Prezident Beneš vydal v době druhé světové války z exilu 98 dekretů, které mají sílu zákona, a následně je Prozatímní Národní shromáždění přijalo zákonem č. 57/1946 Sb.

Ne všechny Benešovy dekrety se však týkaly té oblasti, pod kterou jsou nejvíce citované, totiž majetku Němců, Maďarů a dalších osob pobývajících na území Československa, úpravy jejich občanství, konfiskací apod., těch je celkem 8, a patří mezi zásadní. Ty nejrelevantnější otázky řeší dekrety 5/1945 a 12/1945. Ty ostatní Benešovy dekrety se týkaly běžné státní agendy, toho, co bylo třeba uspořádat vzhledem k nefunkčnosti parlamentu (Národního shromáždění). Hlavní podstatou těchto osmi Benešových dekretů je, že se postupně zabavuje majetek Němců, Maďarů a kolaborantů na českém a slovenském území. Výjimkou jsou osoby německé a maďarské národnosti, které se aktivně účastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky a byli to schopni prokázat. O takových výjimkách rozhodovaly okresní národní výbory, resp. ministerstva (např. ministerstva vnitra a zemědělství pro rozhodování o půdě). Je tedy dnes nesmyslné rozhodovat o tom znovu, když už není dost podkladů ani svědků.

Jak už jsem zmínil, Benešovy dekrety se v českém právním řádu opírají o zákon 57/1946 Sb. Je tedy nezbytně nutné hlídat, aby se tento zákon „náhodou” nezatoulal mezi zákony, které jsou prohlášeny za obsoletní.

Další možností, jak narušovat platnost Benešových dekretů, je prostřednictvím správních nebo soudních rozhodnutí. Ačkoli Benešovy dekrety by měly být nedotknutelné, už od Sametové revoluce dochází k jejich nenápadnému narušování. Bylo to hlavně v dobách těsně po revoluci u lidí spjatých s vedením země. V porevoluční euforii to nikdo moc neřešil. Za minimálně sporné je možné považovat rychlé vydání rodinných majetků např. rodině Václava Havla a tehdejšímu kancléři Václava Havla, Karlu Schwarzenbergovi, který v dobách válečných se přihlásil k "domácí šlechtě".

Aktuálně rezonuje v médiích případ vydání majetku rodu Walderode. Tento rod se už od roku 1992 domáhá vydání majetku, hlavně panství na Turnovsku v hodnotě tří miliard Kč, včetně zámku Hrubý Rohozec. Aktuální spor vedou dědicové Karla des Fours Walderode a celý tento majetek jim přiznal Okresní soud v Semilech v roce 2017. Po odvolání státních institucí a dalších subjektů proti tomuto rozsudku byl aktuálně rozsudek potvrzen Krajským soudem v Hradci Králové. Problém je v tom, že i kdyby nyní dotčené osoby podaly dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, nemělo by to odkladný účinek. A k Ústavnímu soudu je obecně možné podat stížnost až po vyčerpání všech opravných prostředků.

Rod Walderode by si tedy majetek už mohl postupně přebrat a nakládat s ním, to má být v praxi řešeno u Okresního soudu v Semilech. Rozhodnutí obou těchto soudů vyznívá nepochopitelně a řekl bych až účelově. Rozsudek je opřen mimo jiné o to, že K. Walderode bylo vydáno osvědčení o čs. státním občanství, přestože to bylo vydáno pouze magistrátními úředníky a Ministerstvo vnitra mu vrácení občanství oficiálně zamítlo. V jeho prospěch zřejmě zapůsobilo údajné ukrývání čs. archivních materiálů na Hrubém Rohozci. Podle odpůrců vydání majetku byl K. Walderode členem Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, sloužil ve Wehrmachtu, požádal o říšskoněmecké občanství a měl řídící funkci v brněnské Zbrojovce. Je také prokázáno, že od září 1941 do roku 1943 byl příslušníkem německé vojenské tlumočnické čety. Existuje dokonce podezření, že se podílel na překladech výslechů československých občanů v kauze atentátu na Heydricha, což následně vedlo k vyhlazení Lidic a Ležáků.

Problém je také v tom, že nacisté na konci války skartovali mnoho svých úředních dokumentů, proto je těžké vše přesně zdokumentovat. Další významnou potíží je to, že postupně vymírají pamětníci druhé světové války. A to je současně velkým nebezpečím do budoucna. To, že vymřou pamětníci, „ztratí” se dokumenty, resp. jsou už dávno skartované. Podobná soudní rozhodnutí ohrožují majetky na velkém území České republiky, zejména na území nacisty a aktuálně hlavně představiteli sudetského Landsmanšaftu označovaných jako Sudety (pohraničí). Sudetský Landsmanšaft, organizace sudetských Němců vysídlených z tehdejšího Československa,  nepřestává toužit po majetcích v ČR a snaží se naklonit si nemálo českých politiků. (Viz jejich poslední sjezd v červnu 2019, kterého se zúčastnili p. Bělobrádek a p. Hermann z KDU-ČSL, Michaela Marksová z ČSSD. Podporuje je také Jiří Pospíšil, předsedaTOP 09,a Petr Štěpánek, předseda Zelených. KDU-ČSL dokonce podpořila nápad, uspořádat další sjezd sudetského Landsmanšaftu v České republice). Sudetská otázka se dokonce musela opakovaně řešit na evropské úrovni. Viz pojistka vyjednaná prezidentem V. Klausem při podpisu Lisabonské smlouvy, kterou pak hanebně neuplatnil premiér Sobotka v roce 2013, tedy nakonec nedošla právního zakotvení.

Předseda SPD Tomio Okamura aktuálně vyjednal v rámci nové evropské frakce Identita a demokracie (ID), jíž se SPD účastní, podmínku vůči německé straně AfD týkající se bránění snahy o prolamování Benešových dekretů.  Po obrovských restitucích církevního majetku jsou restituce majetků zabavených na základě Benešových dekretů další potenciální ranou právní jistotě ohledně majetků občanů ČR a veřejného majetku. Nelze se dívat se založenýma rukama, jak jsou potichu přehodnocované výsledky druhé světové války. Odpověď by měl dát raději přímo Ústavní soud a doufejme, že bude ctít nedotknutelnost Benešových dekretů.

Jedná se svým způsobem o precedens. Co když se příště (čistě hypoteticky) přihlásí o svůj majetek Habsburkové a budou chtít celou republiku?