„At’ žije pan prezident“ to odvážně provolal v závěru interview pro českou televizi Karel Gott v době, ve které média útočí téměř dennodenně na hlavu našeho státu. A já mu za to děkuji.

V době, kdy kdejaké nedochůdče, které v životě nedosáhlo ničeho než hloupě kritizovat kdeco a kdekoho a samo se schovávat za anonymitu nicotnosti, hvězda největší velikosti dojatě čte blahopřání od prezidenta Miloše Zemana. Možná, že bych mohl toto blahopřání citovat, protože zde v této diskuzní aréně čteme jenom nejapné útoky jak na Karla Gotta, spojené s antichartou, tak na Miloše Zemana, který se zdráhá odvolat někoho, kdo skutečně vytáhl proti klientelismu (co je jiného než klientelismus, z pozice ředitele si sám sobě přihrávat lukrativní zakázky).

„Vážený a milý Mistře, přijměte prosím srdečné blahopřání k úžasnému jubileu. Bezesporu jste čelným představitelem zlaté éry československého a českého umění. Období několika desetiletí, kdy mohutně vytryskly skutečné tvůrčí síly ohromující svou uměleckou hloubkou, prožitkem a zároveň poctivým řemeslem, kdy vytryskly tvůrčí síly, které uměly rozesmát, rozplakat, potěšit, pohladit nebo donutit k přemýšlení. Koncert vážné i populární hudby, divadelní představení, kniha, film, malířství, to byla rozkvetlá louka plná vůní a barev. Bylo to umění prodchnuté lidstvím.“ Vynechám kritickou část směřovaná k současnosti umělecké scény, protože to není záměrem mého článku. To až někdy jindy. Blahopřání končí „Vážený a milý Mistře, jste skutečný umělec, který se rozdává druhým. Vyčerpávající, ale právě to činí umělce umělcem. Vydat se třeba i z posledních sil. Odměnou je potlesk. Tleskám Vám Mistře. Váš Miloš Zeman.“

Omlouvám se, že jsem tentokrát citoval tak velkou pasáž. Ale o tom to celé je. Dvě skutečně velké osobnosti, které miluje většina národa a hemžení nicotných bytostí, včetně politiků, jako třeba europoslance z ODS, kohorty pisálků, kteří si při každé příležitosti musí kopnout do někoho, jehož velikosti nedokáží ani dohlédnout.

Karel Gott vyzařoval příslibem hvězdné slávy už i jako zcela neznámý. Byl jsem toho svědkem. Už nevím zda to byl v roce 1960 či 1961 jsem jako student oboru umělecký kovář na tzv šperkárně v Turnově navštívil s mým spolužákem a výborným zpěvákem s hlubokým sametovým hlasem Jardou Hodíkem (který se ovšem později dal na dráho fotografa) koncert orchestru Karla Krautgartnera. Fenomenální saxofonista, klarinetista a kapelník v jednu chvíli představil mladého talentovaného, zcela neznámého zpěváka, Karla Gotta, který zazpíval skvěle My Funny Valentine. Byl jsem naprosto uchvácen jeho projevem a všem kolem jsem říkal: „To bude jednou veliká hvězda.“ Všichni se mi smáli. Tehdy letěly barytony (hlubší hlasy), Jiří Vašíček, nebo tehdejší idol žen, pohledný „dobře udělanej chlapák“ Rudolf Cortéz. Všichni mi říkali, jak by takové ušaté tintítko (jak tehdy Karel vypadal) mohlo zaujmout publikum a zvláště dívky a ženy. A vidíte, zanedlouho mi všichni říkali: „Kamaráde měl jsi pravdu“ To byl první projev mého neklamného čichu na zatím neobjevené hvězdy.

Potom jsem se často potkával nebo míjel s Karlem Gottem v různých studiích. A všichni pracovníci studií, hudební režiséři, zvukaři říkali, že Karel vždycky chodí dokonale připravený. Vždy s pokorou přistupuje k jakékoliv písni, kterou zpívá. Nikdy se nevyvyšuje. Mimochodem velice se mi líbila v tom interview slova: “Už neříkám, že jsem skromný. Jsem pokorný“. Pokora je vlastnost velkých osobností. Celoživotní pokora Karla Gotta donesla k těm nejvyšším metám. S pokorou přijal i svou nemoc.

Všichni, kdo budete toto mé vyznání číst, mějte též pokoru uznat, že takovou pěveckou hvězdu, která má navíc přehled nejenom o hudbě, ale i o společenském dění, už náš národ asi nikdy víc nepozná.