Poprava představovala nebývale krutou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře u Prahy.

Exekuce byla pouze jedním z důsledků stavovského povstání, které dopadlo neúspěšně. Dalšími důsledky byla dědičná držba české královské koruny v rukou Habsburků, což znamenalo dalších téměř 300 let jejich nadvlády. Dalším zásadním důsledkem byla následná rekatolizace, a protože 75-90% Čechů byla protestantského vyznání [zdroj?], znamenalo to velkou emigrantskou vlnu (což byla většina české inteligence) a obrácení těch, kteří zůstali. Německý jazyk byl plně zrovnoprávněn s českým, takže došlo i ke germanizaci celkového obyvatelstva (nejen šlechty).

Místo popravy a smutný konec stavovského povstání připomínají dlažební kostky, které vyznačují prostor, kde stálo popraviště. Původní pódium rozebrali a věnovali klášteru milosrdných bratří v Praze Na Františku.

„První republikou v našich dějinách byla stavovská republika trvající od července do listopadu 1619, kdy byla vystřídána konstituční monarchií v čele s Fridrichem Falckým, známého jako zimní král, ukončená v listopadu 1620 zradou krále. České dějiny nebývají zrovna průhledné,“ napsal v komentáři Pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

„Celé to dění na Bílé Hoře bylo totiž jen součástí řady týdnů předtím  připravované  zrady zimního krále. Ten se  dva týdny před tím osobně domluvil v  zapadlé krčmě v rakovnických lesích se svým strýčkem Maxmiliánem Bavorským, velitelem vojsk katolické Ligy, že nebude nadále českým králem, když mu zaručí, že v  Dolní Falci, obsazované v té době  již vojsky Ligy,  budou vládnout jeho potomci. To, co se o něco později odehrávalo na bělohorské pláni, bylo už jen divadlo. Stovky mrtvých Schlikových žoldnéřů zde jen vytvářelo  kulisu (spolu s těmi, kteří se dostali do zaměřovače polních děl při jejich prvním a jediném výstřelu) pro inscenaci bitvy na Bílé Hoře, k níž ale nikdy  - kromě těchto šarvátek – nedošlo,“ popisuje Vladimír Čermák.

„Bezkonkurenčně   to vyhrála katolická církev a její preláti. Také o tom je Bělohorská lež,“ dodává Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)