MICHAL SEMÍN komentuje vystoupení Miloše Zemana ve Washingtonu a přináší varování Patricka Buchanana, které by si náš prezident měl alespoň při zpáteční cestě domů přečíst. Všichni víme, že Blízký a Střední východ představují sud se střelným prachem. Až jednou vyletí do povětří, změní se tím celý svět. Jeden z knotů, jenž k tomuto sudu vede, již delší dobu – přinejmenším od září 2001 – hoří. A hrozí, že jej již nikdo nestihne včas uhasit.

Michal Semín

Za hranou servility

Před členy amerického Kongresu předstoupí dnes ministerský předseda jaderně vyzbrojeného státu Izrael Benjamin Netanjahu, zvaný něžně Bibi. Chystá se pronést projev, v němž odmítne chystanou dohodu mezi USA a Íránem, umožňující částečné obohacování íránského uranu a s velkou pravděpodobností oznámí, že židovský stát je připraven vojensky napadnout Írán i bez Obamova veřejného požehnání. Ostatně totéž prohlásil již na včerejším shromáždění Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti AIPAC.

Konference této mocné izraelské lobby, výrazně spoluurčující americkou zahraniční politiku, se zúčastnil i prezident Miloš Zeman. A stálo to za to. Jak jsme se z jeho krátkého projevu mohli dozvědět, současnou hlavou českého státu není Čech, ale Žid. Kam se na něj hrabe jeho sok a pasem Švýcar Karel Schwarzenberg!

Na jednu stranu je vcelku pochopitelné.  Před šestnácti tisíci izraelskými lobbisty  by měl málokdo odvahu vystoupit byť i jen s přátelsky míněnou kritikou izraelské politiky vůči arabským obyvatelům na okupovaných územích či plánům židovských jestřábů na další územní expanzi. Míra servility prezidenta Zemana vůči svým hostitelům, však dalece překročila běžné hranice.

Nadšenému publiku se pochlubil tím, že kdykoli hovoří o terorismu, nikdy nezapomene zdůraznit jeho islámský charakter. Teroristické bojůvky typu Irgun, jež stály za vznikem novodobého státu Izrael, byly tedy nejspíš také dílem mohamedánů. Odporovalo by to sice historické pravdě, ale třeba to prezidentův mluvčí Ovčáček v nějakém článku dohledá.

V roli izraelských pěšáků

Islámský terorismus pochopitelně existuje. Pikantní však je, že právě ty síly, na něž Miloš Zeman svolává drony a příslušníky Mossadu, mají Izraelem, potažmo Washingtonem, krytá záda. Oba spojenci mají eminentní zájem na existenci skupin typu Al Kajda či Islámský stát, přispívajících k destabilizaci regionu. Premiér Netanjahu se dokonce nechal slyšet, že by bylo lépe, kdyby Sýrii ovládli radikální takfíristé, než aby ji vládl demokraticky zvolený prezident Bašár Asad. Tito militantní islamisté, mající podporu Saúdské Arábie a Kataru (americko-izraelských spojenců v oblasti), dlouhodobě usilují o geopolitickou porážku šíitského Íránu.

Jste jiného názoru? Čtěte zde: Jak se „křupan z Vidlákova“ stal v USA morálním vítězem i bez Bílého domu a Obamy…

Útok proti Sýrii, klíčovému spojenci Íránu, je třeba vnímat i touto optikou. Až padne Asad a Sýrie se stane společnou kořistí islamistů a globalistů, otevře se fronta na Teherán. „Bibi“ Netanjahu, jehož za dva týdny čekají parlamentní volby, chce být u toho. A tak tlačí na pilu.

To není naše válka

Toto ale není naše válka. Prezident Zeman se dopouští neomluvitelné chyby, že nás do ní zaplétá. Je samozřejmě jasné, proč tak činí: Řeší si tím své vlastní problémy – ale jen vytlouká klín klínem. Jeho chvályhodně racionální postoj k ukrajinské krizi a protiruské hysterii mu ve válečnicky naladěném Washingtonu samozřejmě neudělal dobře. Při první cestě do Ameriky v roli české hlavy státu ho proto nepřijal ani prezident Obama (ostatně stejně jako Netanjahua), ani žádný jiný významný člen administrativy.

To sice je jistá nepříjemnost, kterou mu bude pražská mediální „lumpenkavárna“ jistě nějaký čas škodolibě otloukat o hlavu (už tak činí), ale žádná tragédie. Je-li Zemanův postoj k ukrajinské občanské válce a americkým pokryteckým útokům na Rusko skutečně diktován rozumem a zájmy státu, v jehož čele stojí, musí za to nějaký ten „faul“ od svých domácích protivníků unést. V minulosti to dokázal nejednou. Ostatně také pro to dostal, narozdíl od Karla Schwarzenberga, většinový kredit občanů v přímé volbě.

Jenže český prezident se v Americe rozhodl chytračit. „Ukrajinský handicap“ chtěl „vyvážit“ podlézavou podporou mocné izraelské lobby. Myslí si, že mu za to ve vládních kruzích odpracuje „pošramocenou pověst“. To je však kalkulace jednak chybná, jednak nemravná. Ďábla nepřechytračí. Pouze ho využije – a pak zahodí. Ve skutečnosti má nyní v očích Washingtonu problémy dva: Ukrajinu a Netanjahua. A my s ním.

Nejsou to však jen české národní zájmy, jež jsou ohrožovány nebezpečnými izraelskými ambicemi, za něž se Miloš Zeman tak nedůstojně lokajsky postavil. Vždyť ani v Americe nepanuje v tomto smyslu jednohlas. O škodlivosti bezvýhradného spojenectví mezi USA a Izraelem svědčí článek významného amerického politika a publicisty Patricka Buchanana:

Americký býk

Jestli se sadisté z ISIS snaží masovými popravami, znásilňováním dětí, rituálními oběťmi rukojmí a stínáním křesťanů vehnat nás, Američany, do nové války, lze konstatovat, že se jim to daří.

Stačí, aby nám mávali všemi svými zvěrstvy jako krví nasáklým rudým hadrem před nosem – a americký býk už pofrkává, hrabe kopyty a připravuje se k útoku.

„Téměř tři čtvrtiny členů Republikánské strany podporují vyslání pozemních jednotek do boje proti Islámskému státu,“ zní závěr jednoho z průzkumů veřejného mínění, provedeného stanicí CBS. Citovali jej v New York Times v článku, jež popisoval vzestup „jestřábích“ nálad v Republikánské straně.

Minulý týden se jedna tisková zpráva Pentagonu vychloubala, že irácká armáda v dubnu či květnu začne pochod na sever, aby vyrvala město Mosul z rukou Islámského státu. Na Mosul! Na Rakku! Hurá!

Irák si sám nepomůže

Jenže – kdo to vlastně bude na ten Mosul pochodovat? Rowan Scarborough ve Washington Times přinesl vyjádření amerického generála, který v Iráku cvičil místní armádu. Podle tohoto muže je Mosul skrznaskrz podminované město plné smrtelně nebezpečných pastí a zamořené houfy sebevražedných útočníků. A jakýkoli pokus irácké armády o jeho dobytí je předem ztracen.

Přeloženo do lidské řeči: buď ofenzívu povedou Spojené státy, nebo Mosul zůstane v rukou ISIS.

Ale dobytí Mosulu je jen začátek. Desítky tisíc vojáků by byly třeba k tomu, aby byla ISIS v Sýrii nejen poražena, ale nadobro zničena. A ani to není poslední válka, kterou by američtí republikáni na Blízkém Východě rádi vedli. Tento týden promluví na společné schůzi obou komor Kongresu na pozvání předsedy Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera Bibi Netanjahu.

Vítězství Bibiho povede k válce

Jeho principiální sdělení je jasné: Obama s Kerrym dohodli zatraceně špatné podmínky. Ty znamenají, že Írán získá jaderné zbraně a stane se tak pro Izrael existenční hrozbou. Kongres musí Obamovu dohodu s Íránem odmítnout, uvalit na „odbojnou“ zemi nové sankce a skončit rozhovory, které mají za účel snížit napětí.

Pokud Bibi a jeho republikánští spojenci dokáží svým jednáním zavřít dveře k diplomatickému řešení situace s Íránem, budeme na cestě, která má jediný cíl: válku. A přesně tam nás Bibi chce mít.

Pro něj je totiž Írán obdoba nacistického Německa v 21. století, netoužící po ničem jiném více, než po židovské krvi a novém holocaustu. Americká válka, která by Ajatolláhovu režimu provedla to, co ve dvacátém století jiná americká válka způsobila Hitlerovu režimu, by Bibiho instalovala do učebnic historie v pozici izraelského Churchilla.

Ze spojenců nepřátelé

Jenže pokud Spojené státy de facto vycouvají z vyjednávání s Íránem tím, že odhlasují nové sankce, Írán odpoví tím, že zruší jakékoli ústupky na své straně – a vypukne válka. Přesně po tom touží i největší z našich jestřábů, senátor Lindsey Graham ze Severní Karolíny, který by dost možná rád byl naším příštím prezidentem.

Byl to právě on, kdo v roce 2010 prohlásil: „Namísto chirurgicky přesného zásahu proti íránskému jadernému programu… jsme se nyní dostali do situace, že musíme zneškodnit schopnost režimu válčit s námi či našimi spojenci… musíme zlikvidovat samotnou možnost, že by se nám Írán mohl někdy bránit.“

Jestli Kongres vystaví stopku vyjednávání o íránském jaderném programu, čeká jej v blízké době jednání o použití vojenské síly vůči Íránu. Dosud můžeme říci, že celý šíitský půlměsíc – Írán, Irák, Sýrie Bašára Asada, Hizballáh – vede válku s ISIS. Proto jsou našimi faktickými spojenci. Pokud zaútočíme na Írán, stanou se místo toho našimi nepřáteli.

Chceme permanentní válku?

Jak pomůže válka s Íránem našim zájmům? Írán vlastní protilodní střely a stovky raketových člunů. Mohl by ohrozit naši vojenskou flotilu v Perském zálivu a Arabském moři. Také se může stát, že se v Perském zálivu nebudou moci plavit obchodní lodě, poté, co jednu či dvě pro výstrahu potopí.

Hizballáh by pro změnu mohl napadnout americké velvyslanectví v Bejrútu. Zelená zóna v Bagdádu by už nemusela být zelená – pokud by na ni zaútočily šíitské milice loajální k Íránu. A Asadova armáda? Myslíte, že by se nepřidala k boji proti Americe?

Takže opakujme: Vyvoláme-li střet s Íránem, naděláme si nepřátele v Damašku i Bagdádu, mezi šíitskými milicemi v Iráku i Bejrútu. To vše v bláhové naději, že někdy v budoucnu získáme spojenectví „mravopočestných“ Sunnitů: Turků, Saúdů a obyvatel zemí Perského zálivu.

Když nasloucháte volání republikánů po změně v zahraniční politice, slyšíte, že bychom měli válčit, pořád válčit: s ISIS, al-Kájdou, Boko Haram, hutijskými povstalci, Asadovým režimem, Islámskou republikou Írán – a to je jen pár prvních jmen.

Disident rozumu

To s nimi máme válčit se všemi najednou? Kolik amerických vojáků na to asi budeme potřebovat? Jak dlouho nám bude trvat, než je všechny zmydlíme na jednu hromadu? Jak bude po našem zásahu vypadat Blízký Východ? Kdo zaplní vakuum, až jednou odejdeme? Nebo tam máme snad zůstat navěky?

A to ještě není zdaleka poslední chod na republikánském válečnickém menu. Republikáni, rozzuření „vzdorovitostí“ Vladimira Putina, volají po vyslání zbraní, poradců, ba i vojáků na Ukrajinu a do Moldavska.

Dobře to shrnují slova Johna Boltona, jenž rovněž pošilhává po prezidentské nominaci: „Většina republikánských prezidentských kandidátů, nebo budoucích kandidátů, o věci zahraniční politiky smýšlí správně. Jen jeden se vydal špatným směrem.“

Myslí tím Randa Paula, který tvrdí, že své blízkovýchodní války si mají vést místní, nikoli Američané.

Zdroj.

Převzato z protiproud.cz