Michal Semín komentuje vyjednávání o nesmyslném udržování Řecka v eurozóně a přináší pozoruhodná zjištění o tajemném pozadí řeckého ministra financí Varoufakise. Řecká pětiletka, jež měla pod patronátem tzv. Trojky (Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise) ozdravit řecké hospodářství, skončila ještě hůře, než pětiletky komunistické. Řecká ekonomika je slabší než před krizí a zadlužení země roste. Také proto přivedly nedávné volby v Řecku k moci koalici levicové Syrizy s konzervativní stranou Nezávislí Řekové. Lidé tím chtěli dát najevo, že vyděračský režim úsporných opatření odmítají.

Michal Semín

Pro pochopení současné situace je třeba vždy znovu připomenout známý fakt, o kterém se mlčí: Cílem Trojky nebyla v prvé řadě pomoc bankrotujícímu Řecku a jeho občanům, ale záchrana německých a francouzských bank, investujících do řeckých vládních dluhopisů. Proto dnešní dohled Trojky nad Řeckem, zdevastovaným eurem a s ním spjatou ničivou úvěrovou expanzí není výrazem údajné vnitrounijní solidarity, ale jen zájmů bank a protektorátního smýšlení Německa.

Německo vs. Řecko – 10:0

Jednání mezi novou řeckou vládou a Trojkou (ale ve skutečnosti Německem), proto slibovalo velký střet, který mohl vést až k odchodu Řecka z eurozóny a vzniku další finanční politické krize celé Evropské unie. Situace během minulého týdne se měnila hodinu od hodiny. Jen co jedna tisková agentura vydala zprávu, že jednání zkrachovala, přišel jiný „zaručený zdroj“ s informací, že jednání pokračují a chýlí se k dohodě.

A stalo se nakonec to v podstatě nejhorší: Dohoda o prodloužení „pomoci“ Řecku v podstatě při zachování stávajících podmínek. Navíc dnes „věřitelé“, jejichž další půjčky slouží jen ke splácení úroků z předchozích půjček, odsouhlasili návrh tzv. reformních opatření, jež se řecká vláda zavazuje provést. Jistě si mnozí vzpomenou na zápas Německa s Brazílií na posledním světovém šampionátu ve fotbale.

Průběh první poloviny zápasu byl pro hostitelskou zemi natolik ponižující, že trenér německého celku o poločase v kabině své hráče vyzval, ať ve hře poleví a umožní i svým soupeřům vstřelit nějakou tu branku. Při pohledu na páteční výsledek řecko – německého jednání o budoucnosti Řecka, potažmo eurozóny, se zdá, že poraženému nebylo umožněno vstřelit ani jediný ušmudlaný gól. A pokud ano, tak do vlastní branky.

O Syrize bez iluzí

Varujme se běžně šířených iluzí. Nejen o Německu a eurozóně, ale i o současné řecké vládě. Připomeňme si, že ve vzorně socialistickém volebním programu Syrizy bylo kdeco, opuštění eura a návrat k drachmě však mezi sliby této levicové koalice nebyly. Syriza je ve skutečnosti programově internacionalistická, Evropská unie jí proto nevadí – pokud bude i nadále přerozdělovacím mechanismem socialistického Leviatana. Pokud by přece jen bylo Řecko nakonec donuceno eurozónu opustit, půjde o souběh celé řady okolností, nikoli o splněné přání nové vlády a většiny jejích voličů.

Má to své hluboké příčiny, o nichž se příliš nemluví. Jednou z politicko – mediálních hvězd probíhajících jednání je řecký ministr financí Yanis Varoufakis. Působí uvolněně, pohotově a výborně ovládá anglický jazyk. Z jeho mediálních výstupů se zdá, že se cítí jako kapr ve vodě. Kdo je však ve skutečnosti tento muž, kterému nejen levičáci, ale i euroskeptici a konzervativní národovci přejí úspěch při vyjednávání s protivníkem?

Australan (a ti druzí) na výletě

Zásadní informace o novém řeckém správci veřejných financí přináší známý americký investigativní novinář a odborník na otázky bezpečnosti Wayne Madsen.

„Zatímco Řecko oslavuje nástup vlády, odmítající úsporná opatření, nastalá euforie by měla být mírněna trochou dávky realismu. Přestože nový ministerský předseda Alexis Tsipras i drtivá většina jeho koalice radikální levice (Syriza) zastávají zřetelně levicové postoje, totéž již nelze říci o muži, jehož si Tsipras vybral za nového správce řeckých financí. Yanis Varoufakis je občanem Austrálie, vzdělávaným v Británii, bývalý profesor na Texaské univerzitě.

Evropa je čím dál tím častěji svědkem nástupu politiků s dvojím občanstvím a konfliktní loajalitou při přebírání moci ve východní Evropě. V poslední době jsme toho byli svědky na Ukrajině, kde se ministryní financí stala Američanka Natalia Jaresko, pověřená léčbou Ukrajiny jedovatými pilulkami, předepsanými Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a Evropskou centrální bankou (ECB).

Pravolevý globalismus

V současné době se ve vládách východní a střední Evropy usídlili globalisti, z nichž jsou mnozí, stejně jako Varoufakis, občany i jiných států. Tak například rumunská ministryně financí Ioana Petrescu je absolventkou Wellesley a Harvardu, bývalá spolupracovnice neokonzervativního a protiruského American Enterprise Institute. Je též bývalou profesorkou na univerzitě v Marylandu.

I když se „pravicové“ vazby Ioany Petrescu na Washington zdají být v rozporu s napojením Varoufakise na neoliberální Brookings Institution, ve světě předstíraných politických odlišností jsou Petrescu a Varoufakis dvě strany téže mince. Zaměříme – li svou pozornost na peníze, jež oba ministry financí vynesly k moci, zjistíme, že „všechny cesty vedou do Washingtonu“ a k subjektům, jež se napájejí z prsou CIA a jejích nespočetných výsadků.

Životopis Varoufakise, stejně jako Jareskové, čpí mnoha vazbami na George Sorose. Můžeme tedy věřit jeho hrozivým varováním z korporátních médií, v nichž napadá úsporná opatření přikázané předchozím vládám slavnou „trojkou“ MMF, ECB a Evropskou komisí, když víme, že s kruhy, proti nimž má nyní bojovat, měl dříve čilé styky? Varoufakis pracoval i jako ekonom Valve Corporation, platformy počítačových her vždy podezřelé Microsoft Corporation extrémně globalistického Billa Gatese.

Trójský kůň globálních bankéřů

Varovných signálů, že je Varoufakis trójským koněm globálních bankéřů, je tedy více než dost. K tomu připočtěme, že byl ekonomickým poradcem neúspěšné sociálně demokratické vlády PASOK a ministerského předsedy Georgea Papandreou – muže, jenž jako první přivedl Řecko na cestu drakonických úsporných opatření. Varoufakis dnes tvrdí, že se horlivě zasazoval proti přijetí tehdejších dohod s MMF, ECB a EK, ale žádný důkaz, potvrzující toto Varoufakisovo tvrzení, není k dispozici.

Varoufakis je také blízkým přítelem amerického ekonoma a profesorského kolegy z univerzity v Texasu Jamese K. Galbraitha, syna zesnulého Johna Kennetha Galbraitha. Galbraithovy vztahy se světovou bankéřskou elitou lze ilustrovat i jeho postavením v rámci Brookings Institution ve Washingtonu.

Zatímco z Tsiprasova životopisu lze vyčíst, že se jedná o muže s konzistentně levicovým smýšlením, Varoufakusovo pozadí naznačuje, že nový řecký ministr financí je jedna ruka s finančními elitami, jež vyřízli národní duši z churavějící řeckého těla ostrou břitvou úsporných škrtů v sociálním zabezpečení, veřejném zdravotnictví a dalších veřejných službách.

„Skromný návrh“

Yanis Varoufakis je autorem knihy „Skromný návrh“, pojednávající o finanční krizi v Evropě. Napsal ji spolu s Jamesem Galbraithem a bývalým britským poslancem Stuartem Hollandem. Předmluvu k této knize napsal bývalý francouzský premiér Michel Rocard. Ten Rocard, jenž vyzýval Evropskou unii, aby zvolila za předsedu Evropského parlamentu „eurosiláka“ Martina Schulze.

Toho Schulze, jenž varoval Syrizu před nedodržováním dohod o úsporných opatřeních, uzavřených předchozí řeckou vládou. Holland, jinak též poradce bývalého řeckého premiéra Andrease Papandreouem, pomohl ve spolupráci s francouzským prezidentem Francoisem Mitterandem vytvořit v roce 1986 Jednotný evropský akt, teda jednu z dohod, plodících současný finanční systém EU, využitý ke „genocidě“ řeckého hospodářství.

Varoufakisův závazek pracovat v souladu se zájmy MMF a evropského bankovního systému je zjevný z toho, co řecký ministr financí napsal na svých internetových stránkách ještě před svým jmenováním ministrem financí. Po výzvě amerických ekonomů Paula Krugmana a Marka Weisbrota, aby Řecko následovalo příklad Argentiny, nedodrželo své dluhové závazky a vystoupilo z eurozóny Varoufakis sdělil, že Řecko musí „překousnout“ opatření, jež bankéři a Německo na jeho zemi uvalili.

Takže to opravdu vypadá, jako by se budoucí ministr financí Syrizy podřídil rozmarům bankéřů ještě předtím, než s nimi začal o osudu Řecka vyjednávat. Vzhledem k zřetelně levicovému směřování mnoha členů řecké vlády mají bankéři na řecké straně alespoň jednoho ochotného komplice, navíc v postavení ministra financí, s nímž mohou jednat o budoucnosti řecké národní ekonomiky a úsporných opatřeních, jejichž kritika přivedla koalici Syriza k moci.

Kotzias nebo Varoufakis? Řecko nebo finanční kruhy?

Stejně jako Varoufakis, je i nový řecký ministr zahraničí Nikos Kotzias akademik. Na rozdíl od ministra financí je však bývalým komunistou a profesorem na řecké, nikoli zahraniční univerzitě. Kotzias a Tsipras, od nichž lze právem očekávat, že nepodpoří další sankce proti Rusku, jsou Sorosově koloně, napojené na Varoufakise, trnem v oku. Kotzias má pravomoc vetovat nové sankce proti Rusku. Je proti německé nadvládě v Evropě a jako přesvědčený komunista, který v roce 1980 podpořil zákrok polského komunistického vůdce Wojciecha Jaruzielského proti odborovému hnutí Solidarita, bude zcela jistě „na nože“ s bývalým aktivistou Solidarity a současným prezidentem EU Donaldem Tuskem, jenž chce vůči Rusku zavést další represivní opatření.

Kotzias je teda „víc doma“ v Moskvě než v Bruselu či Berlíně. Ruský prezident Vladimír Putin již zahájil proces utváření úzkých vztahů s novou vládou v Athénách. Americká Agentura pro národní bezpečnost (NSA) již jistě také zahájila proces, v tomto případě „zvýšeného dohledu“ nad všemi komunikačními linkami mezi Athénami a Moskvou. Tím se Řecko ocitlo na seznamu nepřátelských a tedy odposlouchávaných států, spolu s Ruskem, Tureckem, Maďarskem, Venezuelou, Íránem, Sýrií či Libanonem.

Řecko, jež vynalezlo zbraň „trójského koně“, se teď musí mít na pozoru. V ohrožení je nová řecká vláda s „trójským koněm“ Varoufakisem.“

Zdroj: Protiproud | Původní Zdroj.