Myslíte si, že vaše děti nemohou skončit v dětském domově? Bez pocitu bezpečí, samy, bez Vás rodičů, bez blízkých milujících lidí? Vám se to nemůže stát? V tom případě nejspíš nevíte, jak dalece jste na omylu. Zatímco se česká společnost zaobírá kauzou dětí rodiny Michalákových a Norskou Barnevern, zcela zapomínáme, že u nás funguje mnohem horší systém, jež nám sahá do rodin mnohem častěji. A daleko bezohledněji. Možná je pro známé osobnosti snazší hlasitě kritizovat Barnevern. Ta je daleko v Norsku. Ale do boje s našimi Odbory sociálně právní ochrany dětí se nikomu nechce.

Proč? Odpověď je poměrně jednoduchá. Tento mnohdy bezohledný systém má svoji postatu skrytou v rozsáhlém čerpání státních peněz. A Odbory sociálně právní ochrany dětí a tedy tím naše sociálky, dělají všechno pro to, aby si tento systém svoje rozsáhlé příjmy udržel.

Ptáte se o čem to je? Podstata problému tkví v tom, že aby se udržel předimenzovaný, finančně náročný systém dětských domovů, je třeba jej pravidelně zásobovat. Není lepšího příkladu systémového úředního klientelismu. A touhle potravou pro nenasytný systém dětských domovů jsou děti. Děti, u nichž často důvody k vytržení z jejich rodinného prostředí, připomínají křehkou a málo dokazatelnou právní konstrukci demagogických paragrafových argumentů. Právní konstrukci, která toho často s pravdou nemá moc společného.

Ve srovnání s Norskou Barnevern, která až na naprosté vyjímky umístňuje děti do náhradního rodinného prostředí, česká sociálka děti zavírá do dětských domovů. A ty se od socialistických časů v podstatě svého fungování zas až tak moc nezměnily. I jen systém zásadní regulace návštěv rodinných příslušníků tu připomíná věznici.

Jistěže v případech rodin, kde je sexuální zneužívání, domácí násilí a podobně, to jinak nejde a pak je to i dobře, ale v reálné praxi se neprokáže víc jak deset procent těchto podezření. A i když připustíme fakt, že sociálka by nechtěla situaci vyhrocovat (a dostávat viníky do kriminálu) a ještě dvakrát tolik lidí by to, či ono, z čeho jsou viněni, dělalo, tak či onak reálně existuje dalších více jak padesát procent případů, kdy alespoň v České praxi byly důvody k odebrání dítěte a umístnění do dětského domova naprosto nedostatečné. Nebo dokonce, vyloženě nesmyslné.

Dítě do kriminálu? ANO! Zatímco Barnevern nejdřív hodnotí důkazy, česká sociálka jen na základě podezření prakticky okamžitě dítě přemístí do prostředí, kde nemá své rodiče, blízké, babičku, svého psa, svou kočku, svoji paní učitelku. Každý dospělý ví, jak moc je dítě závislé na těchhle malých jistotách. Dítě se z takového šoku a ztráty jistot málokdy úplně vzpamatuje. A nese si to v sobě celý život. A to už nemluvíme o tom, kdy si v dětském domově Vaše dítě vyhlídne nějaký tříčlenný gang dětí, jež tam opravdu patří. A vy, zoufalí doma přemýšlíte jak dítěti pomoci, když Vás k němu tenhle systém ani nepustí.

Pamatuji si na svoje dětství. S mámou jsme ve vaně v předškolním věku po večerech hrávali námořní bitvy s gumovýma kačenkama. Dneska je to podle českých sociálek nelegální. Pamatuji se, jak jsme se jako děti, když byl táta na několik dní pryč, občas přišli se sestrou k mamince večer lísat, a jak jsme byli rádi když jsme směli spát s ní v posteli a tulit se k ní. Byli jsme děti. A děti potřebují fyzický kontakt se svými rodiči a blízkými. Potřebují obejmutí, pohlazení a pocit jistoty. Potřebují občas usnout v něčím náručí.

Také se pamatuji, jak se ke mně ve zhruba stejném věku chodily pod tulit deku, před mnoha léty dcerky mojí tehdejší přítelkyně. A taky to bylo nanejvýš v pořádku. Děti nás potřebují. Dneska by ze mně za tohle mohla jakákoli sociální pracovnice udělat devianta. Holky jsou už dneska velké, studují a tomuhle by se asi smály. Ten smích je ale přejde, až budou mít vlastní děti a za krkem damoklův meč v podobě paní ze sociálky.

Že nikoli? Případ dnes již jednoznačně zpochybněného odebrání dětí v Klatovech a následné sebevraždy jejich neprávem obviňovaného otce (Policie jediná zůstala při zdravém rozumu a z ničeho ho po vyšetření neobvinila), jednoznačně dokázal, jak málo je tento systém OSPOD kontrolovatelný, nebo za něco zodpovědný. Jde jen o několik týdnů starou záležitost.

Jistěže jsou případy, kdy je odebrání dětí nejlepší z nejhorších možností. A pak je namístě. Jenže. Nepamatuji si, že bych za posledních 10 let slyšel jediného ministra Práce a sociálních věcí pronést jedinou větu na téma přechodu většiny následné péče z dětských domovů (vězení pro děti) na většinovou pěstounskou péči (rodinné prostředí), jak je tomu všude v civilizovaných zemích.

Pochopitelně vím, že ty dětské domovy se svým neefektivním systémem musí dostat nějak nažrat. Ale proč za cenu poškození psychiky mnoha dětí, u nichž k tomu mnohdy nebyl důvod. Ještě bychom se od té Barnevern mohli leccos naučit. Nadáváme na ni, ale doma máme mnohem větší chlív. Co neoprávněné a nepodložené odnětí dětí, to únos, posvěcený státem. Lidi by se na to měli začít dívat i tohoto úhlu pohledu. A také je jisté ještě jedno. I když se dá pochopit, že předběžná opatření se projednávají často za zavřenými dveřmi, rodiče by měli být seznámeni s použitými důkazy. Nikoli za rok, ale hned.

Naše sociálky na to jdou jinak a tato praxe je nezákonná. Používá se zde prakticky při každém jednání formulace o tom že „Není jistota, zda je o děti ve všech aspektech dostatečně postaráno“. Dalším argumentem je, že rodič je nedůvěryhodný. A svoji důvěryhodnost by měl prokazovat. Toto je přímou aplikací principu presumpce viny, který je v ČR protiústavní, protože v naší legislativě je naopak zakotvena presumpce neviny. Jinými slovy, “ Tvrdíte, že dítěti ubližují – tak to prosím přesvědčivě dokažte“. Nejde pochopit, jak to může našim sociálkám procházet.

Pokud rodiče nemohli být u jednání o odebrání dítěte, mají právo do detailu znát důkazy soudu předložené a co u soudu padlo za argumenty. Z takových jednání by měl být pořizován záznam slovo od slova. Jinak je zde zasaženo do práva na obhajobu, které je rodičům zaručeno našimi zákony. A jak je naší otřesnou realitou – v praxi se na to kašle.

Je víceméně jisté, že dříve, nebo později vznikne nějaké dostatečně silné sdružení, které konečně začne efektivně chránit práva rodičů a především, tímto bezprávím postižených dětí. Je nanejvýš zřejmé, že je načase rušit z většiny dětské domovy a rozvinout systém rodinné náhradní pěstounské péče. A jestli nějaký pan ředitel Dětského domova bude muset konečně dělat něco užitečnějšího – tak ať.

Věcem by se mělo začít říkat pravými jmény.

1.Co důkazy nedoložené odebrání dítěte z rodiny – to únos dítěte.

2.Dětský domov je vytržením dítěte ze známého prostředí a není ničím jiným než jinou formou vězení.

3.Chcete odebrat dítě (často za asistence Policie) právě teď. Tak ještě dnes položíte na stůl jasné důkazy.

Neuděláte to? V ten moment je třeba s Vámi začít jednat jako se zločinci.

Zdroj: Blog autora