U ústavních činitelů se žádá, aby ozřejmili svůj nejen fyzický, ale především psychický stav. A ze Senátu veřejnost tyto informace nemá, byť některé konstrukty vycházející z těchto míst jsou obdivuhodné.

Prezident je zlej, zlej a zlej: drze naslouchá národu, ale my senátoři jsme přece ten národ, ječí tu Láska, tu prapodivný senátor ODS Miloš Vystrčil, tu další.

A zatímco národ žasne, jaké paskvily se derou z ústavních institucí, další si klepou na čelo, co že to zastupuje náš stát. A najednou se v mysli vynoří pohádka:

Když přišli do lesa, dostali všichni z vlka strach. Naštěstí uviděli v lese chaloupku a schovali se v ní. Kohout si sedl na bidlo, kačer vlezl pod lávku a šídlo se vpíchlo pod práh.

   Najednou vrazil do světnice vlk. „Všechny vás sežeru,“ zařval na ně.

Ale kohout, který měl na bidle nejvíc odvahy, zakokrhal:

„Všichni ho bijte!“

Houser křičel: „Kyjem ho! Kyjem ho!“

Kačer: „Šak tak, šak tak, šak tak!“

Nakonec vyskočilo zpod prahu šídlo a píchlo ho do boka, pích, pích!

Vlk se hrozně polekal a utekl.

   Šídlo se svými kamarády nasbíralo houby a vrátilo se domů.

Nezdá se vám, že naši senátoři zamrzli na úrovni dětí, pro které psal příběhy Karel Jaromír Erben?