„Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik.

Zhruba polovina obyvatel v této zemi má podprůměrný intelekt […] Jestliže jedinec, který je v této intelektové kategorii, má nějakým způsobem rozumět světu, má-li se v něm pohybovat a má-li ho nějak uchopit, musí si ho drasticky zjednodušit. Těmto lidem, a je to tedy polovina národa, uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa; a to, co z tohoto světa v jejich očích zbývá, se dá rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení.“

Že by shora jmenovaným, Jourové, Issové a Mádlovi, vzdor jejich formálnímu vzdělání unikala ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa? Neuvěřitelné! To už by snad bylo přehnané.

Škodí tedy Jourové, Issové a Madlovi svoboda projevu? Nebo k jejímu poznání a odpovědnosti nedospěli?

Asi by to chtělo prokázat, že (jestliže má Cyril Höschl pravdu) musí ze zbývající části občanů vydělit ještě ty, o nichž Pavel Tigrid řekl:

„Jen dogmatici a fanatici znají jedinou pravdu a všechny odpovědi.“

Dogmatici a fanatici nejsou na první pohled identifikovatelní. A tak je možné, že jsem tuto charakteristiku organizátorů Milionu chvilek přehlédl. Celkové vyznění jimi vyvolaných protestů je:

Babiši, podej demisi! Zároveň ho jejich mluvčí (M. Minář) vyzývá k diskusi. (O čem?)

Minář se zřejmě domnívá, že jde o nabídku, která se neodmítá, protože ji sám komentuje:

Babiš se s námi nechce sejít, říká, že problém neexistuje. Dialog utnul. Jsme stále ve střehu, je důležité převzít osobní odpovědnost za demokracii…
Operovat vůči Babišovi Komunistickou stranou a StB je krajně nefér, protože členem KSČ v minulém režimu byla celá hospodářská a intelektuální elita národa. Ještě stále žije cca 14 % obyvatel, kteří zastávali – a pořád zastávají – často odpovědná místa. Například prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý nebo místopředseda Senátu Parlamentu České republiky Milan Štěch, stejně jako předseda stejného Senátu, Jaroslav Kubera a mnoho dalších.

Další výtkou je zpravidla rozdělování společnosti. Vyčítat ale v demokratické společnosti Babišovi, Zemanovi a Benešové, že rozdělují společnost, je demagogie nejhrubšího rázu.

Demokratická společnost je nutně rozdělená, protože pluralismus, rozdílnost názorů a vždy přítomný konflikt k demokracii patří. Právě neustálé konflikty a proces jejich řešení jsou podstatou demokracie.

Demokracie je boj o moc, ale svázaný takovými pravidly, aby nedošlo k násilí.

Vyslechnout názor, který se mi nelíbí a pokusit se o jeho vyvrácení je základním prvkem poznávacího procesu – nevěříte-li mě, zeptejte se pedagoga Kartouse.

A demokracie je také jediným systémem, který má pravidla, jak tyto konflikty řešit.
Ani opačná činnost, to znamená nereflektovat ta pravidla a místo demokratické diskuse svolávat masy lidí, není rozdělovaní společnosti, ale mnohem horší činnost. Je to blokáda společnosti.

Jestliže blokuji tato pravidla, riskuji násilí. A pak už se jenom čeká, kdo bude první Horst Wessel nebo mrtvý student Šmíd. Dovolávat se v demokracii demokracie, pod pohrůžkou masového vystoupení, je buď totálním zoufalstvím (které tu není indikováno) nebo tak velkou nepředložeností, až rozum zůstává stát.

Názorová různost, kdy se může nechat znít i názor, který neslyšíme rádi, je jediné prostředí, ze kterého mohou vznikat zajímavá řešení, neotřelé nápady. Nevycházejí z toho jednoduchá řešení, většinou ani nevyvolávají velké nadšení, ale pokud jsou pravidla férová, demokracie přežívá a výsledky jsou přijímané. Prostě se ví, že podle těchto pravidel může příště projít jiný názor a jiný pohled.

Každá výzva, která prosazuje uniformitu názorů, která aktivně pracuje na potlačování jiných názorů, je totalitní, bez ohledu na to, jak je zdůvodněna.

Příkladem je například výzva profesora Martina C. Putny ve veřejnoprávním Českém rozhlase (Interview Plus Michaela Rozsypala) v čase 21:26, aby bylo zakázáno vysílání FTV Prima, TV Barrandov a vydávání Parlamentních listů, protože podle Putny lžou a rozdělují společnost.

Proč je výzva prof. Putny projevem totalitní zvůle? Protože se staví do role arbitra, který rozhoduje, co je lež a co je pravda, ač mu to nepřísluší. Bere právo do svých rukou.

Totalitní tendence jsou jasně viditelné tím, že jsou vylučovány z debaty, také obtížně akceptovatelné názory KSČM a SPD. Ustupování mediálnímu i jinému nátlaku však jen posiluje novodobé inkvizitory. Proto, byť bychom s řadou názorů nesouhlasili, svobodě slova jsme neposloužili například zrušením semináře v Poslanecké sněmovně 5. dubna. Jenom proto, že na němž měl vystoupit Tommy Robinson.

Do mediálního lynče na Tommyho Robinsona se zapojily i soukromé organizace, jako Facebook, Twitter a PayPal a zrušily mu účty. U nás jsou takovými soukromými organizacemi, které chtějí ovlivňovat politiku například Evropské hodnoty, Hlídací pes a další tak zvané neziskové organizace. Pokud o vině a svobodě politického projevu, začnou místo soudů rozhodovat bojkoty soukromých společností, jsme na cestě do třicátých let 20. století v Německu.

K rychlým soudům (nálepkování) a omezování svobodné debaty slouží stále více nálepky, jako je „hate speech“ nebo „homofobie,“ se stejným dopadem jaké mělo v oněch letech označení „Jude.“

Totalitní tendence byla založena samým počátkem transformace, kdy byl důležitější výsledek než pravidla. Diskuse byla odmítána (jděte si raději zaplavat - V.K.) se zdůvodněním, že při transformaci systému je prioritní rychlost. Aby se ke slovu nedostali právníci. Díky tomu se vytvořil prostor pro zeslabení toho nejcennějšího, co v sobě pro své přežití má demokracie – právní systém.

Politika je společenský proces zaměřený na to, aby společenské konflikty o hodnoty byly regulovány, je to souhrn opatření, která, v souhlase s rozvojem myšlenky sociálních práv, mají za účel zlepšit životní podmínky obyvatelstva v rámci daných hospodářských a politických možností země. Sociální spravedlnost je pojem relativní, a proto je v úvodu citován úryvek z Preambule Švýcarské ústavy:

síla národa je měřena blahobytem chudých

A jsme rovnýma nohama v morální rovině. Koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech byly mimosezónní Baleáry obleženy německými důchodci. Považoval jsem to za spravedlivé, protože se svým životem a prací zasloužili o prosperující společnost. Jenomže s pádem socialistické soustavy přestal být kapitalismus přísně regulovaný, zvýšila se společenská nerovnost a zřídli i rekreující se důchodci. Dnes má každý druhý důchodce ve Spolkové republice méně než 800€, a narazil jsem na řidičku kamionu, která nemůže přestat jezdit, protože ji byl vyměřen starobní důchod něco přes 500€.

To je příklad z relativně bohaté společnosti v Německu. O českých důchodcích raději nemluvím. Sečteme-li lidi, kteří si ze svého přijmu nejsou schopni vytvořit žádnou rezervu, a lidi v materiální nouzi, dostaneme více než 800 000 lidí kteří mají příjem nižší než 11 195 Kč na osobu. Jedná se vlastně o 10 % dospělé populace.

Lze zachránit a prohloubit demokracii v prostředí, kde rozhodující vliv na životy občanů má majetek? Když otázku obrátím; podporuje ekonomický systém kapitalismu řízení státu všemi občany?

Společnost by měla umět rozlišovat mezi protirežimními vystoupeními, těch co chtějí zachránit a prohloubit demokracii a mezi těmi, kteří chtějí svrhnout oligarchii jenom proto, aby nastolili další.

Režim, ale i protesty proti němu nám vnucují představu že jedinou alternativou je varianta dosavadního nespravedlivého systému. Je to způsob, jak systému prodloužit životnost. Stále dokola opakuji, že společenské protesty typu Milionu chvilek jsou falešné, protože útočí na představu, že odejde-li z vedení státu Babiš, Zeman či Benešová, problémy se vyřeší.

Jak by mohly? Vždyť i ty protesty jsou součástí pokryteckého problému. Ať jsou tyto protesty řízeny kýmkoliv, slouží především největším nepřátelům Babiše.

A těmi jsou kdo? – občané našeho státu? Nikoliv, ať už se totiž občan seznámil s jeho praktikami knihou Jaroslava Kmenty Boss Babiš nebo si přečetl Žlutého barona od dvojice Jakub Patočka, Zuzana Vlasatá, tak mimo komentáře odsuzující praktiky bezohledného byznysu, zůstává v každém jedinci také jistá míra respektu k člověku, který shromáždil, byť na hraně zákona, takové jmění. Ne, občané nejsou těmi úhlavními nepřáteli, těmi jsou další oligarchové, kterým Babiš svým přímým vstupem do politiky vypálil rybník.

Současný režim je přímá oligarchie. To ale neznamená, že nebyla oligarchií už dávno před vstupem Babiše na scénu. Jenom to nebylo tolik vidět. Oligarchové byli tisícerými nitkami propojeni na politiky (neprokázaná obvinění), kteří teď hudrají na Babiše. Strana nebo hnutí ANO není ani stranou, ani hnutím. Je oligarchickým (Babišovým) zneužitím demokratického institutu. Je existenčně závislé na něm, na jeho penězích, na jeho ekonomické moci. Bez Babiše by neexistovalo.

Je to stejné jako na Ukrajině. Demonstrantům se vnukla představa, že odejde-li Janukovič, problémy se vyřeší a Ukrajina se stane součástí EU. Jak to dopadlo, víme. Jednoho oligarchu vyměnil jiný a pět je jich ještě v záloze. Naše situace je navlas stejná. Minimálně pět oligarchů číhá v pozadí na moment kdy Babiš padne. To není boj o demokracii, jak se nám snaží organizátoři Milionu chvilek vnutit, to je boj o moc. Dostat se, ať přímo (jako Babiš), nebo nepřímo (prostřednictvím politiků) ke zdroji, kde se rozdělují peníze.

Nová totalita přichází prostřednictvím matení pojmů, lží a polopravd. I když emoce jsou důležité, nemusíme se uchylovat ke spasitelským všelékům, unikat do světa iluzí. Politická elita by měla zasahovat do procesů, měla by je regulovat a korigovat ve prospěch občanů. Ve skutečnosti ti majetní, ve své bezedné chtivosti se neviditelnými nitkami napojují na politiky, aby vedle jisté úlitby občanům měla i jejich kapsa svátek.

Možná, že viditelný oligarcha je nakonec lepším řešením než řada neviditelných.

Za nich se budovaly průmyslové zóny v místech, kde neexistuje potřebný potenciál, zbytečné rozhledny a to je ještě velmi konzervativní výčet. Mnohem větším podvodem jsou současné plány na totální přestavbu průmyslu kvůli ovlivnění klimatické změny.

Nám, občanům, kteří byli vychováni poměrně velice solidní školskou soustavou, ve které jsme se učili, že klima na planetě Zemi je ve stálých změnách. Známe ledovcové morény v Moravské bráně, nánosy štěrku s hrubým kamením. Jak led s koncem doby ledové opět roztával, zůstaly na místě ležet ohlazené balvany ze skandinávské červené žuly, ruly, migmatitů, pískovců a vápenců původem z finských Alandských ostrovů, ze Švédska, z dánského ostrova Bornholm či jiných oblastí kolem Baltského moře. Ukazovali nám ve školách otisky vavřínových listů z hlušin povrchových dolů, svědectví, že v době vzniku té vrstvy byly teploty na našem území mnohem vyšší.

Na vlastní oči jsme se přesvědčovali, že klimatické změny jsou vlastností planety. Smáli jsme se tvrzením, že budeme určovat, kdy má pršet a kdy vítr vát a teď skáčeme na špek tvrzením, že

lidstvo je údajně sto ovlivnit klima planety.

Takzvaně potřebné investice jsou řádech astronomických čísel. A hned, bez otálení, vždyť nám to říká Gréta Thunbergová. A to přesto, že o klimatu dohromady nic nevíme, nedovedeme ho ani planetárně měřit.

Když chceme jakýkoliv proces ovlivnit, musíme ho nejprve dokonale znát. Nedokážeme ani bezchybně předpovědět počasí na tři dny a troufáme si ovlivňovat klima na celé planetě. Sebelepší a sebedokonalejší modely zemské atmosféry nejsou k ničemu, protože vedou k závěrům, kterým se říká motýlí křídla – stručně, že mávnutí motýlích křídel na jižní polokouli je sto vyvolat bouři v Malajsii. Je jistě potřebné omezovat různá znečištění, ale představa, že tím můžeme ovlivnit klima planety je cosi jako horečnatý sen. Jenže to není sen, ale lobbistický tlak bezedněchtivých korporací.

V souvislosti se školskou soustavou bych chtěl dát ještě závěrečný příklad. Dost se u nás diskutuje placené studium na vysokých školách. Jeho průkopníkem byl (zemřel 2017) Petr Matějů. Měl velký vliv. Za vlády Mirka Topolánka a vlády Jana Fischera působil od prosince 2008 jako předseda Grantové agentury České republiky a v letech 2007–2010 byl členem Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Zároveň působil v první vládě Mirka Topolánka jako náměstek ministryně školství Miroslavy Kopicové, později jako pracovník ministerského odboru koncepcí a analýz a garant projektu Reforma terciárního vzdělávání. Týdeník Ekonom ho označil v roce 2009 za šedou eminenci českého školství a vědy.

Ale proč to píšu. Systém, který navrhoval vycházel z amerického, kde je studium sice drahé, ale banky mají programy studentských půjček. Zamrazilo mě v zádech když jsem četl následující řádky:

Po léta adorovaný model placeného školství tam v posledních letech nabobtnal do tak zrůdných dimenzí, že jen v USA je dluhová zátěž za školné 1,56 bilionu USD. Problém je v tom, že z tamní populace dluží 44,7 milionu lidí na školném – a když se seknete a váš obor zrovna nefrčí, tak to nikoho nezajímá, zaplatit to stejně musíte. Nikdo vám to neodpustí, respektive výjimek je málo – a tak ve statistikách vidíme, že ve věkové skupině 60+ tam stále je 3,2 milionu osob s dluhy na školném.

Máme na výběr. Buď se smíříme se systémem, který postaven na majetku a budeme čelit neustálým útokům těch bezedně chtivých, kteří parazitují na společnosti nebo vytvoříme systém, kde je majetek out of the Game.

Obávám se ale, že by se to bez krve neobešlo.