Julian Assange je zakladatel internetového serveru WikiLeaks (WikiÚniky), který se specializuje na shromažďování a vydávání tajných informací, jež svědčí o porušování mezinárodního práva vládami současných států a jejich propojení s mezinárodními korporacemi. Mezi nejvýznamnější zprávy, které skrze WikiLeaks pronikly do světa, patří informace o mučení a zabíjení civilistů během války, kterou proti vůli Rady bezpečnosti OSN vedli George Bush mladší a Barack Obama v Iráku, zprávy o rozsahu čistek v tureckém státním aparátu po loňském puči proti prezidentu Erdoğanovi, zveřejnění informací o hromadném sledování ruských občanů vlastní vládou skrze zpravodajský systém SORM a tak dále. Největší zuřivost za mořem ale vyvolal balíček, týkající se kontaktů a praktik americké rozvědky, která v té době začala odposlouchávat hlavy řady evropských zemí. Tento balíček byl dostupný každému příslušníkovi americké rozvědky! Jeden z nich, vojín (!) Bradley Manning, předal v roce 2010 více než 90 tisíc těchto tajných informací WikiLeaks, které je postupně začaly zveřejňovat. Americká administrativa se v té chvíli začala chovat jako radikální islám, který nad whistleblowery vyhlásil rituální fatvu.

Assange byl za pár dní zatčen v Londýně pod záminkou sexuálního deliktu ve Švédsku, Manning v Iráku, kde sloužil, a třetí z trojlístku, příslušník CIA Edward Snowden, který roku 2013 v Hongkongu předal britskému deníku The Guardian tajné informace o praktikách svého chlebodárce, na útěku uvízl v Rusku, kde americká administrativa během jeho letu do jižní Ameriky zrušila platnost jeho pasu. (Kvůli podezření, že Snowdena pašuje bolívijský prezident Evo Morales, bylo státníkovo letadlo nuceno neplánovaně přistát ve Vídni, protože poslušné vlády Francie, Itálie, Španělska a Portugalska operativně odmítly vládnímu letounu povolit jinak běžnou leteckou trajektorii přes své území – což bylo takové porušení mezinárodního diplomatického práva, jaké si nedovolilo ani nacistické Německo, když přes ně z okleštěného Československa prchal whistleblowerův jmenovec Edvard Beneš). Zatímco Snowden žije šestý rok pod cizí identitou v Rusku, Manning, který skončil s trestem 35 let ve vojenské věznici Quantico, byl po téměř sedmi letech amerického vězení (z nichž několik let strávil na samotce a v ostrém režimu, kdy mu bylo mj. zakázáno cvičit) propuštěn, a Assange má po letech strávených na záchodku ekvádorského velvyslanectví zaručenu pryčnu v britské věznici, a svět sleduje kdy (popřípadě zda) jej britská administrativa vydá do USA.

Zdá se, že tři nejslavnější whistlebloweři hned po svém činu rozdělili svět. Na jedné straně je stíhaly požadavky na okamžitý trest smrti či usmrcení formou atentátu (např. aljašská guvernérka a kandidátka na viceprezidentku Sarah Palinová), na druhé straně jsou na jejich podporu zřizovány nadace, mají silnou podporu právníků, lékařů a umělců. Snowden a Manning si už v roce 2014 vysloužili nominaci na Nobelovu cenu míru a vlivné hlasy říkají, že třetímu z trojlístku, Assangeovi, se oné pocty také dostane. Jejich případ vyvolal celosvětovou vlnu obliby whistleblowingu, s níž se paradoxně svezli i čeští Piráti, kteří ale po Assangeově vydání ještě dva a půl měsíce horečnatě přemýšleli, na čí stranu se postavit – až před týdnem vydali dobře skrytou tiskovou zprávu na jeho podporu…

Myslím, že kromě typické české vlastnosti, lavírování kam vítr, tam plášť, má rezervovaný přístup, který v našich krajích chováme k whistleblowingu, ještě další, hlubší kořeny, které souvisejí s dvojlomností whistleblowingu, jehož se můžou chopit jak síly toužící po spravedlnosti, tak síly toužící po absolutní vládě. Když jsem před časem opět pobýval ve Velké Británii, všiml jsem si, že ve společných prostorách tamních činžovních domů a na dalších veřejných prostranstvích, visí nápisy: „Víte, že váš soused má televizi, a nenahlásil ji? Volejte číslo to a to!“, „Víte, že váš soused odhazuje odpadky mimo popelnici? Volejte číslo to a to!“ A tak dále.

Podobné vývěsky visí nejen ve Velké Británii, ale také ve Švýcarsku (které rovněž opakovaně navštěvuji), kam se jen člověk podívá. Ve východní Evropě je ale nenajdete. Myslím, že je to tím, že takové výzvy mohou viset jen v zemích, jejichž obyvatelé nezažili nacistický a stalinistický režim a nepamatují si jiné tabulky, na nichž bylo napsáno: „Poslouchá tvůj soused zahraniční rozhlas? Nahlas to!“, které v době heydrichiády vyvrcholily vyhláškou: „Nenahlášení se trestá smrtí pro celou rodinu“. Projekt českého Centra proti terorismu a hybridním hrozbám MV ČR a vzestup internetových „elfů“ (kteří denuncují své spoluobčany a tiskoviny, jež tito čtou, jako nepřátelské tiskové orgány a zrádce zřízení) bohužel svědčí o tom, že ani poučná paměť východní Evropy netrvá věčně.

Naši otcové se učili o Pavlíkovi Morozovovi, který byl stalinistickým sovětským státem slaven za to, že udal vlastní rodiče, kteří zatajili zásoby obilí. Výchova k práskačství, které (v téže době, kdy je běžným pracovníkům ze zdravotnictví, školství, sociálních služeb atd. denně stěžován život skrze GDPR!) začíná tím, že státní správa jednak zasahuje do věcí, které si malé komunity mohou a mají vyřešit samy (odpad před domem), haškovským stylem strážmistr Flanderka-Pepek Vyskoč si ulehčuje svoji vlastní práci (nepřihlášené přijímače), a končí tím, že zpochybňuje svobodu slova (označování určitých tiskovin za dezinformační – ačkoli každý student žurnalistiky ví, že určitou míru dezinformace obsahuje každá tiskovina, která následuje představu svého majitele, ať už je to soukromý korporát či stranické byro) podle mého nevede k větší transparentnosti, ale naopak k vyřizování účtů, klientelismu a k profízlování národa, jak je známe z vlastní dějinné zkušenosti, nebo z románu 451° Fahrenheita. „Čte tvůj soused WikiLeaks (Kulturní noviny, E-republiku)? Nahlas ho!“

Z toho co jsem napsal, myslím, jasně vyplývá, že nejsem odpůrcem whistleblowingu – právě naopak! Jsem odpůrcem lehkovážného přístupu k „neautorizovaným informacím o sousedovi“. Quasi-whistleblowing namířený (oproti skutečnému whistleblowingu, který míří na státní a korporátní moguly) na masu malých, obyčejných lidí, fízlung začínající odspoda, od „domovních důvěrníků“, je podle mě sourozenec politické korektnosti (kterou je třeba odmítnout jako nešťastný orwellovský způsob o náhradu přirozené empatie a slušnosti) a člen velké rodiny jevů, pomocí nichž se západní společnost snaží dohánět mizející lidský étos i prostý selský rozum vyumělkovanou „institucionální etikou“ příkazů, zákazů a represivního aparátu, proti němuž s obdivuhodnou rozhodností vystoupili Bradley Manning, Edward Snowden a Julian Assange.