Stalo se mi to před chvíli. Chystal jsem se na tramvajové zastávce usednout na lavičku a nevšiml si asi čtyřletého chlapce, který ve snaze vybojovat přede mnou místo pro sebe (a snad i pro svou maminku), se zřejmě z běhu (jinak bych ho včas stačil vnímat), vrhl pod můj už usedající zadek. Jenže já o tom nevěděl, na lavičku před okamžikem ještě volnou jsem se už nedíval a pokračoval v usedání – a to až do momentu, kdy jsem pocítil, že pode mnou už není lavička, ale cosi jiného. Vyděšeně jsem se snažil znovu rychle povstat, díky bolavému kolenu jsem se ale zapotácel a asi pěti následujícími kroky před početným obecenstvem chytal rovnováhu.

Ale to se už sedící kluk vítězně culil na blížící se maminku, která ho za jeho úspěšný skok pod spodní polovinu mého těla láskyplně a s úsměvem pohladila. A kouskem svého úsměvu, představte si tu štědrost, podarovala při usedání vedle svého triumfujícího synáčka i mě.

Víte, na koho jsem si v tu chvíli vzpomněl? Na redaktora Karla Pecha, který v šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století moderoval v tehdejší ještě Československé televizi Pořad Tajemství výchovy, jehož cílem bylo poskytnout naším lidem základní vědomosti o tom, jak se mají chovat.

A tak si říkám (a to nejen po dnešní čerstvém zážitku, ale už dlouho), jestli by si současná ČT nemohla z porce času, věnovaného např. nekonečnému protiruskému štvaní, utrhnout pár minut pro výchovný pořad podobný tomu, který tvořil Karel Pech. A tedy takový, který se snaží dělat z lidí skutečně lidi.

A pokud nový Karel Pech není k mání a ČT ho ani nehodlá dlouze a komplikovaně hledat, měl bych odvahu zeptat se, zda by aspoň nebylo možné reprízovat 10 dílů Pechova Tajemství výchovy, které se z celkem 12 dílů v archivu ČT dodneška údajně zachovaly.

Jestli ovšem cosi takového jako je chování lidí k sobě a ve společnosti není pro současnou ČT už odbytou a zbytečnou záležitostí.