Slyšeli jste už o zpřísňování pravidel pro řízení náklaďáku? Že ne? Ani starší ročníky? A že nově si nebudete moci jen tak pořídit sekeru? Taky ne? Zvláštní. Masakr v Uherském Brodě přitom měl stejný počet obětí jako masakr na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí, kam roku 1973 s úmyslem usmrtit co nejvíce osob vjela tehdy dvaadvacetiletá Olga Hepnarová. Právě náklaďákem. A jen o jednu oběť méně, než řádění vraždícího psychopata Josefa Svobody, který roku 1967 zmasakroval sekerou sedm lidí. 

Lucie Sulovská

Oba činy se navíc staly – ó ty hrůzo – za skvělého socialismu plného jistot, které podle poslance KSČM Vojtěcha Adama tolik chyběly brodskému vrahovi Zdeňkovi Kovářovi, že v restauraci Družba povraždil osm lidí a sebe. Františka Sandtnera, který ve dvacátých letech zavraždil pět lidí včetně třech dětí, toho by ještě pan poslanec mohl připsat na účet prvorepublikové buržoazii, která mu neposkytla dostatečné sociální jistoty, ale co s Olgou Hepnarovou a Josefem Svobodou? Josef Svoboda sice nežil zrovna spořádaně, část života ostatně prožil před únorem 1948 ve velmi chudé rodině, ale Olga Hepnarová? Dcera členů KSČ, bankovního úředníka a zubařky, pocházející ze spořádané a dobře zajištěné komunistické rodiny?

Olga Hepnarová svůj čin provedla z nenávisti ke společnosti. Tvrdila, že ji lidé na ulici bezdůvodně bijí, plivou na ni. Neidealizuji si období socialismu, ale o tom, že by bylo tehdy běžné mlátit a plivat na ulici na dvacetileté slečny silně pochybuji. Od jejího činu ji  kupodivu neodradily ani sociální jistoty pana Adama – dobře zajištěná rodina, vlastní byt, chatka, auto, zaměstnání. To vše dvaadvacetiletá Olga měla. A přesto se rozhodla vraždit. Není panu poslanci trapné honit politické body na osmi mrtvých lidech? Není na čase připustit, že psychicky narušení jedinci se vyskytují bez ohledu na politický režim? A že zdravý člověk mající potřebnou míru soucitu, citově neplochý, tedy psychicky v pořádku, nikdy nepůjde zabíjet náhodně vybrané lidi, protože si velmi dobře uvědomuje hodnotu jejich života a také utrpení, které by způsobil jejich rodinám?

Ještě jednu zajímavou rovinu čin Olgy Hepnarové má. Pan poslanec Adam totiž nebyl jediný, kdo se rozhodl tragédii politicky zúročit. Ministr Chovanec se jal zvažovat, jestli v České republice není „příliš vysoký počet držitelů zbraní.“ Porovnávat počet násilných trestných činů v gun-full Švýcarsku a gun-free Anglii je už ohrané. Bez ohledu na fakta se po každé podobné tragédii kdekoliv v Evropě vzedme vlna odporu proti legálním držitelům palných zbraní. Že už jste to dlouho nepozorovali? Jistě. Protože poslední teroristické útoky spáchali jejich pachatelé zbraněmi drženými – nelegálně. Měli trochu víc odvahy, než Olga Hepnarová, která se bála zrealizovat svůj plán střílet ze střechy na lidi na Václavském náměstí. Přihlásila se sice do SVAZARmu, ale celou věc si nakonec rozmyslela, protože se – i v komunistickém státě, kde zbraně nedržel jen tak někdo – bála, že by jí zbraň mohl například někdo vyrazit, sebrat, nebo ji hned zneškodnit.

Vybrala si tedy nakonec nákláďák. Řádně si jej vypůjčila, předložila doklady, úspěšně absolvovala zkušební jízdu, uvedla smyšlený důvod. A největší masakr v dějinách Československa mohl začít. Bez jediného náboje.

Další masakry, při nichž palné zbraně nebylo potřeba: 

František Sandtner nepocházel z právě šťastné rodiny. Narodil se dne 3. ledna 1903 v ženské věznici v Mostě, kde si jeho matka, příležitostná prostitutka a zlodějka, odpykávala pětiletý trest za krádeže. Otec tulák a opilec se o syna starat nechtěl ani nemohl, žil trvale v chudobinci. A tak byl František po šestinedělí předán do péče sirotčince při klášteře v Kadani. Jeho matka zatím ve vězení spáchala sebevraždu. Už v sirotčinci byl velmi problémový, ubližoval ostatním dětem a velmi špatně se učil. Ve třinácti letech napadl jednu z řádových sester a pokoušel se ji uškrtit. Nevyučil se žádnému řemeslu, každý mistr s ním brzy ztratil trpělivost. Klášterní sestry se mu přesto snažily pomáhat, sehnaly mu i několik zaměstnání, nikde však dlouho nevydržel a pro špatné výsledky a konflikty na pracovišti byl vždy brzy propuštěn.

Z kláštera odešel, ale jeho další život se tomu v klášteře až nápadně podobal. Ani coby svobodnému se mu příliš nedařilo, živil se krádežemi a pracovat nikdy nevydržel déle než několik měsíců. V roce 1920 byl zaměstnán jako čeledín na statku Doyscherhof patřícím německé rodině Döllnerových, nedaleko Mariánských Lázní v okresu Cheb. Ani zde nevydržel déle než tři měsíce a byl propuštěn. V roce 1925 zamířil s vidinou lepších zítřků do armády, ale ani tady se mu nelíbilo. Přísný režim, spousta práce a nízký žold, to nepatřilo k jeho představám o životě. Rozhodl se, že si obstará peníze a z armády odejde. To, co následovalo, bylo největším masakrem v období trvání první republiky.

V noci z 9. na 10. dubna 1926 se František Sandtner vloupal na statek rodiny Döllnerových vyzbrojen sekerou. V jedné velké místnosti spal statkář Rudolf Döllner, jeho manželka Žofie, jedenáctiletý syn Kašpar, devítiletý syn Teodor (někdy také Isidor), šestiletý syn Josef, sedmiměsíční dcera Mariechen a jejich hospodyně Anna Hoffmanová. Tam vstoupil Sandtner poté, co po prohledání stavení frustrovaně zjistil, že v domě se nenalézá tolik peněz, kolik se domníval. Údery sekerou do hlavy usmrtil Rudolfa Döllnera, Žofii Döllnerovou, Teodora Döllnera a Annu Hoffmanovou, těžce zranil Josefa Döllnera, který celou tragédii přežil a byl do konce života znetvořen v obličeji. Mariechen svým tělem zachránila mrtvá hospodyně Hoffmanová, zatímco Kašpara si Sandtner ve tmě nejprve nevšiml, pak jej zakrylo otcovo tělo v smrtelné křeči.

Jedenáctiletý Kašpar Döllner byl jediným žijícím svědkem události schopným svědčit a také jeho výpověď nejvíce napomohla Sandtnerovu dopadení. Vzpomněl si, že vrah měl na sobě vojenskou uniformu, ryšavé vlasy a mluvil němčinou se specifickým přízvukem. Vzpomněl si, že přesně takový člověk u nich svého času pracoval. Jmenoval se František Sandtner. Tvrdošíjně také trval na tom, že vrah útočil sekerou, přestože se v domě původně našlo jen zakrvácené kladivo. Sekera se nakonec našla pohozená v lese a poznal ji jeden ze sedláků, u nichž také dříve Sandtner pracoval. Z jednotky v Prešově, u níž Sandtner působil, přišla zpráva, že v době vražd měl volno a z Prešova odjel. Oprátka se začala stahovat.

František Sandtner byl vzápětí zatčen a cestou na konfrontaci s Kašparem Döllnerem se k vraždám přiznal. Jako jediný motiv uvedl peníze. Popraven byl 1. ledna 1927 na nádvoří Divizního soudu v Plzni slavným československým katem Leopoldem Wohlschlagerem. Kašpar Döllner se během druhé světové války zapojil do bojů na straně Wehrmachtu a v roce 1943 zmizel na východní frontě. Pravděpodobně padl. O osudu dalších dvou přeživších sourozenců není nic známo, pravděpodobně byli vyhnáni při poválečném odsunu německého obyvatelstva. Usedlost připadla státu a byla komunisty zlikvidována.

Josef Svoboda se narodil 1. listopadu 1923 ve Vlčicích do sociálně slabé rodiny, podobně jako Sandtner měl od mládí potíže s velkou agresivitou a velmi špatně se učil. Svou budoucí ženu Drahomíru Furmánkovou poznal roku 1948 a ještě před svatbou se jim narodilo první dítě. Rodiče Drahomíru varovali, že Svoboda je zlý a výbušný člověk, kterého se všichni bojí, nabízeli jí, aby jej opustila, že i s dítětem se může vrátit domů. Drahomíra však neposlechla a rok po narození syna se za Svobodu provdala.

Už v první polovině padesátých let od něj několikrát utekla poté, co ji brutálně zbil. Furmánkovi byli ze své dcery nešťastní, protože se k násilníkovi, u něhož se střídala období agrese a lítosti, vždy po krátké době vrátila. A vše začalo nanovo. Narodilo se jim dalších pět dětí, tři chlapci a dvě dívky. Život rodiny byl čím dál tím horší. Děti se stavěly na stranu týrané a bezdůvodně bité matky, což si Svoboda vysvětloval jako spiknutí a také je velmi brutálně bil. Rodina se neustále musela stěhovat, protože Svobodu pravidelně propouštěli ze zaměstnání. V té době byl dokonce i dvakrát trestán – jednou za napadení svého kolegy sekerou a jednou za znásilnění cizí ženy. Podruhé se o znásilnění pokusil dokonce na Drahomířině sestře a z výkonu trestu vyšel až v roce 1966.

Drahomíra se mezitím rozhodla, že od svého tyranského manžela odejde. Podala žádost o rozvod, ale ve společné domácnosti s ním kvůli stupňujícím se útokům zůstat nemohla a odešla konečně jednou pro vždy ke svým rodičům. Děti však nechala doma s tím, že nejstarší syn je už dospělý a dokáže se o ně postarat, zatímco ona jim najde nový domov, kam se potom všichni přestěhují. V únoru 1967 obdržel Svoboda předvolání k prvnímu stání u soudu ve věci rozvodu. Společně se dvěma dcerami se vydal za Drahomírou a pokoušel se ji přesvědčit, aby se k němu vrátila. Drahomíra jej však vyhodila a dcery vzala k sobě domů. Měla však velmi špatný pocit. Také nejstarší syn Josef, toho času v Svobodově domě, měl velmi špatný pocit a svým mladším bratrům řekl, ať jdou spát oblečení a obutí, aby v případě otcova útoku – který už tradičně předpokládali, protože bylo jisté, že se Svoboda vrátí rozlícený – mohli utéct.

Svoboda přišel do ložnice svých synů okolo druhé hodiny ranní. Se sekerou v ruce. Podobně jako Sandtner nejdříve napadl toho, u něhož předpokládal největší odpor – jednou ranou do hlavy zabil spícího Josefa. Poté následoval patnáctiletý Karel a jedenáctiletý Luděk, jediný třináctiletý Zdeněk se vzbudil a kladl odpor, načež jej Svoboda zabil až poté, co jej sekl do bránící se ruky. Pak se vydal za Furmánkovou. Tam napadl Drahomířiny rodiče, nejprve matku a poté otce, co jí přiběhl na pomoc. Když se Drahomíra vzbudila a uslyšela v předsíni Svobodův hlas, vyskočila z okna a utíkala pro pomoc. Svoboda ji však dostihl, přitáhl do předsíně, kde jí ukázal mrtvá těla rodičů a napřáhl sekeru, že totéž udělá teď jí. Devítiletá Libuška se rozhodla matku bránit a Svoboda jí zasadil sekerou ránu do hlavy. Drahomíra se v tu chvíli začala se Svobodou prát a přeprala jej. Bohužel sekeru jen pohodila na zem a utekla na půdu.

Dvanáctiletá dcera Elena mezitím vyběhla ven a utíkala pro pomoc. Potkala sedmnáctiletou Annu Cuhrovou, sama se však do domu vracet nechtěla. Cuhrová šla tedy sama. Uviděla krvavé kaluže a několik mrtvých těl. Svoboda popadl sekeru a také ji zasáhl. Pomalu se rozhodl skončit se životem. Opustil stavení a po neúspěšném pokusu o oběšení spáchal sebevraždu skokem do lomu. O život přišli všichni čtyři synové, otec Furmánek, 4. března zemřela v nemocnici i Anna Cuhrová a Libuška Svobodová. Počet Svobodových obětí se tak zastavil na čísle sedm a až do útoku Olgy Hepnarové byl největší masovou vraždou v dějinách Československa.

Zdroj: Blog autorky