A ještě než se naše skvělá kanadsko-česká promajdanská klaka ozve a začne kdákat a hýkat, tak bych rád řekl, že při politické provokaci vůbec není nutné, aby se věc fyzicky stala. Naprosto postačí rozšířit mezi lidem, jak známý disident v „ťurmě“ trpí a on mezitím u manželka reklamuje, že mu do vězení poslala špatnou značku kaviáru. Podzim 1989 byl zralý změnou. Všude v socialistickém bloku se to mlelo, Endéráci brali přes Československou houfně dráhu, někdy i doslova, prostě blok se hroutil a zdi padaly. Poláci si ji dohodli demokratickou vládu a tak by se dalo pokračovat.

Jiří Hermánek – Bloger

Jenom v zatuchlém Husákovsko-chartistickém Československu byl božský klid. A pochopitelný klid, protože vlastně chartistický „odboj“ a špičky StB chtěly v zásadě naprosto to samé. Vyměnit „neschopného“ Jakeše, kterého už předtím StB zesměšnila rozšiřováním jeho projevu z Červeného Hrádku.

Já žádným radikálním odpůrcem režimu nebyl, jsem povahy klidné, nekonfliktní. Ale, když mi synek, šestnáctiletý gymnasista, v pátek 17.11.1989 večer sdělil, co se na Národní třídě, odkud on velice moudře zdrhnul, byl jsem excitován (česky nabuzen).

A když jsme se pak v sobotu z Rádia Svobodná Evropa dozvěděli, že při té mele byl ubit k smrti jeden student, bylo hotovo. Hlava rodiny, muž, tedy já, se vztyčila a prohlásila temným hlasem: „Tak to tedy zase ne, studenty nám, soudruzi, zabíjet nebudou“.

Další postup už jsme zcela nedávno vylíčil a přesně od těch, kdo tak podporují onen nelegální kyjevský puč, jsem sklidil nedůvěru a posměch. Oni sice buď ještě nebyli na světě a nebo v té době dělali velké kulové hovno, zvané Hejnův exkrement, a žvaní do toho.

Takže, účel smysl a cíl té fingované pražské vraždy byl naprosto jasný. Vybudit národ tak, aby Milouš Jakeš byl vyměněn za někoho, méně směšného, který by snad byl schopen ten režim udržet. To ale stejně bylo marné přání, režim by se v principu složil dominovým efektem stejně nikoli nějakou činností operetních disidentů – reformních komunistů.

A v Rusku? Neznám moc ruské reálie. Svodky, které mi každé ráno o deváté přinášejí poštovní holubi z ambasády, ani povinná vodko-instruktážní dvouhodinka každý čtvrtek odpoledne nestačí. Navíc si pak musím brát taxíka a veškerý žold tak projedu v taxíku.

Mohu proto jen říci svůj dojem. Stejně jako fingovaná vražda v Praze v roce 1989, tak i skutečná vražda v Moskvě cílily na stejné publikum. Na nespokojený lid. Ale zatímco v Praze 1989 byla ta nespokojenost asi tak 85%, tak přibližně stejně velká je v Moskvě spokojenost.

Ale, ono 15% z miliónu není méně než 150.000. Takže, pokud se alespoň část z těch 150.000 podařilo tou vraždou excitovat neboli nabudit, aby ti lidé šli na nedělní demonstraci, tak vražda Borise Němcova splnila svůj cíl a Boris Němcov byl opozici více platný mrtvý než živý.

Zdroj: Blog autora