Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval režiséra, dokumentaristu, producenta a redaktora Nové republiky Václava Dvořáka. Ten pracoval i za komunismu po absolvování FAMU na volné noze, kde natáčel pro Krátký film Praha. Poté nastoupil jako nestraník do politické redakce Československé televize, vybrali si ho na základě filmu o Václavském náměstí, který dodnes čas od času reprízují. K politice jej ale nepouštěli, asi věděli proč. A tak dělal různé magazíny či studio Jezerka. Poté přestoupil do reklamy. V roce 1989 byl zvolen do stávkového výboru Občanského fóra.

„V roce 1990 už jsem viděl, protože jsem byl u toho, že se okolo Havla začíná formovat rodinně-přátelská parta, která chtěla uchopit moc i do těch posledních řad, a mně se to moc nelíbilo, tak jsem šel podnikat. Měl jsem reklamní agenturu. Pak jsem se se švagrem Alešem rozhodl, že budeme dovážet srbské víno. Srbsko přišlo o trhy, bylo po válce, vinaři určitě mají přebytky, zkusíme to, třeba bude dobrá cena, říkali jsme si. Když jsme tam přijeli poprvé, to bylo v dubnu 2004, tak jsme přišli do posledního dne pogromu, který se odehrával v Kosovu a který dělali Albánci na zbytek kosovských Srbů, jenž tam zůstal,“ vzpomíná Václav Dvořák, jak se propracoval ke svému nejznámějšímu filmu – Uloupené Kosovo.

Bylo velké štěstí, že se stal svědkem událostí, které byly korporátními médii hlavního proudu hanebně překrouceny. Propaganda totiž vinila a viní ze všeho špatného Srby, navzdory skutečnosti. „Tady se psalo, že došlo k etnickým střetům, což byl nesmysl, to byl čistě organizovaný pogrom, vraždění, vypalování a ničení majetku, a o tom se vůbec nemluvilo a nepsalo. Řekli jsme si, že to tak nemůžeme nechat a za 14 dní jsme byli zpátky s kamerou.“

Film byl dokonce vysílán shodou šťastných okolností Českou televizí. „Sbíral jsem materiály přes spolužáky na FAMU ze Srbska. Pomohli mi přesvědčit vedení jejich veřejnoprávní televize, aby mi poskytli archivní materiály. Sám jsem jezdil na Kosovo s kamerou. Když jsem měl asi šest hodin materiálu, napsal jsem do televize, a řekl jsem to taky panu Uhlovi. Ten se o tom zmínil vedoucí programu, ta to poskytla dramaturgovi, to byl osvícený člověk, dnes už v televizi nepracuje, a řekl, že to je zajímavé. Mělo se to vysílat na výročí pogromu v březnu roku 2008, ale televize řekla, že musí najít vyvažující dokument. Vysílali to v červenci, ale přesto to mělo velký ohlas. Pak to skončilo v trezoru,“ říká Václav Dvořák.

Okolo Kosova se podle něj odehrálo několik lumpáren a velkých porušení mezinárodního práva. „Velmoci kašlaly úplně na všechno a spoléhaly se, že je Rusko na kolenou a Srbové nemají žádné zastání, a Jugoslávii, která je musela štvát po celou dobu své existence, roztrhali krvavým a krutým způsobem. Vrcholem bylo Kosovo. Říká se, že v každém státě je nějaká mafie. Ale Kosovo, to je stát předaný mafii. Tam je válečný zločinec prezidentem, druhý předsedou vlády, další je šéfem parlamentu a tak dále. Tam to drží klany. Nikdo je nepotrestal ani nepostavil před soud. Protektorát v Kosovu přitom vykonávají země NATO. Vůbec se o tom nemluví, je to hrozná situace.“

Václav Dvořák na rozdíl od většiny lidí u tehdejších událostí byl, a tak ví, o čem mluví. Připojil též zajímavý názor na motivy krvavého vraždění, jednak ze strany kosovských Albánců, jednak velmocí, které násilí pomáhaly rozdmýchat. „Srbové, kteří tam zůstali, jsou pod neustálým tlakem. Nabídl jsem to televizi a poslali mě jaksi kamsi. Vesnička Žač byla celá vypálená. Srbové se tam i s dětmi vrátili. Žili ve stanech, domy opravili, přinesli zvířata… Průvodním jevem celé války byla krádež. Když Albánec sousedil se Srbem, dělal si zálusk na jeho nemovitosti a majetek, to násilí se podle mě dělalo především kvůli tomu.“

Politici a média taktéž úmyslně zapomínají na to, že v Kosovu vznikal Srbský stát, a pro Srby šlo a jde tudíž o velmi důležité území. Jaký rozdíl oproti obdobné situaci na Krymu, kde je Rusko pranýřováno za totéž, co Západ schvaluje v případě Kosova. Klasický dvojí metr.

V Kosovu navíc řádila teroristická organizace jménem Kosovská osvobozenecká armáda, ze které si Západ udělal spojence v boji proti srbskému národu. „V Kosovu fungovala velmi silná mafie, která se zabývala především drogami a jejich distribucí po Evropě, německá a francouzská zpravodajská služba to tolerovala. Pak se tam začali vraždit Albánci (přišly tam muslimské posily z Albánie), kteří byli pro Jugoslávii, potom vraždili srbské důstojníky a pak všechny. Jugoslávie chtěla zakročit, a když to vypadalo, že je UCK zničena, začaly UCK podporovat země NATO. Došlo k provokaci v Račaku, ve vesnici na jihu Kosova, kde došlo k nočním bojům mezi UCK a policií a srbskou armádou a bylo zabito asi 30 členů UCK. A oni je naházeli do škarpy, pozvali novináře, že to jsou civilisti postřílení srbskou policií. Rychle na místo dorazili američtí diplomaté, prohlásili, že jsou Srbové vinni, nic se nevyšetřovalo a byla to záminka k bombardování.“ Operace pod falešnou vlajkou jsou takovým americkým standardem a tradiční záminkou k rozpoutání konfliktu. Důvod k válčení se vždycky najde…

„Jugoslávie byla připravena, když došlo pod mezinárodním tlakem k mírovému jednání s UCK na francouzském zámku Rambouillet, vyhovět ve všem, s jednou výjimkou – že se neodtrhnou, že to je srbské historické území a že to je jednotný stát s nimi jako národnostní menšinou. Albánci si ale mleli svou a vypadalo to, že budou vinni nedohodou,“ objasňuje Václav Dvořák a zmiňuje zcela zásadní roli někdejší americké ministryně zahraničí a české rodačky Madeleine Albrightové. „To paní Albrightová, protože to jsou její chráněnci, nemohl dopustit, podstrčila do smlouvy jako poslední dodatek, že Jugoslávie se zavazuje, že poskytne své území státům NATO a že vojáci se tam budou moc pohybovat, jak budou chtít, musejí je tam ubytovat, živit. Ona chtěla okupaci Jugoslávie. Kdo by na to přistoupil? V tu chvíli byli nedohodou vinni Jugoslávci. A byli bombardováni a dodnes je propaganda vedena protisrbsky.“

Václav Dvořák se stal v roce 2012 hlavním aktérem incidentu právě s Madeleine Albrightovou, která představovala svou novou knihu Pražská zima v paláci Neoluxor. „Zjistili jsme, že Albrightová bude podepisovat svoji knihu v Praze. Srbové za války pomohli její rodině utéct před holokaustem a takhle se jim odvděčila. Chtěli jsme to té paní připomenout a připomenout jí i to, jak chtěla využít ve svůj prospěch okupaci Kosova, kde se ucházela o privatizaci místního Telecomu.“

Česká média tehdy informovala o tom, že bývalou šéfku diplomacie Spojených států Madeleine Albrightovou v Praze napadli prosrbští aktivisté. „Vytáhli plakáty, začali je strkat paní Albrightové, házet je na ni a nadávat jí – dokonce jí začali hrozit pěstmi, ale tomu jsme naštěstí zabránili,“ prohlásil tehdy v Lidových novinách Richard Klíčník z nakladatelství Argo, jež akci organizovalo.

Z videí, která tehdy zveřejnila alternativní média, ale vyplývá, že popis v mainstreamových médiích byl zcela lživý. Na videu je opravdu vidět skupinka v čele s režisérem Václavem Dvořákem, jak dává Albrightové k podpisu cédéčko s filmem, jejž v Kosovu natočil, a plakáty s motivy balkánských válek. Poté trochu provokativně, ale slušně političku požádá, aby mu podepsala film Uloupené Kosovo a „jiná svá díla“. Nato Dvořáka a spol. fyzicky napadne ochranka, strhne se mela a Albrightová začne křičet: „Get out! Get out!“ Následně ji režisér označí za „válečného zločince“ a „krvavou bábu“. Celý výjev končí znechucenou poznámkou Albrightové. „Disgusting Serbs,“ odporní Srbové, řekne – ačkoli mezi přítomnými byl Srb jediný, a to ještě poloviční, totiž poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna, jenž má srbskou krev po matce. Pana Dvořáka tehdy nejvíc překvapilo, že se Madeleine Albrihtová tenkrát v Luxoru chovala jako „primitivní hajzlbába“.

A takhle je to s médii a jejich manipulacemi ve všem. Článek, který jsem napsal o tom, co se tehdy stalo a co paní Albrightová a spol. napáchali na Balkáně, si můžete přečíst na stránkách časopisu Šifra zde.

Nejšílenější na tom všem je, že západní politici z Kosova, které nezákonně odtrhli od Srbska, vytvořili překladiště drog, odkud proudí heroin a jiné lahůdky do celé Evropy. „Kosovští Albánci organizují celou drogovou síť po Evropě i v USA. Ti muslimové, co jsou z Kosova, mají vzdálené příbuzné v Afghánistánua na té trase mezi Afghánistánem, Tureckem a Balkánem přebírají a transportují do Evropy drogy. Je velké podezření, četl jsem to v chorvatských novinách, že americká vojenská základna Bondsteel je to distribuční centrum, na které se přivážejí drogy z Afghánistánu, a Albánci je potom distribuují po světě. Z toho pak vznikají černé fondy pro CIA na akce, které by americký Kongres neschválil,“ vysvětlil v pořadu Na prahu změn Václav Dvořák a Stanislav Novotný jako bývalý policejní prezident jeho slova potvrdil: „V Afghánistánu se chrání maková pole pod záminkou ochrany demokracie.“ Václav Dvořák dodal: „Když vládl Talibán, bylo zakázané pěstovat mák. Ve chvíli, kdy padl, se produkce máku a opia rozjel naplno. Když někde vidíte, že mají o nějaké území zájmy velmoci, tak musíte počítat, že o to území mají zájem velmoci, tak musíte počítat s podporou nejhorších hajzlíků a zkurvysynů. Je to hrozně smutnej svět.“

„To jsou lidi, kteří si za peníze daňových poplatníků vybombardují cizí zemi a zprivatizují si pro své soukromé firmy jejich majetek, to je to nejsprostší, co se vůbec může stát. To se stalo třeba i na Ukrajině, kde americký viceprezident Joe Biden dosadil svého syna do ropného byznysu,“ hřímal Stanislav Novotný.

„Oni hráli do ruky silným arabským monarchiím, celý ten klan kolem Clintona. Saúdům, Kataru a Bahrajnu. Jsou od nich placení, a proto nadržují muslimům. Lidská práva v Saúdské Arábii neplatí a Spojeným státům je to jedno. Naproti tomu Írán je republika a mnohem demokratičtější a tomu hrozí válkou. Je to prostě dvojí metr. Něco jiného se říká a něco jiného dělá,“ přidal ještě jeden velmi zajímavý úhel pohledu režisér Dvořák, jenž se nyní chystá dokončit další výbušný film – tentokrát o Srebrenici. „To je velký podvod, další, který se na nás páchá. Každý rok se připomínají nějaká vymyšlená čísla popravených, ale není to pravda. K nějakým popravám sice došlo, ale ne v takové míře a ne nevinných. Srbové se převážně bránili, ten agresor byl někdo úplně jiný. Rád bych to v tom filmu vysvětlil, mám před sebou cestu do Bělehradu do archivu, v Bosně už jsem byl. Film snad ozřejmí další část balkánské tragédie.“

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a jediný autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz