Když jsem napsal, že snem cikánských dětí je být jako jejich otcové a pobírat celoživotně sociální dávky, dostal jsem co proto od českých pokrytců. Prý za to může Česko, že Romy diskriminuje, posílá je do zvláštních škol a vůbec se jim nevěnuje. Nestačilo, že jsem prokázal, jak tyto děti neumí pořádně ani česky, ani romsky, dnes se zmíním i o tom, že malí cikánci neumí ke všemu rozeznat základní barvy a rovněž mnozí nevědí, jak se jmenují. A to nemá pranic společného s valašským: „Nevím čí su…“

Chudáčci – je to námaha tahat se s tolika zlatem

V současné době můžete v Ostravě potkat speciální pomalovaný karavan; blankytně modrá obloha, růžový strom, a kostel sv. Josefa, v němž sídlí též Salesiáni a jejich Středisko mládeže Don Bosco nejen pro romské děti. A právě zde vznikl charitativní nápad s pojízdným karavanem, s nímž vyjíždějí osmkrát týdně do ostravských ghett, resp. jak sami eufemisticky říkají, do „vyloučených lokalit“. Nadace Open Society Fund Praha oznámila, že přes čtyřicet procent romských dětí nechodí do školek, takže Salesiáni probírají v rámci přípravy na školní docházku s dětmi i dny v týdnu či čtyři roční období.

Co ale romské děti nepochytí doma, tedy to z dobrých věcí, to se na ulici ani u Salesiánů nedozví. Názvy barev i vlastní jména by se měly děti dozvědět od svých rodičů… Členové střediska Salesiánů jistě nesuplují rodiny dětí, které se jen snaží připravovat pro vstup do základní školy. Kdoví, čím se jejich tátové a mámy živí, zda berou podporu a jsou schopni jim přesto dávat vše tak, aby nebyl problém s jejich vzděláváním. Možná by se hodilo, aby Salesiáni vychovávali též rodiče dětí, třeba by to bylo víc, než když jen pracují s dětmi; což tak vše ve vzájemné symbióze…?

Motto salesiánského ústavu Don Bosco v Ostravě, jenž si vytyčilo péči o chudou a ohroženou mládež, zní: „Preventivní  systém  v  romském  prostředí  je  o  naší  bezmezné  trpělivosti, sebeovládání,  vytrvalosti  a  vyčkávání  na  příležitost,  na  okamžik,  kdy  se  to  všechno  změní  a  otočí:  na  bourání  anonymity  a  postupném  odstraňování  agresivity,  čekání  na  změnu mentality  jednotlivce  i  osady…  Je  k  tomu  třeba  dostatek  času,  který  musíte  mezi  Romy promodlit a protrpět. Bůh Tě má rád, má pro Tebe připravený nádherný plán pro život. On ho naplní, od tebe stačí jen souhlas.“

Velmi inspirativní slova, ovšem… cikáni, vlastně Romové, v podstatě nic nechtějí; žijí skromně, stačí jim plné popelnice, poklopy od kanálů, měděné destičky na hrobech, pár bytů na vybydlení, nějaká ta „čorka“ a jinak skoro vůbec nic. Třeba však chtějí víc a netuší to…? Pravda, trocha teplé vody by neuškodila, také na zápalné láhve a mačety by mohli zapomenout… Češi by nejraději viděli cikány jako dřív u kočovných ohňů, jak zpívají a tančí. To by pak olitovali i nějakou tu slepici, zvláště když jim cikán ve voze s plachtou nabrousí nůžky a nože. Čas ale oponou trhnul, slovy klasika, cikáni už musí být Romové a mají zakázáno dělat ohýnky z obecního nábytku nebo laviček v parku, dokonce je jim vyčítáno, že z bytu, co dostanou od státu zadarmo, zůstanou jen holé zdi, někdy ani ty ne, když jsou z nich vybourána všecka elektrická či vodovodní vedení. Proto platí; bez zapojení rodin romských dětí do jejich výchovy nelze dělat zázraky. Rasistou a antisemitou – snadno a rychle…

Tvrdit, že se Romům, resp. jejich školáků Česko nevěnuje, je poněkud zcestná úvaha. Naopak; je činěno doslova první poslední. Jako občan Ostravy, co každý den jezdí tramvají kolem kostela sv. Josefa a mladými Romy obsazeného střediska Don Bosca, se musím, bohužel, neustále opakovat; v Ostravě je nyní na čtrnáct cikánských ghett, o tom něco málo vím. Naposled šlo o oddlužení, resp. o další pokus sisyfovských rozměrů. Ten započal 1. února 2012, kdy měli povinnost všichni v Ostravě řídit se heslem: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou“. Inkluze totiž znamená naplnění rovněž dalšího hesla: „Musíme je vzít mezi sebe“ a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný. (Inkluze (z lat. inclusio, zahrnutí) znamená zahrnutí nebo přijetí do nějakého celku.)

Byl to lakmusový papírek, který ostravský Magistrát ponořil do romské pracovitosti. Nic jiného nezbývalo; v každé romské demonstraci se nad hlavami hrdých potomků Indů nesly transparenty: “Chceme práci!” Tak ji dostali a k tomu výplatu mezi 13 až 16 tisíci korunami hrubého; tolik mohli brát ostravští nezaměstnaní Romové, kteří neměli dlouhodobě práci. Dostali proto šanci rekvalifikace a nabídku práce v těžkém strojírenství, sociálních službách a ve stavebnictví. Město Ostrava se v rámci v Česku unikátního programu Sociální inkluze praštila několika dalšími miliony přes kapsu. Chce to Čunkovu metodu malého dvora a velkého biče

Ovšem ouha: Našim romským spoluobčanům to ale bylo málo a nastoupit do práce odmítli. Akce, a proto přišla reakce; razantní krok a čtyři romské rodiny byly z programu vyškrtnuty, dvě z nich musely opustit městský byt. Dobrovolně se pak vystěhovala z městského bytu do severních Čech čtvrtá romská rodina. Přitom 16 tisíc hrubého dostanou lidé, kteří nastoupí na ostravský magistrát na referentská místa. A podle ministerstva práce a sociálních věcí bere takový plat v Česku téměř šest procent nekvalifikovaných lidí, především v oblasti pomocných prací. Na Ostravsku za necelých 16 tisíc pracují ale i lidé se vzděláním, a to hlavně ve službách a obchodě. Neumí česky, ani romsky…?

Pokud se mnou bude chtít někdo polemizovat, vrátím se ještě zpět, do epochy kauzy Přednádraží. Před několika roky se dokonce uvažovalo zachování této kdysi nejluxusnější části Ostravy. Za vším hledej romské aktivistu indického původu Kumara Vishwanathana. „Podívejte, jak si to lidé sami uklízejí a opravují. To je pěkné, ne?“ říkal do televizní kamery svojí indickou češtinou Kumar. „Věřím, že se to podaří. Kdyby měli lidé být odsud vystěhováni, tak to bude domino efekt. Začnou se nabalovat další problémy,“ dodal a zatajil, že ony „domino efekt a další problémy“ jsou tím, co ho báječně živí desítky let. Holt, kdo umí, ten umí….

Řeč je o ghettu Romů na ulici Přednádraží v Ostravě-Přívoze. Na počátku této kalvárie sem odpojil OVAK přívod vody. Nájemníci prostě neplatili. Kdo někdy viděl obdobnou čtvrt v Chánově, Janově či ve Vsetíně v pověstném „pavlačáku“, pochopí, oč jde. Haldy odpadků, rozpadající se vybydlené domy, v nichž jsou vážné poškozeny stropy, balkony, okna, nosné konstrukce, střechy, elektroinstalace a hlavně vůbec nefunguje kanalizace. Sklepy a přízemí zaplavily splašky, všude je silný zápach hniloby. Prostě životu nebezpečná devastace. Příkaz zněl: Bezpodmínečně se vystěhovat. Ale kde se vzal, tu se vzal kouzelný mužíček Kumar a začal organizovat úklid. A vše vyzdobil kresbami romských dětí. Dojemné. Dělá tak vždycky, když Romové spoustu věcí zanedbali a najednou se začnou snažit, jelikož jim doslova teče do bot. Je to blažený pocit. To ti chudáci přece nemají na rozdíl od něj šanci napustit si po návratu domů klimatizovaným autem vanu plnou horké vody s voňavou pěnou…

“Musíte se více snažit, pane správce; my jsme tady správní rada, my bychom vás mohli vyhodit!” zní známý imperativ z Hrabalových Postřižin. A Kumar ve svém účelovém altruismu asi pochopil, že se „musí ještě víc snažit“ a tak se snaží. Česko je pro něj živnou půdou, jak dělat, že dělá a mít za to na dobré živobytí. Něco za nic, resp. podle výroční zprávy činí roční příjem jeho sdružení „Vzájemné soužití“ 25,5 milionů Kč, vydání téměř 26 milionů, z toho na mzdy pro cca 45 zaměstnanců přes 11 milionů Kč… „Domnívám se, že romská komunita je budoucností této země, protože je to rostoucí komunita,“ říká Kumar a dodává, že ji vidí jako skupinu lidí, jež může Česko obohatit. Sice fráze jako hrom, klišé… Ale má pravdu, že nás tito Romové obohatili o ruinu, ty jsou přece ceněny, od Itálie přes Egypt až po Čínu.

Pravda, ulice Přednádraží byla kdysi okrasou Ostravy, zejména její domy, před sto lety obydlené hlavně Židy a Němci. Dnes má však Ostrava také své ruiny. Romské. Co by za ně věčná Roma dala. Forum Romanum. Ostrava není nadarmo městem rekordů. Na co potřebovali Římané tisíce roků, to zvládli Ostravaci za půl století. Zbývá nám jen číst na plakátku, z něhož se dozvídáme, že Romové mají i své gramotné, kteří jim napsali, co už stačili za den opravit. Bohužel, nestihli to, co za desítky roků úspěšně “vybydleli” a prodali do sběrných surovin. Jde o “Přednádraží, věstník domu č. 17. Balkony jsou zabezpečeny, okna – zabezpečená, sklepní otvory – zabezpečeny a dům je chráněn obyvateli…” To vše stojí černé na bílém. Jaká to optimistická černo-bílá symbolika romsko-gadžovská…

Nedávno si rvali vlasy v Kanadě i v Anglii, kde předměstí Sheffieldu zažívalo velký příliv českých i slovenských Romů. Přistěhovalci říkají, že v Británii chtějí dát svým dětem šanci na lepší život, ale chováním, hlukem, gangy mladých lidí i krádežemi se dostávají do střetů s ostatními obyvateli, jak to uvedl britský deník The Guardian. Nespokojenost s Romy v předměstí Page Hall vedla k vytvoření sdružení místních obyvatel, které monitoruje chování romských přistěhovalců a snaží se situaci zklidnit. Podle sdružení jde o sud se střelným prachem, který hrozí explozí. Sdružení odmítá označení domobrana. Úřady odhadují, že ve městě žije kolem 1500 těchto Romů, z nichž asi tisícovka je v malé čtvrti Page Hall. Britský vicepremiér Nick Clegg vyzval romské přistěhovalce, aby brali ohled na britský způsob života; někteří se totiž chovají, jako by žili “v zanedbané vesnici nebo v lese”. Někteří z nich pocházejí z míst, kde nejsou zvyklí používat WC nebo vyhazovat odpadky tam, kam patří.

Stejné zkušenosti mají s malými Romy i v Kanadě. Deník Toronto Star napsal, že romští adolescenti vykazují nulovou znalost angličtiny, chabý vztah ke škole i vyučování a ve srovnání s vrstevníky jiných národností značně omezené znalosti. Šokovaní učitelé je popisují jako žáky, kteří neznají ani tak banální věci, jako je školní zvonek nebo rozhlas. Řada z nich ve rvačkách ohrožuje své spolužáky, jsou neuctiví k učitelům, nedělají domácí úkoly a často i na několik dní nedodržují školní docházku, a to i na základní škole. Jeden z Romů vysvětlil náhlou absenci své 14leté dcery tím, že už má věk na vdávání a školu proto nepotřebuje.

Psychologie většiny Romů? Že jen když jsou děti, chtějí ve své naivitě mít za svůj životní styl pobírání sociálních dávek? Pak si ale v dospělosti zvyknou na nicnedělání, na lichvu, drogy a začne je bavit krást poklopy z kanálů a bronzové tabulky ze hřbitovů. Nemůžeme jim vnucovat svůj hodnotový systém. Patří zkrátka do kategorie asociálů, odmítajících autoritu. Skončili v ghettech právě proto, že nejsou schopni dělat kompromisy výměnou za to, co chtějí nebo potřebují. Námi vnucovaná pravidla každý týden porušují, protože odmítají jednat podle jiné než své vlastní vůle. Co bude mít Rom z toho, že bude čistý a dodržuje hygienu? Romové vybírají popelnice, kradou vše, co má něco společného s kovy.

Romská komunita se prostě dělí se na ty, jež zajímá pouze rodina, práce a úspěch, a na ty, jejichž smyslem života je pobírání sociálních dávek… Vše je ve vzdělanosti. Do speciálních škol chodí necelých třicet procent všech romských dětí, více než polovina z cca sto tisíc českých Romů v produktivním věku nemá práci, nejčastěji nepracují romské ženy – zhruba polovina z nich je na mateřské dovolené a stejné množství buď nemůže, spíš nechce najít práci, děti jsou ale “výnosnější”, jak říká primátor a senátor Kubera.

Imigrační úředník v Kanadě se ptá pana Lakatoše:

“A jak se ten rasismus v České republice projevoval?”

“To bolo různé, ale už aj malé deti sú tam rasistické.”

“I malé děti, no to je na pováženou…”

“No ba, veď aj ty sněhuláky dělajů len bílé!”

Kouzelník a Rom umí kouzlit. Kouzelník řekne: Abrakadabra a má v ruce králíka z klobouku, Rom řekne: Diskriminácia a hned má sociální dávky, byt i auto.

Inu, kdo by nedržel palce středisku Salesiánů Don Bosca v Ostravě, aby jejich karavan pro chudé a sociálně vyloučené děti dorazil bez ztráty svých kovových součástí až do bohulibého cíle, kde už budou malí Romové znát perfektně svá jména i příjmení, stejně jako úplně všecky barvy i s jejich odstíny. A jejich otcové už budou mít jinou představu o svém životě, než si jednou měsíčně zajet svým mercedesem pro sociální dávky a příspěvky na děti…

Zdroj: Blog autora