Se statistikou se rodíme a umíráme. Ženíme se, rozvádíme, máme děti nebo také předtím studujeme či nestudujeme. Ať je to cokoli v životě, tak vždy do toho vstupujeme s určitou pravděpodobností přežití, dožití, nehody, cévní příhody nebo pohlavní choroby. Mnoho věcí můžeme velice dobře ovlivnit, ale některé ani náhodou. Pokud se vyhnu rizikovému sexu, tak od záchodového prkénka to nechytnu. Lékaři, venerologové by o tom mohli vyprávět. Oni na tu povídačku o prkénku vždy říkají, že sice v principu je možné to dělat i tam, ale v posteli to je daleko pohodlnější.

Jiří Hermánek – Bloger

A už zase dostanu po nose, že o sexu. Nuž, co se dá dělat, pojďme dál. Tak například jízda automobilem. I tady máme úžasné možnosti, jak tu statistickou pravděpodobnost ošálit. Je to velmi jednoduché. Pokud nechci, abych vylétl z dálnice, nesmím provokovat ostatní řidiče, nadávat jim a také musím umět řídit.

Opakem osobního automobilu je letadlo. Myslím tím to velké, jet. Nikoli to impotentní Su-25. V dopravním letadle, i když je statisticky daleko bezpečnější než auto, se mnozí cítí daleko hůře než v autě, protože prostě nemohou nic ovlivnit.

Jak byla v 70. letech ta katastrofa jugoslávského letadla v Suchdole, tak se pak po Praze vyprávělo, že tím letadlem cestoval také muž, který velmi dobře znal tu přibližovací dráhu na tehdy ještě LVH, ale Ruzyň a když zjistil, že to letadlo je o hodně níž než by mělo, zemřel na infarkt.

A jak zpívá Lucie Bílá „Po Petříně se válí šílenci z celý Prahy“, tak asi často jsou tací šílenci ve zbrojních fabrikách. Historka o střelmistru Šolem (nevím jestli se náhodou nepsal německy) je předinternetová a proto na ni není žádný odkaz, nýbrž jen vyprávění z policejních zdrojů.

Jeden náš spolužák, komunistický policajt a později Havlův pyrotechnik, nám ji vyprávěl někdy ve druhé půli 80. let. Jedné noci nad ránem, kdy náměstí (ne to hlavní) v Budějicích bylo zcela prázdné, tam někdo odpálil velmi silnou nálož. Ta vysklila okna všech tam umístěných hlavních komunistických budov.

A o pár měsíců později mě v Pelhřimově čapla hlídka VB, která předstírala silniční kontrolu. Ael vlastně jen chtěli zjistit moji totožnost. Vezl jsem totiž svého bratrance Pavla, známého disidenta . A absolutní shodou náhod byl Pavel ten samý den dopoledne na policii (VB) kvůli tomu výbuchu na výslechu.

Represivní orgány komunistického státu totiž tápaly a tak vyslýchaly všechny disidenty v naději, že narazí na stopu. A přitom ji měli přímo před čumákem. Copak tam asi tak mohlo bouchnout, že? Ale je pravdou, že budějičtí amatéři tu jámu po výbuchu nechali hned zasypat a nebylo, co zkoumat.

Nicméně, to, že by to mohl být Semtex by asi napadlo i inspektora Clouseau a kolik asi bylo v Československu fabrik, vyrábějících Semtex? Ale často mají lidé pravdu přímo před očima a nevidí ji.

Případ pak rozlouskl sám střelmistr Šole, který se opásal kilem Semtexu, šel do hotelu Priessnitz v Jeseníku, vyčíhl si okamžik, kdy v recepci nikdo nebyl a odpálil se. A stejně jako v Budějicích i tady dbal na to, aby nikdo nepřišel k úhoně.

Střelmistr je náročné povolání. Asi by měl mít opakované psychotesty. Nadřízení by se měli jeho chování dobře všímat atd. A stejně vám takový magor, roky a roky běhá po fabrice a pomaloučku, gram ke gramu si přikrádá ten Semtex.

V še je prostě statistika. Na jakého magora kde narazíte. A je nutné se zamyslet nad tím, zda Šole nešel do té fabriky na výbušniny pracovat schválně, a jestli náš šílený vrah z Uherského Brodu nepracoval čirou náhodou v Uherském Brodu ve zbrojovce. Vůbec bych se tomu nedivil.

P.S. Jak dlouho vlastně máme ten nový systém? Mně se s tím novým dělá o dost jednodušeji a příjemněji.