Francouzský psychiatr Ludovic Dugas přišel na samotném sklonku 19. století (1898) s termínem „depersonalizace“. Tento termín vystupuje v tandemu ještě s jiným pojmem, kterým je tzv. „derealizace“. Na internetu se lze seznámit s příběhy lidí, kteří se cítí být depersonalizováni, derealizováni či s příběhy lidí, kteří čelí oběma těmto stavům najednou. Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) zařazuje oba fenomény pod panickou poruchu, která však není považována za hlavní diagnózu. Tento článek si jako základ vzal jeden z mála celovečerních hraných filmů inspirovaných depersonalizací, jehož název je „Zmatená duše“ (Numb, USA/2007). V roli odosobněného hrdiny zde výkon podává Matthew Perry, kterého známe také ze seriálu Přátelé. Dále jsme se zeptali odborníků, co si o tomto fenoménů myslí.

Symptomy depersonalizace (DP) a derealizace (DR) jsou podobné. V prvním případě člověk prožívá stav, kdy cítí, jako by neexistoval – vše mu připadá odcizené. Cizí mu přijde vlastní tělo, dokonce i tok vlastních myšlenek je mu odcizen (alienace). Při derealizaci je to okolní svět, jenž se jeví jako odcizený. Člověk má pocit, jako by se na vše díval poprvé, přesto se dokonale orientuje. Vědecké kapacity jsou bezradné proto, poněvadž tyto jevy nejsou spojeny s rozpadem osobnosti. Lidé s DP i DR se sužují a trápí, ale jejich rozum a integrita JÁ (Self) jsou neporušeny. Jinými slovy – logika a pocity jsou v rozporu. Zdá se, že fenomény DP i DR přesahují rámec běžné psychiatrie, psychologie, filozofie či teologie. Neexistuje proto jednoznačná „léčba“, protože není zcela jasné, s čím máme tu čest. 

Názory odborníků se různí

Již dříve jsme se ptali pana psychiatra MUDr. Jana Cimického, co si o fenoménu DP myslí. Jeho odpověď zněla: „Depersonalizace stejně jako derealizace jsou stavy, se kterými se setkáváme nejen v psychiatrické ambulanci, ale jsou to prožitky, které víceméně mohl zažít každý. Teď nemluvím o zážitcích zprostředkovaných drogami, kde je takový jev docela častý. Ale stačí nadprahová únava, vyčerpání nebo horečka a člověk může prožívat jistou obluzenost připomínající snové vnímání, což může být někdy příjemné, ale stejně tak i nepříjemné. Tyto stavy člověka neohrožují, ale mohou ho na krátkou dobu znejistit a vést ho k potřebě takový stav konzultovat s odborníkem.“ 

Skutečnost, že spouštěčem tohoto fenoménu se může stát stres, potvrdil i psycholog a kandidát psychologických věd Sergej Jenikolopov, vedoucí oddělení klinické psychologie v moskevském Vědeckém centru pro duševní zdraví. „Zásadní otázkou je, zdali dotyčný cítí, že se jedná o krátkodobý stres či nikoliv, a, zdali se jedná o těžko zvládnutelnou osobní situaci. To je základní problém stresu: individuálně se lišíme,“ uvedl psycholog. Uvedl i zajímavý příklad z literatury. „Kdysi jsem si myslel, že povídka o Princezně na hrášku je jednou z nejhloupějších povídek Andersena. Pak, když jsem vystudoval psychologii, jsem se dozvěděl, že se jedná o nejpsychologičtější příběh, který by měl každý psycholog nastudovat. Lidé se liší: jeden člověk vnímá stejný jev jako stres, druhý vůbec nereaguje. Nám jako pozorovatelům se může jevit, že určitý děj je skutečně stres, ale dotyčné osobě je to úplně jedno. Proto je to vždy velmi individuální,“ řekl Jenikolopov.

DP mohou provázet i jiná závažná onemocnění, komentuje pro Sputnik Jenikolopov. Poznamenává, že depersonalizace se může vyskytnout v souvislosti se závažnějším onemocněním, například se schizofrenií (zde jde ale primárně o rozpad osobnosti, pozn. autorů). Jenikolopov také tvrdí, že se v Rusku depersonalizace neeviduje velmi často: „Důvodem není absence této poruchy, ale skutečnost, že se psychiatři nejčastěji věnují hlavní psychické nemoci, již depersonalizace provází. Takovou hlavní chorobou může být schizofrenie, viz výše, nebo maniakální deprese (maniodeprese),“ uvedl Jenikolopov. Podle něj je tento stav nejvíce příznačný pro lidi ve středním věku. Mladší generace podle jeho názoru tímto stavem netrpí. Autoři tohoto článku však mají na mysli případy DP, které nevznikají v důsledku rozpadu osobnosti, kdy osobnost je dokonale neporušena. 

Pokud se pokusíme definovat standardní lékařský postup při léčbě této poruchy, v úvahu přichází kombinovaná metoda pomocí antidepresiv a psychoterapiе. Nicméně, podle docenta Jenikolopova, se odbornost lékaře pozná podle schopnosti předepsat individuálně vyhovující léčbu. „Lékaři se snaží dělat všechno podle předpisů a doporučení, dělají to kvůli pojišťovnám. U antidepresiv se připouští individuální rozdíly v působení. Proto souběžně existuje personalizovaná medicína, kde se zohledňuji individuální rysy pacienta. Vyžaduje to seriózní přístup. Samozřejmě, nejlepší je léčba podle protokolu, protože pak je jednodušší si stanovit, zda léčba byla správná či nikoliv. Je to o správné volbě léků,“ doplnil pan docent.

Pro názorný příklad se vraťme k hlavnímu hrdinovi amerického filmu Zmatená duše. Protagonista jménem Hudson je člověk, který je celkově k neurózám náchylný. A po užití marihuany ve svém vědomí tento depersonalizační syndrom rozpoutá. Ve filmu se uvádí, že drogy nemusejí být jediným možným spouštěčem. V americkém filmu je dobře patrné, jak si „pacienta“ odborníci přehazují jako horký brambor a hrdina si nakonec musí pomoci sám. A co mu pomůže? Filmové postavě Hudsona Milbanka se uleví, až když odhlédne od sebe samotného, až když se odpoutá od zaměření na sebe samého. A také až když jeho obzor zaplní člověk, do kterého se zamiluje (postava Sáry Harrison v podání herečky LynnCollinsové).

Z diskusních fór na internetu vyplývá, že lidé popisují ataku DP (tu depersonalizaci, co máme na mysli viz výše) jako něco, co často udeří nečekaně a bez varování. Na sociálních sítích tak existuje i řada uzavřených skupin, v nichž si lidé mohou sdělovat své zkušenosti a vzájemně si radit, jak se jim povedlo se s tímto stavem vypořádat. Největší výzvou pro člověka je vždycky on sám, proto by měl usilovat o sebepoznání v těch nejširších souvislostech. 

Poznej sám sebe

Otázka tzv. „jáství“ (vědomí si sebe sama a prožívání sebe sama) je záležitost, které se uděluje větší pozornost od 90. let 20. století, kdy věda získala moderní zobrazovací přístroje. Doporučujeme například knihu Františka Koukolíka, jejíž titul zní Já. O mozku, vědomí a sebeuvědomování (2013). Za přečtení stojí také psychologicko-filozofická esej Vladislava Chlumského s názvem Tělo, jáství a svět (2009). Koukolík ve své práci cituje například Northoffa a Bermpohla, kteří zkoumali korové oblasti mozku kolem tzv. střední čáry (vnitřní plocha hemisfér), zodpovídající za zpracování autoreferenčních informací. Koukolík upřesňuje, že jsou to ty, které „mají vztah ke mně“ a „mají pro mě osobní význam“. Zde je asi sídlo lidského „Já“.

Zdá se, že s prožíváním vlastního Já souvisí také autobiografická paměť. Sebeuvědomování je proces, který je ovlivněn neustálou interakcí s vnějším světem. Nabízí se proto základní otázka: Je lidské „Já“ vlastním subjektem, společenským objektem nebo obojím zároveň? Už jen tato báze zavdává možnost k různému stupni odcizení. Někteří odborníci, viz výše, si nemyslí, že by fenomény DP či DR musely být nemocí. Spíše vyplývají ze životního stylu a momentálního vytížení. Tyto pocity patří k člověku a evoluci. To moc dobře vědí na Východě, kde jsou stavy DP a DR součástí tamních meditací.

Pokud prožíváte DP či DR, vězte, že tyto pocity bývají buď příjemné či nepříjemné. Pokud jsou vám nepříjemné, můžete se inspirovat happy endem filmu Zmatená duše. Pokuste se zaměřit svou pozornost na ostatní lidi kolem vás, i kdybyste se do toho museli zpočátku nutit (viz film).

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce