Bezposádkové samohybné dělo

V prosinci 2006 bylo veřejnosti prezentováno zvláštní samohybné dělo – dvojhlavňová samohybná houfnice Koalicija-SV. Rozmístění dvojhlavňového kanónu na dost velkém stroji Msta-S vypadalo docela futuristicky a působilo velkým dojmem.

Práce na novém zařízení byla rozvojem koncepce zvyšování efektivity samohybných děl, která se objevila v ruském vojensko-průmyslovém komplexu koncem 80. let.

Těch myšlenek bylo několik: za prvé bylo plánováno vytvoření unifikovaný dělostřelecký systém, který se mohl užívat jak v pozemních vojscích, tak i ve vojenském námořnictvu.

Za druhé, dvojí dělo umožňovalo značně zvýšit sílu zbraně.

Za třetí, s přechodem k vývoji nového tanku Armata a s možnou výměnou podvozku nadějného samohybného děla za podvozek Armaty by se mohla stát věž samohybného děla bezposádkovou a celá posádka by se mohla uzmístit v hermetické pancéřované kapsli, což by značně zvýšilo její šance na přežití v případě bezprostřední srážky s potenciálním nepřítelem. Proces střelby by byl v tomto případě plně automatizován.

V konečném důsledku byl nový dělostřelecký systém vyzkoušen a očekávalo se dokonce, že v roce 2015 může být zařazen do výzbroje ruské armády, k tomu však nedošlo. 8. dubna 2010 tehdejší náčelník zbrojení Ministerstva obrany RF Vladimir Popovkin prohlásil, že zkušební projekt Koalicija-SV pro vývoj dvojhlavňového samohybného děla byl zastaven v souvislosti s morálním zastaráváním systému. Myšlenka však byla velmi zajímavá.

„Nelogická“ letadlová loď

Vývoj ruských letadlových lodí – to je dost složitý příběh. Vždyť teprve, když už uplynulo mnoho let od ukončení druhé světové války, byla v SSSR postavena série těžkých letadlových křižníků. Ty ale byly letadlovými loděmi jen zčásti.

Jde o to, že hlavní výzbrojí těchto křižníků nebyla letadla, ale protilodní raketové komplexy velkého dostřelu. Jen na letadlovém křižníku Admirál loďstva Sovětského svazu Kuzněcov, který byl předán do provozu teprve v roce 1991, mohly být poprvé v SSSR a Rusku dislokovány letouny s konvenčním vzletem a přistáním, jejichž síla je srovnatelná s útočnými raketovými komplexy, což nám umožňuje pokládat tento křižník za první ruskou letadlovou loď.

V současné době je v Rusku obrovský zájem o výstavbu letadlových lodí, avšak materiální podmínky pro takovou výstavbu zatím podle všeho nejsou, a proto se jednou za několik let objevují v médiích a na různých výstavách ty či ony projekty nadějných letadlových lodí pro ruské vojenské námořnictvo. Jedním z nejvíce diskutabilních projektů v nejnovějších dějinách výstavby lodí byla letadlová loď, která byla poprvé ukázána v neveřejné části vojensko-námořního salonu v Petrohradu v roce 2013. Lišila se od jiných projektů tím, že měla dvojí nástavbu – nad letovou palubou se tyčil nikoliv jeden tzv. ostrov s velitelskými a dispečerskými systémy, ale dva. Můžeme předpokládat, že první nástavba byla určena pro řízení lodních systémů a druhá – pro řízení letadel. Na Západě však stačí lodím této třídy jediná nástavba, takže tato zvláštnost projektu se dá těžko vysvětlit logicky.

Podle předvedeného modelu měla tato loď mít dva můstky a čtyři katapulty. Zajišťuje se tím možnost provozu dost těžkých letadel. A čtyři katapulty jim umožňují rychlé vzlety. Ve složení útočné skupiny lodí mělo být podle všeho nejméně 40 víceúčelových letounů včetně nadějných stíhaček 5. generace Su-57 (PAK FA) a lehkých stíhaček MiG-35.

Nejednoznačnost tohoto projektu spočívá v následujícím:

• Za prvé, projektování takové lodě je mimořádně složité a drahé.


• Za druhé, chybí výrobní infrastruktura pro práci s tak rozměrnými objekty.

To všechno mělo za následek, že v programu rozvoje systémů ruských zbraní do roku 2028 výstavba letadlových lodí není, výzkumy v tomto směru se však provádějí a budou se provádět i nadále.

Vlak s mezikontinentální balistickou raketou

„Bojový železniční raketový komplex“, čili takzvaný „raketový vlak“ je zvláštním druhem dislokace strategických mezikontinentálních raket. Jak vyplývá z názvu, rakety v dopravních a odpalovacích kontejnerech se umísťují v železničních vozech vlaku, který jezdí po celé zemi. Když dostane rozkaz, může se takový vlak zastavit v libovolném bodu trasy a odpálit rakety na nepřítele.

Projektování bojového železničního raketového komplexu nové generace začalo v Rusku v Moskevském ústavu tepelné techniky (v němž byly vyprojektovány rakety Topol, Jars a Bulava) v roce 2012. V souvislosti s velkou tajností projektu žádná přesná informace o složení a typu raket v novém komplexu nebyla a mezi vojenskými odborníky se diskutovalo o variantách použití raket Jars a možná dokonce i zvláštní varianty mořských raket Bulava, které mají menší rozměry než pozemní mezikontinentální balistické rakety. Koncem roku 2014 se objevila v médiích informace o tom, že hlavní raketovou zbraní bojového železničního raketového komplexu budou rakety Jars-M. Byly dokonce oznámeny plány zařazení komplexu do výzbroje Raketových vojsk strategického určení do roku 2020, avšak v roce 2017 bylo oznámeno, že projektování bojového železničního raketového komplexu bylo rozhodnuto zastavit.

Zachycení podobného vlaku s ohledem na rozsáhlé území Ruska by bylo samozřejmě dost obtížné a teoreticky by mohl být takový způsob dislokace raket nanejvýš efektivním. Je však třeba chápat, že s pomocí moderních vesmírných pozorovacích prostředků si můžeme udělat dost jasnou představu o dopravní infrastruktuře i tak velké země, jakou je Rusko, a zjistit netypické chování asi deseti vlakových souprav by nebylo pro moderní počítače těžkým úkolem.

Možná to bylo jednou z příčin toho, že projekt byl zastaven. I když je docela možné, že bude obnoven na nové technické úrovni, když se objeví nové efektivnější rakety na tuhé palivo a nové způsoby maskování tak velkých mobilních systémů. Není vyloučeno, že to bude možné, když bude s Barguzinem spojen třeba laserový komplex Peresvet. Budoucnost ukáže, jestli budou podobná řešení efektivní.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce