Deflace – to je nové zaklínadlo centrálních bankéřů. V posledním roce se k ní už vyjadřoval snad každý. Nejprve proto, že se centrální bankéři báli, že Německo upadne do recese, což deflaci přivolá. Pak zase proto, že začaly prudce klesat ceny ropy, což také mělo deflaci přivolat. Strach měli – a vlastně stále mají – centrální bankéři hlavně z toho, že pokud ekonomika upadne do deflace, tedy to stavu poklesu cen, přestanou spotřebitelé utrácet. Začnou totiž čekat, až ceny klesnou ještě víc. Výsledkem pak bude – opět podle teorie – že se roztočí spirála, kdy nižší útraty pošlou ekonomiku do recese, recese ještě víc sníží ceny, to zase ještě víc sníží útraty a tak dál a dál, až tu nakonec budeme mít div ne kolaps ekonomiky.

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Ponechám teď trochu stranou, že onen strach z deflace je podle mě poněkud přehnaný. Deflaci jsme totiž v ČR už několikrát měli a žádné drama se nekonalo. Není totiž deflace jako deflace. Současná případná deflace by byla daná tím, že klesají ceny energií. To není důsledek toho, že by lidé měli málo peněz, není to nedostatečná poptávka. Naopak lidem zůstává víc peněz, je to tedy spíš stimul k růstu do budoucna. Deflace v řádu několika desetin daná levnou ropou zkrátka není něco, čeho bych se bála. ČNB na ni nemusí nikterak reagovat.

Nicméně můj názor ještě neznamená, že i ČNB to musí vidět stejně. Strach z deflace či třeba i jen z nízké inflace byl pro centrální banku argumentem k tomu, proč v roce 2013 intervenovala proti koruně a prudce ji oslabila nad 27,00 CZK/EUR. Od té doby pak koruna kvůli intervencím v některých obdobích oslabila i výrazně nad 28,00 CZK/EUR. Jenomže koruna je už déle než rok slabá, ale centrální bankou kýžená inflace se stále nedostavila… Poslední data říkají, že spotřebitelské ceny meziročně rostou jen o 0,1 %. A centrální banka má přitom vytyčen pro inflaci cíl na 2,0 %. To A protože centrální banka zjevně s vývojem (ne)inflace není spokojena, je logické klást si otázku, co s tím asi bude dělat dál. Na co se máme připravit?

První možností je, že ČNB ještě víc oslabí korunu – třeba na úroveň 29,50 CZK/EUR. Úplně vyloučit to nelze.

Druhou možností je, že ČNB ještě víc sníží své už prakticky nulové úrokové sazby, a to až do záporných hodnot.

A pak je tu ještě třetí možnost, kterou bych zastávala já: Totiž nedělat nic. A popravdě myslím, že přesně tak to nakonec i skončí. Proč?

Protože dál oslabit korunu další intervencí už nedává nesmysl. Nemáme totiž zatím dost důkazů, že by intervence skutečně něčemu pomohla. Ale hlavně je jasné, že jednoho dne bude muset intervenční režim skončit. Dokonce i bohatí Švýcaři už se svým intervenčním režimem skoncovali. A na tenhle konec je potřeba se zavčasu připravovat. Ono to totiž není jen tak. Konec intervencí s sebou také může přinést dost velké otřesy. I Švýcaři o tom vědí své. Je proto rozumné opouštění intervenčního režimu rozfázovat tak, že nejprve bude „smět“ koruna posílit třeba ke 26,50 CZK/EUR, o pár měsíců později ke 26,00 CZK/EUR a pak se již nechá, aby si dělala, co se jí zlíbí. Jinými slovy, je už spíš načase pomýšlet na opouštění intervenčního režimu, než ho ještě víc „prohlubovat“ a korunu ještě víc oslabovat.

A právě proto leckdo uvažuje o tom, že by i u nás mohly hypoteticky přijít na řadu záporné úrokové sazby. Švýcarsko nebo Dánsko nám prý mohou být příkladem. Jenomže i v tomto případě si myslím, že to je nesmysl. Tak zaprvé záporné úrokové sazby jsou z většího nadhledu neozkoušené. Asi každý chápe, že je, jemně řečeno, nepřirozené platit a být trestán za to, že jsme ochotni někomu půjčit peníze. To zkrátka musí po čase někde v ekonomice vybublat něčím nezdravým a nepřirozeným.

Zadruhé příklad zemí, které v poslední době se zápornými úroky experimentují, ukazuje, že tyto záporné úrokové sazby zrovna moc nevedou ke zvýšení úvěrové aktivity bank, jak by podle teorie měly. Podnikům banky moc nepůjčují. Komerční banky totiž nemají dost smysluplných projektů, které by mohly financovat.

Zatřetí statistiky ukazují, že tyto levné peníze, které se dostávají do oběhu díky záporným úrokům, jen nafukují cenovou bublinu u akcií. Když banky nemají komu peníze půjčovat, a nechtějí si ukládat u centrální banky za záporný úrok, využívají místo toho levného financování coby spekulanti k nákupu akcií. Ostatně podívejme se, na jakých cenách jsou dnes v Evropě akcie! To neodráží zdravé prostředí ekonomiky, to jen odráží, že je v ekonomice moc peněz a málo investičních příležitostí. A tato bublina na trhu akcií by ekonomice nic dobrého nepřinesla. To už je vážně lepší mírná deflace.

A začtvrté je tu ještě jeden problém, totiž legislativní. Na úrokové sazby ČNB jsou u nás navázány sankce třeba při nesplácení půjčky. Pokud by ČNB snížila úrokové sazby do záporných hodnot, přestaly by sankce účinkovat a naopak by se změnily pro hříšníka v benefit! Takže třeba o co déle by byl podnikatel s fakturou po splatnosti, o to by platil méně! Snížit úrokové sazby do záporných hodnot lze jedním hlasování, ale předělat legislativu a všechny smlouvy, to už tak snadné není. Zásadně proto před zápornými úrokovými sazbami varuji.

Pominu-li poněkud kontroverznější intervence ČNB proti koruně, chovala se vlastně v minulosti ČNB většinou vcelku předvídatelně. Na rozdíl od mnohých jiných centrálních bank neměla sklon experimentovat s nějakými nevyzkoušenými postupy v tak seriózní záležitosti, jakou je měnová politika. Držela vždy inflaci u nízkých hodnot a dařilo se jí bankovní sektor dobře regulovat, díky čemuž je dnes domácí bankovnictví zdravější než ve většině zemí Evropy. Především ve srovnání s mnohými jinými centrálními bankami tak můžeme být za ČNB rádi. A tak předpokládám, že ani teď tomu nebude jinak, ČNB se do velkých riskantních pokusů nepustí a záporné úrokové sazby nám nehrozí.

 Zdroj: Blog autorky