13. června 2019 - 03:20
Lenka Procházková, publicistka, spisovatelka a chartistka, pronesla projev v Senátuí, 12. června 2019, kde se hlasovalo o její nominaci do Rady ÚSTRu.
ústav, do jehož rady mě prezident republiky nominuje, zkoumá příčiny a průběh dvou totalitních režimů v naší nedávné historii. Zkušenosti českého národa s totalitou jsou ovšem dávnější. Z geopolitického hlediska je poloha naší země nepohodlná, neboť naše vlast leží v průsečíku vlivů. Současně je to ale zkouška odolnosti, kterou skládáme znovu a znovu. Málokterý národ má tak dramatické dějiny. To, že jsme tu pořád, že dosud máme svůj jazyk a svou kulturu, i když naše elita byla pravidelně vybíjena nebo nucena odcházet do exilu, to dokázali ti, co zůstali. Ten tzv. plebs nebo-li lid obecný uchovával český sen o samostatnosti a předával jej dalším generacím jako dědičný úkol.
V roce 1918 se tento sen našich tvrdohlavých předků stal realitou. Na dvacet let. Pak přišel Mnichov a druhá republika, kdy se za pouhý půlrok oddělili tvrdohlavci od měkkýšů. Mnichovský syndrom tedy nespočívá jenom v šoku ze zrady vnější, ale obsahuje i trpkost z toho, jak rychle mnozí ze zastánců demokracie a suverenity rezignovali nejen na společný úkol, ale i na svou lidskou mravnost. Totalita následného protektorátu měla bohužel své ochotné předskokany, kteří pro německé nacisty loajálně vyhledávali a cejchovali jejich oběti už v předstihu. Po šesti letech německé okupace světová válka skončila. Zásluhou vnitřního a vnějšího odboje jsme sice byli zařazeni k vítězům, ale od nové totality, tentokrát spojené s ideologií komunismu, nás to neochránilo. Importované mlýny smrti sice po šesti letech ztratily energii, ale doktrína se držela tmelem strachu dlouhých čtyřicet let. Pak se kyvadlo znovu pohnulo. Brzy budeme slavit třicáté výročí svržení totalitního režimu. Všichni věříme, že byl poslední. Víra je skvělá věc a někdy i hory přenáší. Zatímco zkušenost se přenáší osobně z člověka na člověka a z generace na generaci. Ze sdílených zkušeností je zřejmé, že příčiny vzniku totalitních režimů se v čase proměňují, že jejich ideologie jsou také rozdílné, avšak metody, jimiž jsou totality nastolovány, jsou si vždy podobné.
A právě zkoumání těchto metod a rozpoznávání jejich prvních příznaků, pokud se znovu vyskytnou, vede ke včasnému varování a k obraně před jejich zakořeněním. Evokuje to práci zahradníka, který své záhony a stromy průběžně zbavuje plevele a škůdců. Ale můžeme si představit i lékaře, jehož praxe mu umožňuje diagnostikovat chorobu a zvolit správný způsob léčby. Někdy si však pacient nechce svou chorobu přiznat a vytěsňuje z mysli její příznaky, protože se bojí, že kdyby šel k doktorovi, mohl by se dovědět nepříjemnou pravdu. A tak svou nemoc zbaběle ignoruje, a pokud je nakažlivá, šíří ji i mezi zdravé.
Tím obrazným přirovnáním chci říct, že když ÚSTR zkoumá fakta a mapuje cestičky, které v minulosti vedly ke skluzavce totality, má to nejen historický ale i preventivní význam. Neboť jsou-li známy praktiky, jimiž si totalita připravuje terén pro uchopení moci, umí demokracie tomu záměru čelit. Prvotním prostředkem obrany demokracie je svoboda slova. Té se totalita bojí jako čert kříže, neboť pro svůj záměr potřebuje uniformitu názorů, nebo alespoň postojů.
Způsoby, jimiž totalita uniformitu zavádí, jsou stále stejné a patří k nim:
Na závěr vás chci ujistit, že i když Česká televize už dnes ráno věděla, že zvolena nebudu, výsledek vašeho dnešního tajného hlasování mě opravdu zajímá. Nikoliv z osobních ale z výzkumných důvodů. O senátu se tvrdí, že je pojistkou demokracie. Té naší „stále mladé demokracie“, která může dospět a udržet se pouze na principu svobody slova a na svobodném šíření informací a rozličných názorů.
Takže pro mě je ctí účastnit se tohoto výzkumu, byť jenom jako lakmusový papírek.
Děkuji vám za pozornost.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)