Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný specialistu na právo Evropské unie a mezinárodní právo soukromé, absolventa Právnické fakulty a mezinárodních teritoriálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, legislativce ministerstva spravedlnosti a spolupracovníka Institutu Václava Klause.

Tomáš Břicháček se začal o politiku zajímat i proto, že vyrůstal ve vskutku přelomové době. Na základní škole nastoupil, stejně jako autor tohoto textu, v roce 1989, což s sebou neslo jistý absurdní nádech. „Učitelky nám říkaly o Velké říjnové socialistické revoluci a pracně nás učily říkat jim soudružko, v dalším roce jsme se to pak zase odnaučovali. Byla to půvabná doba, kdy jsme si přeškrtávali různé pasáže v učebnicích,“ vzpomíná mladý právník, který byl dle vlastních slov na gymnáziu tak trochu „rozumbrada“, který s kamarády vedl významné debaty. Poté, co přečetl „pro někoho tlustou a nezáživnou sedmisetstránkovou knihu“ Roky v Downing Street, paměti Železné Lady Margaret Thatcherové, někdejší pravicové britské premiérky, napsal jí dokonce dopis, ve které se jí ptal na různé věci. A její tajemník mu odpověděl. „Dodneška ten dopis mám a je to zajímavá památka.“

První, zato pořádný politický životní šok Tomáš Břicháček utrpěl, když vojenská organizace NATO, do které jsme toho roku vstoupili, brutálně napadla Srbsko a rozcupovalo Jugoslávii. „Do té doby v 90. letech člověk věřil v nějaký spravedlivý svět, tak trochu ve svět, který je jako Krkonošské pohádky – například válka v Perském zálivu v roce 1991, kde se zlému Saddámovi se zachtělo cizího území a za to byl potom potrestán. Později jsem poznal, že to není taková selanka,“ popisuje své rozčarování, které bylo umocněno tím, že se o Jugoslávii zajímal a jeden čas studoval srbochorvatštinu, takže dobře věděl, že je všechno trochu jinak, než se nám média a západní politici snažili namluvit. „Vnímal jsem to jako nebetyčnou nespravedlnost a obrovský triumf zla a nějak už to zabarvilo moje vnímání mezinárodní politiky i NATO. Později přišly další podobné konflikty, třeba v Iráku, ale to už ty iluze člověk ani neměl.“ Přesto dnes Tomáš Břicháček podporuje naše setrvání v NATO, a to především z pragmatických důvodů – protože toho, kdo je uvnitř, toho nenapadnou. Na druhou stranu je otázka, do jaké míry si takový člen může vyskakovat, nebo jen asistovat či přihlížet nepravostem.

Právník postupně svůj zájem přesměroval z politické geografie na oblast práva Evropské unie. Cynik by mohl říct, že si moc nepomohl… Na rozdíl od většiny lidí ale tomu, co se v Evropské unii děje, rozumí doktor Břicháček po odborné stránce. „Zapojil jsem se například do diskuse okolo Lisabonské smlouvy. Napsal jsem v roce 2008 článek 10 nejtěžších hříchů Lisabonské smlouvy, který byl o přesunu pravomocí do bruselského centra. Lisabonská smlouva změnila oproti pokusu o euroústavu, který jí předcházel, jen terminologii. Jako problém jsem viděl nelegitimní způsob prosazování. Euroústava propadala v referendech, a tak to přelakovali a znovu prosadili,“ komentuje hru na demokracii.

Během zajímavého povídání Tomáš Břicháček připomněl i nedávno skončenou debatu o budoucnosti Evropské unie, která na nejvyšší úrovni probíhala uplynulé tři roky. Možná že kdyby neprobíhala, dopadlo to líp. „Zpočátku s ní byly spojeny velké naděje, že dojde k rozvolnění, návratu k oblastem, kde se dříve osvědčila, jako byly společný vnitřní trh, sociální politika, že se bude chovat méně velkopansky a vrátí se trochu pokora. Bohužel po těch třech letech musíme shledat, že k žádné změně kurzu v Unii nedošlo a v podstatě došlo nejen k potvrzení předchozího kurzu, ale ještě ke zrychlení plavby.“ Jako na Titaniku…

Výsledkem byla prohlášení ze tří evropských měst, z Bratislavy, Říma a rumunského Sibiu, která působí jako z jiné planety. Výživné je především prohlášení unijních špiček z rumunského Sibiu. „EU není dokonalá, ale pro řešení výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme. Budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem … Jsme odhodláni společně řešit výzvy … Naše unie je jednotná a nerozdělitelná … Evropa je naší společnou budoucností … Evropu posune kupředu pouze naše společné odhodlání…“ ocitoval nejbizarnější pasáže.

Stanislav Novotný, disident doby předlistopadové a poslední dobou i polistopadové, to okomentoval slovy, že doba pokročila natolik, že mu to silně připomíná „závěry 17. sjezdu ÚV KSČ“. „Na Západě nemají komunistickou zkušenost, tam to asi za uši nikoho netahá. Tam si na ty fráze zvykli a tolik jim to nepřijde,“ myslí si jeho host, který se během studií dostal skrze výměnný studijní pobyt Erasmus do Francie, kde měl možnost blíže poznat tamější mentalitu. „Francouzi a jejich mentalita jsou poznamenáni dodnes Velkou francouzskou revoluci, mají úplně jinou mentalitu než my. Komunističtí studenti často demonstrovali, ani jsem nikdy nepochopil za co. Tam se neustále stávkuje na školách, připadal jsem si tam politicky cizí, jakkoli mi je jinak Francie blízká. Pro ně Evropa = Francie.“

„Otěže nicméně přebírá Německo. Němci mají pocit, že když budou všichni žít německý život, všechno bude v pořádku, a ještě si mají nechat líbit německý expanzionismus,“ reagoval moderátor. Ne náhodou letos Německo s Francií podepsalo Cášskou smlouvu, kde se tyto dvě země spojily proti zbytku Evropy. Čerstvou šéfkou Evropské komise, vládnoucího orgánu EU, se tak „překvapivě“ stala Němka Ursula von der Leyenová, Evropskou centrální banku, která tiskne eura jako o život, zase Francouzka Christine Lagardeová.

„Historie evropské integrace je o budování byrokratického modelu sociálního státu podle Francie a Německa, které se nejvíce vepsaly do genetické informace EU,“ souhlasí Tomáš Břicháček. „Neustále dochází k prohlubování tohoto sociálního rozměru Evropy, což je ve skutečnosti zabetonování těžkopádného státu obohaceného o moderní mantry nové Evropy. Největším ztělesněním toho je Evropský pilíř sociálních práv, to je něco na způsob Listiny práv EU, která vznikla jako nezávislá deklarace, tato má ale vyšší úroveň. Za nás to podepsal Bohuslav Sobotka, který s tím byl velice spokojen, byla to jeho poslední pomsta. Témata jsou rovnováha mezi soukromým a pracovním životem v celé Unii, rovnost mužů a žen, péče o děti a podpora dětí, také vznikl nový orgán pro pracovní záležitosti, což je zase zárodek nějaké unijní byrokratické struktury. Ještě o tom uslyšíme,“ varuje před další „inkluzí, pozitivní diskriminací, genderem a plným pytlem slibů“, jak napsal i ve svém blogu, expert na právo EU. Ze všeho nejvíc by si prý přál, aby se Unie vrátila před Maastricht a Lisabon, kdy ještě členské státy měly vlastní suverenitu.

Nedávno Tomáš Břicháček čelil útoku popleteného liberálního Deníku N, jenž kádruje lidi s jiným názorem jako svého času Rudé právo. Deníku vadí, že doktor Břicháček přispívá svými texty na nezávislé nemainstreamové weby. Protože je prý elitní úředník ministerstva spravedlnosti, je podle nich nepřípustné, aby psal pro „dezinformační“ weby. Tedy ty, které mají jiný názor než multikulturně-liberální. Kdyby psal pro Deník N, určitě by to nevadilo…

Dvanáctého července proto poskytl Tomáš Břicháček rozhovor Parlamentním listům, kde se proti pamfletu ve vší slušnosti ohradil. „Nesnažil jsem se ani moc vymezovat proti autorům článku, ten vypovídá spíše o nich než o mé práci. Jen jsem řekl, že takové články vznikaly vždycky. Nebudu se distancovat od Českého portálu jen proto, že jim se nelíbí. To bych považoval za zbabělost, byť mám také výhrady vůči vyznění portálu, které je trochu bulvární. Ale odmítám nálepky jako dezinformační, jde jim jen o to shodit autory bez ohledu na obsah. Navíc píšu spíš pro svůj blog a jsem rád, když to někdo přejímá, aby si to přečetlo co nejvíc lidí.“ Jenže to právě dnešní liberální demokraté nechtějí. To by tak ještě scházelo, aby si lidé sami určovali, kde budou psát a co budou číst. Svobodu slova? Ano, ale jen tu jejich jedinou správnou. Ve které bude hrát ve filmu o alfa samci Jamesi Bondovi agenta 007 černoška…

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz