Blízkovýchodní strategie USA by se měla změnit ve „velmocenskou diplomacii“, a to namísto „nekonečných nesmyslných malých válek“, míní předseda Clementsova ústavu národní bezpečnosti Texaské univerzity George Seay.

Autor vysvětlil, že poté, co USA objevily ložiska břidlicové ropy a plynu, už země nepotřebuje dodávky energetických zdrojů z Blízkého východu. Podle jeho slov bylo prvním příznakem změn prohlášení Donalda Trumpa, které se týkalo toho, že bezpečnost obchodních lodí v Hormuzském průlivu nemají zajišťovat USA, ale Čína, Indie, Japonsko a další země, poněvadž Amerika již nepotřebuje ropu a plyn ze zemí OPEC.

„Můžeme se přít o argumentech ve prospěch neúčasti v záležitostech Blízkého východu, ale nikoli o tezi o potřebě energetických zdrojů: Trump má pravdu, tuto potřebu nemáme,“ konstatoval odborník.

USA měly, podle autora příspěvku, od roku 1979 a až do poslední chvíle celkem dva strategické zájmy na Blízkém východě. Byly to energetické zdroje, zadržování Íránu a podpora Izraele. Dnes, kdy je už energetická závislost Ameriky na „despotických“ blízkovýchodních režimech minulostí, zůstala jediným strategickým zájmem Washingtonu strategická stabilita. Tento zájem s USA naštěstí sdílí Izrael, Saúdská Arábie, Jordánsko, Egypt, Spojené arabské emiráty a další země.

Co se týče podpory Izraele, který má zůstat hlavním spojencem USA, Amerika ho má uznat za „nezávislý, soběstačný a silný stát“, jadernou mocnost a efektivního hráče na světové aréně. Nikoli za „malou bezbrannou oběť arabské agrese“, je přesvědčen Seay.

Autor v materiálu také píše, že mnozí v USA nevědí, že od roku 1985 vzrostlo izraelské HDP na jednoho obyvatele ze sedmi tisíc dolarů na 41 tisíc, a že díky Levantskému ropnému a plynovému nalezišti, objevenému texaskou společností Noble Energy v roce 2010, se stal energeticky nezávislým státem. Izrael tudíž již nepotřebuje značnou finanční pomoc USA, s výjimkou dodávek zbraní.

I když mají být americké vojenské základny v tomto regionu zachovány, kvůli tlaku na Írán a kvůli hrozbě vývoje jaderných zbraní v této zemi, nevylučuje se možnost preventivního vojenského útoku. Proto je již dlouho zapotřebí nový přístup k zastrašování Íránu, myslí si odborník. Autor připomíná, že se postoj USA vůči Teheránu za celých 40 let nezměnil, avšak dnes, po „nesmyslné“ a drahé válce v Iráku, která si vyžádala život velkého počtu Američanů a která zničila stát, jenž byl jedinou „protiváhou“ Íránu, se postavení Ameriky v tomto regionu vážně zhoršilo.

Nová politika USA na Blízkém východě se tak má zakládat na několika klíčových věcech, míní Seay. První z nich zahrnuje založení „blízkovýchodní NATO“, jejímž neformálním, a později zřejmě oficiálním členem, má být také Izrael.

„Nechte tyto země „vyrůst“ v hráče na světové aréně, a převzít na sebe primární odpovědnost za stabilitu vlastního regionu s bezpodmínečnou podporou USA,“ píše odborník.

Dalším krokem má být změna v oblasti podpory Izraele, tedy přesun z vojenské sféry směrem k rozvoji obchodních, hospodářských a podnikatelských styků mezi dvěma státy. Kromě toho, i když by měla zůstat zachována námořní přítomnost USA v tomto regionu, odpovědnost za zajištění bezpečnosti mají převzít odběratelé energetických zdrojů zemí OPEC. Na závěr autor USA radí, aby aktivněji odporovaly „neuváženému prolití americké krve na blízkovýchodních pouštích, byly šetrnější s penězi daňových poplatníků a nepřipouštěly vojenský zásah bez přímého ohrožení americké národní bezpečnosti.

„Účinnost perspektivní americké zahraniční politiky závisí na tom, jak spolupracujeme s Čínou, Indií, Ruskem, Evropskou unií a dalšími významnými státy, a to právě v daném pořadí, a nikoli na tom, jak spolupracujeme s Blízkým východem,“ domnívá se Seay. Američtí politici si mají, podle jeho slov, uvědomit „generační“ změny strategických okolností a rozhodně změnit svůj přístup.