrétní kauze mluvit nebude, protože takoví lidé jsou v Norsku vázaní mlčenlivostí, mimo jiné z pochopitelného důvodu, že kauzuistiky se týkají nezletilých.

Spíše ale předpokládám, že pouze použila jednu ze svých osvědčených metod, která se dá nazvat kreativní psaní – vymýšlení. Běžně se tento postup práce používá při psaní scénáře nebo jiného literárního díla a zde jsme možná u jádra věci. Monika je scénáristka a režisérka s ambicí věnovat se hranné tvorbě. Její specializací jsou vztahová témata – asi i proto, že sama má se vztahy, jejich udržením a rozvojem, zcela zásadní problémy. A jelikož je v této oblasti neúspěšná, žádné hranné filmy netočí, přesunul se její zájem k úzké spolupráci s firmou Reportéři ČT a tam může, alespoň se to tak jeví, nerušeně rozvíjet svou kreativitu a fantazie podle libosti. Když k jejímu textu přistoupíte jako k fiktivnímu literárnímu dílu neboscéně z filmu, pak vše do sebe krásně zapadá a funguje to. Možná by bylo lepší, kdy opravdu točila hrané filmy a přestala svou frustraci přenášet do publicistiky…

To zní zajímavě, co bychom o Monice asi měli ještě vědět?

Monika je velmi zajímavé děvče, které svůj život úporně spojila s podporou spícího Karla. Slovo podpora není asi dostatečně výstižné, jedná se spíš o krajní servilnost. Velmi razantně vystoupila proti volbě Zemana prezidentem, stála za peticí nesouhlasící se zvolením Zemana prezidentem, což je docela pikantní, protože například Žilková a Hanzel  se veřejně od petice distancovali s tím, že s ní nemají nic společného.

Od iniciativy, která odmítá Miloše Zemana jako budoucího prezidenta, se v pondělí distancovali herečka Veronika Žilková a Vladimír Hanzel, někdejší spolupracovník Václava Havla. Petice vznikla spontánně v pražské Lucerně, kde se v sobotu sešli příznivci neúspěšného protikandidáta, šéfa TOP 09 Karla Schwarzenberga. Na večírku po ohlášení výsledků voleb panovala v Lucerně zjitřená atmosféra. O iniciativě informovala režisérka Monika Le Fay. Zdroj zde.

Z toho plyne, že Monika napsala seznam signatářů podle svého uvážení, prostě zkombinovala reálné signatáře s fiktivními a k jejímu velkému zklamání se oni fiktivní signatáři ozvali. A teď schválně, co tento postup asi připomíná?

To snad nemyslíte ani vážně…

Situace s peticí je poměrně prostá. Po zvolení Zemana prezidentem Monice hráblo a začala v Lucerně, kde se chystaly oslavy Karla, poněkud hystericky vyvádět. Navrhla tam zmíněnou petici a všechny přítomné do ní zahrnula, aniž by s nimi na tom byla výslovně domluvená nebo oni něco opravdu signovali podpisem. Má to docela velkou vypovídací hodnotu o jejím psychickém stavu a zároveň to hodně vypovídá o tom, že když se pro něco nadchne, je schopná dělat poměrně obtížně akceptovatelné věci.

Je podle Vás Elšíková duševně zdráva?

Myslím, že na hospitalizaci to zatím nevypadá. Je možné nahlížet na Moniku jako na člověka s bájnou lhavostí a snahou manipulovat a ohýbat realitu k obrazu svému. V tomto směru si i změnila jméno z Elšíkové na Le Fay.

Původ jména La Fay viz. Wikipedie: „Morgana le Fay, známá mimo jiné i pod jmény Morgaine, Morgain, Morgan, Morgana, je mocná a většinou zlá čarodějnice z příběhů o králi Artuši.“

Mimo jiné má dva syny a je velmi zvláštní, že se o ni ještě nezačala zajímat sociálka, která by mohla být motivovaná zájmem o jejich duševní rozpoložení v případě, že matka se považuje za duchovní pokračovatelku tradic Morgany Le Fay. Ale české sociálky jsou samotné prolezlé vyznavačkami těch nejroztodivnějších kultů, takže zde je na mezi svými. V České republice se Monika bát ničeho nemusí. Nabízí se ale otázka, jak by se na Moniku dívali pracovníci norské sociální služby Bernavernet.

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor.