Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval Mirka Raduševiče, zakladatele oboru výpočetní techniky pro žurnalisty na Fakultě sociálních věd UK, průkopníka internetové novinařiny v Česku, novináře, jenž pracoval například v Mladém světě, Týdnu nebo Deníku.cz a vedl server iHned.cz. Dnes pracuje jako editor internetového zpravodajství TV Prima, kam se společně s Terezou Spencerovou uchýlil po nuceném odchodu z Literárních novin.

Mirko Radušević se narodil v Bělehradě, a když mu byl rok, rodina se přestěhovala do Prahy, neboť otec pracoval na jugoslávském velvyslanectví. Na filozofické fakultě vystudoval sociologii, filozofii a psychologii, a protože měl duševně nemocnou sestru, ve své disertační práci si vybral téma sebevražd v Československu. Ta se mu ale za několik let řádně vymstila.

„Měl jsem problém sehnat zaměstnání, protože jsem měl jugoslávské občanství a brali mě jako člověka ze Západu. Vždycky mi řekli: jste cizinec a nemůžete pracovat ve společenských vědách,“ vzpomíná pan Radušević. Jugoslávie byla sice formálně součástí socialistického bloku, ale fakticky spadala spíše do kapitalistického tábora a byla jiná než zbytek východního tábora. Nakonec se Mirkovi podařilo přes otcova známého sehnat práci redaktora v zahraničním vysílání ČRo, jenže to mu dlouho nevydrželo. „Otcův známý, novinář v Bělehradě, se dozvěděl, že jsem psal tuhle práci o sebevražednosti, a ptal se mě na to. V dobré víře jsem mu odpovídal, statistiky jsem mu vysypal, a posléze z toho vznikl v bělehradském týdeníku článek. Zavolali si mě na ÚV KSČ, co jsem to jako vykládal, a řekli mi, že v ČSSR žádná vysoká sebevražednost není, což mě tedy udivilo. Jak to, vždyť jsem dělal tu práci a vím. Ten člověk měl na starosti Balkán a říkal, že zavolá na statistický úřad a dokáže mi, že se mýlím.“ Nemýlil se, ale po příchodu z pohovoru do redakce dostal hodinovou výpověď. „Lidi by si neměli idealizovat tehdejší dobu, i když jsou nespokojení s tím, co se děje dnes,“ poznamenává moderátor Stanislav Novotný.

Na pražském náměstí Míru tehdy fungovala první manželská poradna, kterou vedl starší psycholog, jenž byl na odchodu do důdchodu. Jenže to zase nedopadlo. „Byl se mnou spokojený, zaučoval mě, ale nakonec mě zase nepřijali, protože jsem měl cizí státní příslušenství.“ – „Obory tohoto druhu byly často na režimových pracovištích Stb. Ti, co se chlubí, že tehdy dělali na kádrových odděleních psychology si neuvědomují, co tím o sobě sdělují,“ poznamenal moderátor a někdejší policejní prezident Stanislav Novotný. Takový Tomáš Halík by o tom mohl vyprávět…

„Všichni spolužáci někde pracovali, asi si umíte představit, jak mi v té době bylo, dělal jsem pomocné práce. Byl jsem na úrovni disidentů, i když jsem disident nebyl,“ popisuje Mirko Radušević svoje peripetie.

Po převratu se naskytla možnost přednášet pro novináře základy výpočetní techniky. A technologický nadšenec, který si přál být novinářem, se nestačil divit. „Byl to pravěk a bohužel musím říct, že s novináři jsem měl smutnou zkušenost. Psali tehdy na psacím stroji a jak si měli sednout k počítači, bylo to pro ně něco strašného. Vyhýbali se tomu, nechtěli to vidět, nerozuměli tomu… internet jim nic neříkal, i když už potom fungoval.“ Překvapivé bylo i novinářské osazenstvo. „Byl jsem zapšklý a naštvaný na ty novináře, byl to samý komunista, dodnes jsou v těch redakcích, nic se nedělo, pořád tam seděli… Nechtěl jsem mezi ně, ale když tam pořád byli – a jsou tam dodnes –, nakonec jsem nastoupil do Mladého světa.“

V roce 1996 založil Mirko Radušević zřejmě první internetový časopis – Kolemjdoucí. „Bylo tam i video, bylo to multimediální.“ Za dva měsíce pak začal vycházet Neviditelný pes Ondřeje Neffa. „Já jsem neměl dost peněz na vydávání. Trvalo asi tři čtyři roky, než vznikly profesionální internetové noviny iDnes nebo iHned,“ vzpomíná internetový průkopník. Ondřej Neff peníze měl, protože byl u privatizace Mladé fronty.

Pan Radušević poté pracoval v Týdnu, a nakonec zakládal redakci v internetovém portálu World Online, jenž se dnes jmenuje Tiscali. „Tam jsem se seznámil s trochu vyspělejším způsobem internetového zpravodajství. Bylo nás tam 16 mezinárodních redakcí, takže jsem čuchl k tomu, jak to jde dělat lépe.“ Své zkušenosti zúročil při spoluzakládání serveru iHned.cz, kde si vychovával nadějné studenty. „Učil jsem je, jak se to dělá, a tak vznikla redakce iHned, kde jsem vydržel sedm let, než přišel pan Šafr a trošku to tam povyházel.“

Sedm let poté vedl server Literárky.cz, kde vydržel rovněž sedm let, než byl odejit. Postupně totiž přituhovalo a jeho názory byly nepohodlné. „Byl jsem tam nechtěn, ale nebylo mi to nijak vysvětleno. Dělal jsem tam s Terezou Spencerovou, ta odešla taky, protože se jí nelíbil trend, který je tam nastavován. Mám tušení, že Literárky chtěly najet na jiný způsob výkladu světa než za éry, kdy jsem tam byl já a Tereza. Ono to souvisí s tím, že když budete něco takového dělat, budete se setkávat s finančními problémy. Ti, kteří dělají mainstream a jsou prozápadní, obvykle takové problémy nemají. Literární noviny se setkávaly neustále s tím, že jim ministerstvo kultury odmítalo dávat dotace.“

„Slyšel jsem to ze všech stran, ministerstvo přihrává dotace jiným. Literárky se vyvinuly v zajímavé nezávislé médium, tuto roli teď přebírá iPrima,“ podotkl Stanislav Novotný. Ovšem je otázka, jak si internetové zpravodajství Primy, které v současné nabízí svobodný prostor pro vyjádření různých názorů, povede po připravovaném spojení se stanicí BBC, která je názorově úplně jinde…

„Dokázal byste s těmito svými zkušenostmi popsat vývoj žurnalistiky v tomto směru? Kdy se to začalo ideologizovat a kdy to naopak bylo lepší?“ zeptal se moderátor a host vhozenou rukavici zvedl.

„Přesně vím, co se dělo. I když mám české občanství, jsem Srb a čtu každý den i jugoslávské noviny, srbské, chorvatské, bosenské. A do toho čtu, co se píše tady. A jsem zděšen, jak je možné, že něco takového, že něco takového, jako se píše tady, vůbec existuje. Mně nepřijde, že by tady byly hloupější lidi než v bývalé Jugoslávii nebo na Západě, ale když se podívám na ty všechny české servery, tak tomu prostě nerozumím. Lidi potřebují solidní informace dávané v kontextu, vyzdrojované. V mainstreamu se pořád mluví o tom, jak to musí být vyvážené, ale nula nula. Pořád se to potácí podle toho, odkud vítr fouká. Dřív foukal z Východu, teď fouká ze Západu. Píšou pořád podle nějakých příkazů a člověka jímá hrůza z toho, kam až to povede,“ pustil se do českých médií zostra pan Radušević, jenž připomněl, jak je zde těžké najít osobnosti typu nedávno zesnulého Jana Petránka. Ač obrovská osobnost, pan Petránek mimochode, přestal být zván do České televize a problémy měl i v Českém rozhlase.

„Když najdou někoho, kdo by měl co říct, tak to s ním zkusí, ale když argumentuje a je moc objektivní, tak přestane být zván,“ glosuje předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný. „Je to lokajské. Když tenkrát vyhrál Trump, tak nechtěli v ČT uvěřit tomu, že nebyla zvolena Clintonová. I když už to psali v BBC a New York Times, tak v ČT se ještě hodinu snažili sami sebe přesvědčit, že to tak není, a aktivisticky bojovali.“

Co do dalšího vývoje je Mirko Radušević pesimista. Zvlášť když vidí rozdíl mezi českými médii a těmi na Balkáně. Ta balkánská jsou totiž podle něj lepší.

„Chorvatská média mi přijdou povrchnější než srbská, nelíbí se mi to tolik po stránce žurnalistické. Jsou také mírnější vůči Západu než třeba Srbové. Ale Srbové to umí natřít i proti Rusku. Když se jim něco nelíbí, tak to napíšou. Rád čtu třeba The Bosnia Times, server, který má úroveň jako Le Monde diplomatique. Vychází to léta a je to velmi zajímavé. Dávají vám i náhled do islámského světa a drží si neobvykle vysokou úroveň.“

Jaký rozdíl oproti řitnímu alpinismu českých sdělovacích prostředků. Když ve vysílání zazněl dotaz jednoho z posluchačů na téma „dlouhověkosti“ některých „osobností“ třeba v České televizi, Mirko Radušević řekl: „To není jenom v televizi, po revoluci byly redakce plné starých novinářů, kteří začínali ve svazáckých pořadech typu Vlaštovka, a ti jsou v médiích dodnes. Člověk by jim to nevyčítal, ale vyčítám jim to, že oni zase otočili. A tak, jak se dřív chovali servilně k SSSR, tak dnes jsou servilní k USA. Zrazují novinářskou profesi. Tím ukazují posluchačům, co jsme my novináři zač. A nejhorší je, když začnou tihle lidé mentorovat.“ Nebo vytvářet seznamy…

Stejný posluchač se zeptal i na postoj Srbů k evropské integraci. Propaganda jede zjevně i tam. „Srbové se nacházejí v obklíčení zemí, které jsou v EU nebo o to usilují, lidi si myslí, že by do EU měli vstoupit a zřejmě tam vstoupí, pokud tomu nezabrání nějaké jiné okolnosti, třeba eskalující události v Kosovu,“ podotkl host. A rázně dodal: „Ale do NATO Srbové nechtějí, k tomu mají odpor.“ Vzpomínky na humanitární bombardování jsou stále živé.

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz