Pravda, demonstranti, kteří nad Gottwaldovým hrobem hlásali zkázu kapitalismu, by se vešli do jednoho autobusu. Snad na prvního máje, až soudruh Filip zapěje se svými příznivci internacionálu, bude účast hojnější. Z jednoho pohledu jsou ale tato setkání skalních soudruhů užitečná – dokazují, že komunisté nikdy žádnou „reformou“ neprošli, jen se ji snaží předstírat. Pročpak si asi soudruzi nechali v názvu to slovíčko „komunistická“? Znamená to snad, že se pořád hlásí k marxismu? Neříká snad marxismus něco o tom, že „výrobní prostředky“ je třeba těm zlým kapitalistům vyvlastnit?

soudružka Marta Semelová – stalinistka, rudá zrůda

Jakpak to jde dohromady s tvrzením, že dnes naši reformovaní komunisté hodlají postupovat zcela v duchu demokratické ústavy? Nebo snad máme věřit, že komunismus už dnes znamená najednou něco úplně jiného než v minulosti?

Soudruzi si pochopitelně musejí „komunismus“ v názvu udržet, protože jejich elektorát potřebuje vědět, kde stále žije duch „starých dobrých časů“. Umírnění voliči se už přesunuli k ČSSD, logicky komunisté musejí nějak ukázat, že oni jsou tou „hadcore“ levicí. Pokud by se přejmenovali nebo opustili tradiční rétoriku, stalo by se z nich obyčejné „béčko“ sociální demokracie.

Kdo lépe reprezentuje jejich voliče – „umírněný“ filosof Dolejš nebo stalinistka Semelová? Komunistické vedení se sice vždy jemně distancuje od jejích výroků, není to přece oficiální názor strany. Ale v reálu ji pochopitelně potřebují. Tradiční voliči potřebují občas slyšet, že padesátá léta byla vlastně docela fajn a Horákovou popravili právem. Semelová je neřízená střela, ale minimálně jí můžeme přiznat, že si na nic nehraje.

Problém samozřejmě je, že strana musí navenek vystupovat demokraticky. To pochopitelně u skalních příznivců může vyvolat dojem, že se vedoucí soudruzi v demokracii až moc dobře zabydleli. Že se dokonce stali součástí establišmentu! K tomu se Semelová hodí – ukázat radikálům, že strana na ně stále myslí. Kdyby strana někdy komunismus zahodila, zahodila by i svoje voliče, kteří by se vydali hledat jinou, „autentickou“ revoluční stranu, která by jim slíbila světlé zítřky.

Soudruzi vědí přesně, kde zalovit – jejich kořistí jsou lidé, kteří vzdychají po starých jistotách, lidé frustrovaní, přesvědčení o tom, že jim „kapitalistický“ svět ubližuje a někdo by s tím měl „něco“ konečně udělat, a mladí radikálové, kteří zase jednou hodlají napravit společnost. Z této logiky tudíž plyne závěr, že žádný „reformovaný komunismus“ nemůže existovat. Komunistická strana bude vždy živa z radikalismu a svým voličům ho tudíž bude muset neustále servírovat. I kdyby se v programu stokrát zaklínala demokracií.

Zdroj: Blog autora