Chodba v tajné věznici batalionu AZOV na letišti v Mariupolu  (foto Vasilij Prozorov)

Ganža byla na letišti v Mariupolu 10 dní a nikdy si nemyslela, že někdy uvidí své vězení ze strany, a ještě ke všemu v televizi. Byla členkou Komunistické strany Ukrajiny. Ta je nyní v zemi zakázána. Účastnila se mítinků a protestů v Mariupolu. Následně se účastnila referenda 11. května o budoucnosti Doněcké oblasti. V říjnu roku 2014 ji zadržel Azov. Taťána netušila, že se nachází na černé listině jako strašlivá separatistka.

„Na letišti jsem byla přesně 10 dní – od 30. října po 8. listopadu do večera. Tam v jedné z cel se nacházejí zářezy,“ vzpomíná. Aby se vězni nezbláznili a alespoň nějak se orientovali v čase, vyznačovali na stěnách cel dni, po které se tam nacházeli. Taťána si tam na zdech všimla sedmi nebo osmi malých slůňat – tímto originálním způsobem si nějaký tvořivý vězen „zapisoval“ dny, po které se tam nacházel.

Ganža se již na svobodě, když mluvila s jinými vězni, setkala s člověkem, který je kreslil. Byla jím Natalija Mjakota. „Byla jsem v tvé cele, viděla jsem ta slůňata,“ řekla Natalii.

To, co se děje na letišti Mariupolu, Ganža popisuje jako „skutečné peklo, místo smrti“.

„Všechny ty hrůzy není možné popsat. Zlomili mi nos a neslyším na levé ucho. Je skutečně velmi těžké na to vzpomínat. Nebudu všechno vypravovat… Jeden mladý voják ukrajinské armády, který mě vodil na záchod po té chodbě, mi řekl, že „za dva do vás tady umlátili mladou dívku k smrti, také to byla Taťána,“ vzpomíná.

Mučitelé Taťáně neustále vyhrožovali jámou, kam vyhazovali těla zemřelých. Nebo naráželi na to, že ona sama brzy rozšíří jejich řady. Také jí vyhrožovali psychologickým mučením, kdy živého zajatce dávají k mrtvým.

„Nakolik jsem pochopila z jejich rozhovorů, existuje tam nějaká jáma zasypaná vápnem,“ řekla Taťána.

Na otázku, kolik je tam pohřbeno lidí, odpověděla: „Velmi mnoho. Lidé mizeli ještě před mým zajetím… Slyšela jsem, že velmi mnoho lidí je pohřbeno na zemědělském středisku. Jedná se o stovky lidí, ale to je čistě můj názor.“

Až 8. listopadu ji odvezli z mariupolského letiště do SBU, aby provedli vyšetřování. Propustili ji na základě výměny zajatců mezi Ukrajinou a DLR 26. prosince 2014. Od té doby žije v Doněcku v jedné z ubytoven pro běžence z území pod kontrolou Kyjeva. Podle jejích slov její dům v Mariupolu Azov kompletně zničil.

„Lidé z Azovu ode mě z domu odnesli vše – topení, okna, dveře,“ dodává Ganža.

Prozorov také říkal, že členové „dobrovolnických praporů“ odesílali domů jako trofeje všechny věci, včetně bytové techniky, i mikrovlnné trouby se starým chlebem.

Řezník a doktor

Olgu Seleckou zadrželi 29. srpna 2014 v centru města. Také Azov. V tajné věznici byla jeden den. Příští den ji předali SBU. Protokol o zadržení byl vytvořen 30. srpna, přičemž podle slov dokumentu Seleckou údajně vyvedli z autobusu v okolí Mariupolu.

„Tam (na letišti – red.) je to bez dokumentace. Vyhrožují vám, mohou přivést rodinu, manžela, děti a před tebou je mučit. Straší, lámou lidi morálně i fyzicky. A když přivážejí lidi do SBU, tak tam už dělají dokumentaci… jakoby vás právě zadrželi. Například v mém případě mě údajně zadrželi v autobusu. A kde jsem předtím byla celý den, to není známo. Doslova jsem zmizela z povrchu zemského, propadla se,“ říká Selecká.

Podle jejích slov je jedním z nejoblíbenějších druhů mučení topení v sudu a waterboarding. Při waterboardingu dávají ležícímu člověku na obličej hadr a polévají ho vodou. Člověk se začíná topit.

​„Voda se dostává do plic, ztrácíš vědomí. Zajímali se o informace o zbraních, kde se nacházejí peníze,“ upřesnila.

Olga si zapamatovala přezdívky dvou „mistrů svého díla“: Řezník a Doktor.

„Bylo to bestiální mučení. Podařilo se mi mluvit s jinými obětmi. Mluvili o nás jako o „knihách“. Místo našeho zadržení se nazývalo „knihovna“. Vyprávěli mi o zvěrském mučení. O tom, co se tam dělo… Viděla jsem hodně lidí ve sklepě SBU, kteří také prošli přes mariupolské letiště… Lidé byli velmi silně zbiti, zmrzačeni. Slyšela jsem, že mnozí z nich se z výslechu již nevrátili,“ řekla.

Tisková konference Prozorova na ní také zanechala velký dojem. Poznala nejen jeho samotného jako bývalého pracovníka SBU, ale i vězně, jejichž fotografie on ukazoval.

„Vzpomínám si na člověka z té fotografie. Viděla jsem ho v budově SBU, když probíhali naše výslechy. Jsem si jistá, že to je on,“ prohlásila Selecká, když prolistovávala fotografie Prozorova.

Podplukovník SBU se ukázal být spojencem

Prozorova poznala i známá doněcká žurnalistka, hlavní redaktorka Městských novin Elena Blochová. Druhého srpna 2014 ji zadrželi na kontrolním stanovišti u obce Manguš u Mariupolu: Novinářka se synem a řidičem jeli obvyklou cestou na Krym. Nemysleli si, že cestu kontroluje Azov, ani nevěděli, že sama Blocha je dávno na černé listině za nestranné informování o událostech v Doněcku.

„Byla jsem šokovaná, když jsem viděla tiskovou konferenci Prozorova – vždyť on se účastnil mého zadržení! Velmi dobře jsem si ho zapamatovala,“ neskrývala emoce Elena v rozhovoru s korespondentem Sputniku.

​Všechny tyto události, včetně dojmů ze zadržení na letišti Mariupolu, popsala v knize "90 dní v zajetí", ta zatím existuje jen v elektronické podobě. Prozorova autorka nejdříve označovala za „buldočí hubu“. To bylo ještě předtím, než pochopila, že je spojenec.

„Jedním ze skupiny, která mě odvedla, byl poměrně silný muž ve středních letech s buldočím obličejem, máchnul před mým obličejem průkazem SBU. Řekl, že vše je v pořádku, je potřeba jen jet s ním… Za půl hodiny jsme dojeli na letiště Mariupolu,“ stojí v knize.

„Po příjezdu jeden ze starších členů doprovodu naší skupiny dlouho o něčem jednal s člověkem oblečeným v maskáčích, s břichem (hned to bylo jasné – náčelník!)… Bylo slyšet, že buldočí huba a tlusťoch se na něčem nemohou domluvit. Jeden říkal, že tady je objekt se zvláštním režimem a pro nás tu není místo, druhý sliboval, že to není na dlouho,“ popisuje Blochová zkušenosti z letiště.

Podařilo se jí dostat do obávané lednice, kde byli drženi zajatci. „V místnosti o rozměru 3x1,5 metru obložené bílými dlaždicemi (vypadala jako sklad) byla jen jedna židle, na které seděla dívka s bledým obličejem. „Nezavírej, prosím!“ požádala naléhavým hlasem mladého muže. „Vydrž, musíš být silná,“ odpověděl mladý muž výsměšným laskavým tónem a následně neprodyšně uzavřel dveře. Rozprostřela se naprostá tma a bylo velmi horko. Podle všeho tam neexistovala žádná ventilace.“

Dívka Blochové sdělila, že jí dvakrát odváděli „na popravu zastřelením“, když se z ní snažili dostat přiznání, že je záškodnice Doněcké lidové republiky. „Slíbili mi, že mě zakopou tady v díře a nikdo mě nikdy nenajde, pokud nebudu souhlasit se spoluprací s nimi,“ říkala Julie a ztěžka dýchala,“ popisuje v knize Blochová.

Dostatek dojmů má i její syn. Ten se dostal do mužské cely, kde se nacházelo osm lidí.

„Někteří z nich, podle slov syna, byli velmi silně zbiti. U jednoho z nich bylo dokonce vidět, jak mu trčí zlomená žebra z těla, další měl zlámané nohy… Co to bylo za lidi a co se s nimi stalo dále, to nevím, mohu jen předvídat. Jasné ale bylo jedno – tito chlapci skutečně mohou zmizet z povrchu zemského, jako se to stává s mnohými, kdo se ocitl v zajetí u těchto „dobrovolnických“ praporů.

Je třeba říci, že Mariupol trpěl velmi silně represemi ze strany pravicových radikálů z nacistických praporů, neboť toto město jako jedno z prvních přiznalo vytvoření Doněcké lidové republiky,“ uzavírá Blochová.

Monitorovací mise OSN zadokumentovala 16 případů

Události probíhající na letišti Mariupolu a dalších tajných vězeních Ukrajiny a samozvaných republikách se neustále dostávaly do sféry pozornosti monitorovací mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině. Tyto události se zachycovaly ve zprávách mise.

Mise zadokumentovala 16 případů nepodloženého zadržení či výslechu osob na území letiště Mariupolu.

„Nejkratší doba zadržení byla několik hodin, nejdelší jeden měsíc,“ prohlásila Fiona Frazerová, ředitelka mise a dodala, že organizace nedostávala žádné informace o „knihovně“ po roce 2016. Sputnik v dalších publikacích zveřejní dokument, který svědčí o tom, že toto vězení existovalo nejméně do konce roku 2018.

Ledničky v „knihovně“

Připomeneme, že podle Prozorova se zadrženým, kteří se nacházeli ve vězení za území letiště Mariupolu („knihovně“), říkalo „knihy“. Tak říkali zadrženým domobrancům a prostým občanům, jež tam byli zadrženi pro podezření ze separatismu. Mučili je, když se z nich snažili dostat přiznání. Ale i proto, aby se pomstili za prohry ukrajinské armády na frontě či prostě realizovali své sadistické sklony. Zajatci se nacházeli ve dvou vypnutých ledničkách. Ty se pro tyto účely ukázaly jako vhodné, neboť v nich nebyl žádný nábytek a dveře se dali hermeticky zavřít tak, že nepropouštěly ani teplo.

Podle tvrzení Prozorova se kdesi na území letiště Mariupolu také nacházejí tajné hroby, kde leží ti, kteří nepřežili mučení, nebo byli prostě zabiti sadistickými „dozorci“. „Knihovnu“ řídil nechvalně známý prapor Azov, který kryla ukrajinský tajná služba SBU. Bylo pravidlem, že příslušníci Azovu dělali všechnu špinavou práci a příslušníci SBU následně prováděli procesní úkony spojené s přiznáními zajatců.

Zde je třeba hned říci: Důkazů z té strany zatím není tak mnoho. Je potřeba je shromažďovat jako zrnka rýže. Ukrajina ještě nedozrála do stádia, kdy by vyšetřovala vlastní válečné zločiny.

Mezi důkazy patří lékařské závěry „knih“, které prošly lékařským vyšetřením po propuštění ze zajetí na území Doněcku. Někteří zajatci po propuštění ze zajetí strávili několik měsíců v nemocnicích. Čtyřem domobrancům DLR, kteří se již pět let nacházejí v mariupolské cele předběžného zadržení, se podařilo dosáhnout zahájení trestního řízení pro podezření z mučení (toho se bude týkat další text).

Dalším vážným důkazem je nesoulad dat v dokumentech zajatců. Mezi faktickým zadržením a zpracováním dokumentů o zadržení leželo několik dní, někdy i týdnů. Současně s tím ale zadržení lidí bylo často fixováno na video praporu Azov, někdy i v tiskových zprávách SBU. Mučitelé se pokoušeli dostat z lidí jakékoli informace, jež by mohly být užitečné pro další práci – jména separatistů, úkoly odesílané z Doněcku.

Mnoho informací se nachází v dokumentech o událostech v tajných vězeních Monitorovací mise OSN pro lidská práva. Sputnik kromě toho našel ještě dva bývalé příslušníky silových struktur Ukrajiny, jejichž svědectví o tajných vězeních Ukrajiny ještě nebyla publikována.

Další zajímavý důkaz existence tajného vězení na mariupolském letišti a pokusů SBU ho skrýt je jeden z dokumentů samotné SBU. V našem dalším článku o tom podrobněji napíšeme a publikujeme i samotný dokument.

Poznámka redakce Nové republiky: Čeští čtenáři jistě vzpomínají na bývalého europoslance Jaromíra Štětinu, který se s příslušníky i velitelem batalionu Azov kamarádíčkoval a fašisty z Azova předváděl v Bruselu jako hrdiny. A také bychom neměli zapomínat na to, jak ukrajinské fašisty podporovala Evropské unie i administrativa USA.