Sázka na krále

Zásadní spory přetrvávaly i v oblasti náboženství. Připomeňme si, že v Čechách bylo v té době jen 10 % obyvatel katolického vyznání, především v řadách šlechty, nicméně při obsazování úřadů dostávali přednost. I ten těžce vydobytý Majestát Rudolfa II. z roku 1609, který konečně uznal i Jednotu bratrskou za povolenou konfesi, byl v praxi porušován,  oprávněné stížnosti  házeny pod stůl a stěžovatelé zatýkáni a vězněni, protože nejvyšší úředníci v České kanceláři byli, dnešním jazykem řečeno, pátou kolonou. Rozhodnutí stavovské elity vyřídit si to nejprve s domácími škůdci, působí  jako logická taktika. Defenestrace místodržících  tedy znamenala symbolický akt - svrhnutí kolaborantů, zatímco král Ferdinad II. byl podle všech regulí oficiálně odvolán až hlasováním  sněmu. Než k tomu došlo, ujala se moci vláda stavovských direktorů.

K jejím prvořadým krokům patřilo: informovat zahraničí a požádat o vojenskou a finanční pomoc. Proto byla vydána Apologie – obhajoba českých stavů. Souběžně direktoři jednali i s představiteli dalších zemí Koruny české a vyzvali stavovské elity Moravy, Slezska a obou Lužic k jednotnému postupu. Dále svolali zemskou hotovost, čili armádu k obraně hranic.

Jejich vskutku historickým činem pak bylo vypracování nové ústavy, jejímž přijetím na generálním sněmu byla legalizována středoevropská stavovská konfederace nezávislých zemí propojených voleným panovníkem bez dědického nástupnického práva, a v neposlední řadě  náboženská svoboda všem i poddaným.

Stavovské povstání tedy byla revoluce organizovaná národní elitou. Příčiny, proč se nezdařila, byly ve stručnosti tyto:

Moravští stavové pod vedením pasívního Karla z Žerotína byli příliš dlouho neutrální a umožnili průchod císařských vojsk do Čech. Také reakce zahraničních protestantů byla proti očekávání liknavá. Čeští direktoři doufali, že zvolením Fridricha Falckého za českého krále získají vojenskou podporu Protestantské unie, jejímž vůdcem Fridrich byl. Nepočítali s tím, že německá protestantská knížata podle přísloví bližší košile než kabát úmluvy nedodrží a místo podpory Fridricha si po jeho pražské korunovaci přisvojí jeho falcké léno. Mír sjednaný v Ulmu mezi Protestantskou unií a Katolickou ligou evokuje ono známé „o nás bez nás“.  Neblahou roli v něm sehráli francouzští diplomaté. Ani anglický král Jakub I., tchán Fridricha Falckého svému zeti nijak nepomohl. Kratičké panování Fridricha Falckého na Pražském hradě nebylo šťastnou volbou i z dalších důvodů, připomeňme zničení výzdoby katedrály Sv. Víta, kterou provedla jeho kalvínská soldateska. Zatímco stavovská vojska, podporovaná jenom nizozemskými financemi a několika smluvními zahraničními pluky a vojevůdci (Mansfeld, Hohenlohe a Kristián Anhalt), sváděla boje a dokonce dvakrát obléhala i sídelní Vídeň, český král si liboval v loveckých kratochvílích a evidentně netušil, do jak vysoké hry byl vtažen a jaké naděje v něj stavové vložili. Z dnešního pohledu, tedy 400 let poté, je však nepatřičné kritizovat tehdejší volbu generálního sněmu jako zřetelně chybnou. Mladík z elitního rodu, vůdce protestanské unie, zeť anglického krále, to působilo jako sázka na jistotu. Protikandidáti měli nižší preference, i ten Jiří Saský, který se pak zklamaně choval jak korouhvička a nakonec se přidal k císaři a získal za odměnu obě Lužice.

Bitvu na Bílé hoře probírat nebudu, připomenu jen, že trvala necelé dvě hodiny a Fridrich Falcký ji zmeškal. Ale výsledek této, z vojenského hlediska spíše jen „šarvátky“,  otočil směr českých dějin ke zpětnému chodu. Konfederace stavovských zemí s náboženskou svobodou a voleným králem byla zrušena a nahrazena novým absolutním pořádkem. Vestfálský mír, kterým v roce 1648 skončila třicetiletá válka a který je slaven jako předěl k nové a tolerantnější Evropě, znamenal pro země Koruny české rozsudek nehybnosti, poddanské poslušnosti a náboženské totality pod dohleden jezuitů. Symbolickým razítkem na tomto rozsudku se stal Mariánský sloup, postavený před někdejším popravištěm stavovské elity.     

Nevím, zda si některý z odsouzených mužů v té poslední noci při čekání na exekuci, která započala při prvních paprscích slunovratu, v duchu položil otázku, zda to všechno stálo za to. Jsem ráda, že nevěděli, že jejich popravou brutalita nekončí a že vítězné mocnosti, tedy Habsburkové a římskokatolická církev, budou hnát na porážku celý národ. Možná při psaní dopisů svým budoucím vdovám a při modlitbách spíš přemýšleli o tom, že kandidátem na českého krále nemusela být falcká loutka, ale některý zemský šlechtic, jeden z nich. Například pan Václav Budovec z Budova. Vzdělanec, člen Jednoty bratrské, autor mnoha knih, diplomat, čestný a statečný muž, jehož zásluhou byl vydán Majestát o náboženské svobodě. Mohla bych jmenovat i celou řadu dalších mužů na slovo vzatých, neboť v té  přelomové době nebyla v zemích Koruny české o osobnosti nouze. Jejich myšlenky však zdaleka předběhly svou dobu a bohužel dodnes narážejí na mantinely. Bylo by však zbabělé se jich vzdát a přizpůsobit se opět, tentokrát dobrovolně, cizímu diktátu. Neboť odolnost menších národů vůči agresivitě těch velkých vždy spočívá spíše v síle ducha než zbraní. Sjednocující myšlenka, idea, která svým významem přesahuje limit lidského života a přenáší se na další generace, vytváří spojnici mezi mrtvými,  žijícími a ještě nenarozenými. Udržování této myšlenky navzdory všem dočasným prohrám a vnitřním i vnějším zradám, je páteří identity národa.

Na závěr chci vřele poděkovat všem, kteří se v dnešní noci zúčastnili zasedání zastupitelstva HMP a svými projevy a fundovanými argumenty odvrátili hanebný záměr, aby Mariánský sloup byl znovu na Staroměstském náměstí vztyčen.

Byl to veliký a povznášející zážitek, že dnes nad ránem pravda zvítězila. Ze zkušenosti mnoha generací však víme, že v Čechách pravda vždycky zvítězí jenom na chvíli.  To, že jsme dnes v noci Prahu uhájili před pátou kolonou, je tedy jen dočasné vítězství. A proto zůstaňme bdělí a ostražití. A nikdy už nesázejme na cizí krále.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)