Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval prozaika, básníka, publicistu, politika, disidenta, politického vězně a zakladatele patafyzického kolegia Eduarda Vacka. „Dovolte mi nejdřív, abych vám popřál bodrý večer a hned na počátku vyjádřil soustrast s nedávným úmrtím velkého mystifikátora Alberta Marenčina, který byl pověřen vysokou funkcí regenta budoxologie pro Slovensko a přilehlé oblasti. Byl zodpovědnou osobou za šíření patafyziky. Jeho ztrátu pociťuji pro sebe jako velmi významnou, a zřejmě i pro mé kolegy patafyziky,“ uvedl host na začátku.

Zřejmě jako většina posluchačů jsem vůbec netušil, o čem je řeč. Patafyzika? Co to je? Dle slovníku absurdistická, pseudovědecká a literární koncepce, jejíž podstata se vzpírá přímočaré definici. Tuto koncepci vytvořil francouzský spisovatel a literární experimentátor Alfréd Jarry, autor slavného Krále Ubu. Koncepci patafyziky rozepsal ve fiktivní knize Podivuhodné postřehy a názory doktora Faustrolla, což je vlastně parodie na vědecké texty, kde si účelně pohrává s tradičními pojetími a interpretacemi reality. Součástí patafyziky je nadsázka a hlavně humor, kterým oplývá i Eduard Vacek.

„ (…) Tvářilo se to velmi vědecky a tam jsem si uvědomil, jakými nicotnými vědomostmi oplývám. Stalo se mi to, co některým katolíkům, kteří hledali Boha a jednoho dne byli náhle osvíceni. Něco podobného se stalo mně, jenom to nebylo osvícení metafyzické, ale patafyzické. Patafyzika přesahuje metafyziku, tak jako metafyzika přesahuje fyziku. Pochopil jsem, co vlastně guru Alfred Jarry chtěl sdělit veřejnosti. A od této chvíle jsem se stal svobodným člověkem.“

Podle pana Vacka se jedná především o vnitřní svobodu. „Realita je součástí vnějšího působení mnoha sil. Někdy se jedná o pseudosvobodu, ale tu vnitřní svobodu si člověk buduje sám a je závislá na mnoha faktorech – klid, vyrovnanost, neochvějnost a celá řada dalších důležitých vlastností, které je nutno pěstovat.“

Eduard Vacek byl tak svobodný, že se stal jediným patafyzikem na světě, kterého za to zavřeli. Dodnes neví, proč zrovna on a čím si toto prvenství zasloužil. „Zabývali jsme se různými záležitostmi. Fascinovala mě například boom kolem pornografie a já jsem si koupil pornočasopis s tím, že ho rozstříhám a z těch hlav a údů udělám jakousi pyramidu. Když mi dělali prohlídku bytu, tak ten časopis samozřejmě našli. Chtěli ze mě udělat nemravného ujetého člověka a ptal se mě soudce Bartůněk, co jsem s tím časopisem dělal. Ptal se mě Bartůněk, co jsem s tím časopisem dělal. A já říkám že koláž. A on diktoval: Obžalovaný tvrdí, že chtěl z pornografického časopisu koláč… Když se ohlédnu za svým životem, tak vidím, že se jedná o pohoří. Jsou to výšiny, hluboké propasti. Občas jsem ryl hubou v zemi, byly to neuvěřitelné kotrmelce.“

Eduard Vacek si myslí, že lidé nemají příliš smysl pro humor, a pokud je příliš vážnosti, pramení z toho různé problémy. „Lidi se stávají agresivními, je tu deprese, frustrace, spousta nemocných lidí. Je to tím, že zapomněli na humor a dívat se na věci z různých úhlů pohledu. Poezie života většině lidí uniká.“ Problémy jiného druhu měl ale i on, když svůj humor až příliš důsledně aplikoval a komunisty jím dráždil. Faktem ale je, že v současném společenském zřízení je spousta věcí, které příliš humorné nejsou.

Vůbec nejhorší je al podle pana Vacka absence sebeironie a sebereflexe. „Takoví lidé jsou většinou považováni za blbce. I manželky je považují za blbce. Pokud s nimi žijou, s lidmi, kteří nemají humor ani sebereflexi, která umožní člověku, aby se na tu svoji křivou hubu podíval skrze křivé zrcadlo a viděl se v tom skutečném světle, tak to jsou chudáci. Mají pocit, že už zítra by mohli být řediteli zeměkoule,“ říká muž, který se stal za komunismu „prvním bezdomovcem v Československu“. Chvíli bydlel v jakémsi bunkru, kde měl na fousech neustále jinovatku a lidé se na něj chodili dívat jako na exota. Ve složitém období, popotahován různými „orgány“, kdy by si o něj běžný člověk ani kolo neopřel. Jediný, kdo mu pomohl, byli až jehovisti, kteří se nabídli, že mu z neobyvatelné špeluňky udělají alespoň trochu obyvatelnou místnost, ze které se mu později podařilo vyhnat i potkany.

Po převratu se stal pan Vacek na čas poslancem parlamentu a pracovníkem vězeňské služby. Řeč přišla i na různé pseudomesiáše, kterými se politika hemží. „Pseudomesiáš je člověk, který se tváří jako mesiáš, ale není. Je to někdo, kdo vytváří falešné klima. Například Král Ubu. Náboženství či jakékoli mocenské páky přitahují lidi bažící po moci.“

Když oba bývalí disidenti zabrousili do politiky, pan Vacek připomněl, že spousta jejich bývalých kolegů z undergroundu je zcela mimo a nechápe, co se kolem nich dneska děje. „Tady je jeden problém. Řada lidí měla dojem, že smyslem jejich života je boj proti komunismu. Tím, že komunismus takzvaně padl, mají dojem, že je vybojováno. To je jejich mylná představa. Oni nevědí, že ďábel se převtěluje v anděla světlosti,“ řekl. „Každý rozumný člověk se domníval, že si lidé vezmou to nejlepší z komunismu a kapitalismu a udělají z toho třetí cestu. To je ta cesta, kterou jsme měli jít.“

Jenže místo toho, aby se rozvíjela svoboda a demokracie, jak jsme si v roce 1989 přáli, historie se pomalu začíná opakovat a mění se jen kulisy. Problematiku falešných vůdců skvěle rozebírá zmíněný Král Ubu. „Je zde postava doktora Faustrolla. Faust je někdo, kdo podepíše smlouvu s ďáblem, troll zase skřet Ibsenova typu. Když to dáte dohromady, tak to je taková ta planá, zaplacená vědeckost. Je to zkorumpovaný vzdělaný šmejd, který podporuje krále Ubu. Bez něj by to nefungovalo. Politika s tou plejádou kraleviců z domu Ubuova, to je to, co celou dobu zotročuje a ovládá svět. A tohle popsal Jarry nejlépe, jak mohl. Tihle lidi vzali jen aktovku a přešli z Moskvy do Bruselu.“

To jsou různí ti přisluhovači režimu, byrokrati, kteří pro dobrý flek či ze strachu udělají cokoli. „Někdo je schopen žít minulostí. Můj otec byl taky takový. Komunista, původně barvotiskař, byl velmi dobrej. Udělali z něj šéfa krajské organizace vědeckotechnické společnosti. Neměl ani maturitu. Tak aby mohl vědcům přednášet, vypisoval si ze slovníku cizí slova, kterými nahrazoval slova česká, aby působil vědecky. On vědcoval.“ To rozesmálo Stanislava Novotného, který má pifku obzvláště na podobné „vědce“ humanitního typu, které chrlí české univerzity.

„Dnes se zase lidi zaměřili na fráze, které pořád opakují. Příkladem budiž třeba Malina Obrovská. Nebudu ji jmenovat vlastním jménem, každý si domyslí. Ta měla relaci v televizi, šklebila se, a pak všechny ženy v rodinách plácaly jako Malina Obrovská… Pochopil jsem, že celý národ v touze po originalitě dělá stejné věci.“

To už se ale téma nezadržitelně blížilo k nedávným událostem na Václavském náměstí, kde podobných frází zaznělo víc než dost, například z ústa hlavního organizátora, studenta filozofické fakulty Mikuláše Mináře. „No on snad ten člověk píše nějakou disertaci na tohle téma. On chce udělat převrat, pak na to napíše disertační práci a bude mít doktorát nebo bakaláře nebo co já vím, co dostane,“ smál se trochu hořce Eduard Vacek. „Něco podobného už napsal Malaparte, Technika převratu, možná by tenhle člověk chtěl napsat druhý díl. Chce zatřást stromem, aby všechny švestky spadly na zem.“

Mikuláš Minář v současné době přerušil studium, protože má spoustu práce s politikou. Podle Stanislava Novotného ho pořádání demonstrací „lépe uživí“.

Například na Slovensku se již barevná minirevoluce podařila. Eduard Vacek ale radí zdržet se nějakých zbrklých činů a protestů. „Oba národy, Češi i Slováci, by měli vytrvat, až ta Unie vyhnije. Není jiné cesty. Tam se vytváří tolik blbostí. Domnívám se, že doupě krále Ubu je právě tam, v Bruselu. Dívám se na to harašení a blbost, která tam probíhá, to je jen dočasné. Jde jen o to vytrvat. Proto jsem ochoten respektovat jakoukoli vládu, která je schopna jen pozdržet čas, než se tak stane.“

Pro přisluhovače globální „protinárodní“ agendy příliš pochopení Eduard Vacek nemá. „To je ale ubohost, to je tak krátkozraké myšlení, protože oni zničí budoucnost svých dětí. To si nikdo neuvědomuje, že některé procesy jsou nevratné. Jak to napsal Franz Kafka, jistým bodem počínaje již není návratu, toho bodu je potřeba dosáhnout. A oni jdou touhle cestou.“

Stanislav Novotný jeho slova doplnil: „Oni si myslí, že mají tak bohaté a silné ochránce, že se někde schovají… To tam někde v podvědomí je… Přitom cesty dějin jsou lemovány všemi těmi, kteří byli odhozeni do příkopů, protože jsou už nepotřební.“ – „Bohužel to je to klasické naplnění pojmu užitečný idiot. Využít, zahodit, zamačkat, pryč s tím, splnili svůj původní účel… Chtěl bych uvést příklad jednoho bývalého estébáka, kterého měli jako užitečného idiota na ministerstvu vnitra. Nebudu ho jmenovat, abych se nedostal k soudu. Udělal špinavou práci a hned nato odešel.“

V závěru pořadu Eduard Vacek zmínil sebezničující přístup současné Evropské unie, respektive jejích členských států, které se snaží zavděčit Washingtonu a Bruselu. „Nechci malovat čerta na zeď, ale nelíbí se mi, jak dráždíme bidlem ruského medvěda, to je takové zvěrstvo. Oni si snad nedovedou domyslet, co vlastně dělají. Vojenské lány v minulosti i dnes vypadají tak, že tím bojištěm budou země V4, tady se bude bojovat. Jestli to tihle debilové dotáhnou do konce, nebude tu 100 let tráva růst.“

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz