VÝCHOD ZÁPAD? Podle bývalého tajemníka prezidenta Klause Ladislava Jakla Václav Havel žádnou politiku na ochraně lidských práv nestavěl – jen na svých frázích o lidských právech. Nás dle něho neohrožuje žádné vnější nebezpečí, ale naše domácí snaha dovést každý cizí nesmysl k absurditě. Nehrajme si na velmoc, která chce peskovat cizí národy a bojovat někde proti domorodcům v pouštích. Hajme si své. Možná naše armáda už vlastně neexistuje. Máme z ní expediční sbor pro boj s divokými kmeny kdesi v pralese a téměř ztratila schopnost bránit naše vlastní území proti blízkému nebezpečí.

Ladislav Jakl

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle Vás pravda?

Naším problémem není ani přílišná loajalita, ani nedostatek loajality. Naším problémem je nedostatečné hájení vlastních zájmů. A vlastně i jejich nedostatečná formulace a absence debaty o takové formulaci. Jen se snažíme za všech okolností s někým souhlasit a hloupě čekáme, že za to něco dostaneme. Nedostali jsme nikdy nic. Dostali ti, co tvrdě vyjednávali a hájili své pozice. Tento problém se znásobil vstupem do EU, ale od té doby se dál prohlubuje.

Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Já nerad nálepkuji konkrétní osoby. Myslím, že každý ví, kdo z našich představitelů okřikoval každého, kdo se snažil říkat, že máme přece své legitimní zájmy a že povinností naší politické reprezentace je v první řadě hájit zájmy našich občanů, jako to dělají všichni ostatní.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis„. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském„do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?

To jsou umělá dilemata. Nás neohrožuje žádné vnější nebezpečí, ale naše domácí snaha dovést každý cizí nesmysl k absurditě. Svoboda českého občana je ohrožována každý den našimi vlastními zákony, ještě utužujícími různé cizí direktivy. Ale to se má občanům zakrýt, tak jsou strašeni nějakou vzdálenou hrozbou. Nehrajme si na velmoc, která chce peskovat cizí národy a bojovat někde proti domorodcům v pouštích. Hajme si své.

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Vůbec nevím, jak by se takový příklon měl projevovat. Nárůstem členů pravoslavné církve? Pojídáním pirohů? To je také jeden dobrý domácí trik: Když s námi někdo nesouhlasí a dovolí si mít jiný názor na to, jak máme hájit zájmy České republiky, už z něj děláme špióna cizí moci. Je to snaha umlčet názorovou pluralitu, která má přitom své vlastní kořeny zde, v našich postojích ke svobodě.

Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

Rusy už bohužel nezajímáme. V Londýně nebo na Riviéře jich je stokrát víc. Kupují fotbalové kluby i velké firmy. A utrácejí tam. Také nepůjdete utrácet své peníze tam, kde se vám pošklebují.

Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prosto i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno,  anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou„, jak navrhuje komentátor Českého rozhlasu a někdejší diplomat Alexander Tolčinský?

To si opravdu někdo myslí, že k tomu, aby měl člověk kupříkladu jiný než oficiálně povolený názor na Ukrajinu, musí čerpat z nějaké cizí propagandy? A jak by k ní přišel? Někdy stačí rozum a soudnost k tomu, aby člověk pochopil, že je denně krmen propagandou úplně jinou.

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci v EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National ve Francii, britský UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

Je třeba z EU vystoupit. To si myslím od samého počátku. Ale nyní je to ještě naléhavější. Stavba se už hroutí, je třeba běžet, dokud je čas, než nám strop spadne na hlavu. A euro? To je mrtvý projekt od samého počátku. Ekonomicky škodí a je jen nástrojem k tomu, aby mocní v Bruselu a Berlíně mohli víc utahovat šrouby. A imigrace? Ta tu byla vždy a nečinila by nikdy žádný velký problém, pokud ti lidé přijdou opravdu pracovat. Jenže – jak vidíme ze Švédska, Nizozemí, Francie či Británie – oni často celé generace žijí z dávek, které jim nabízíme. A pak z nudy vymýšlejí zábavnější atentáty.

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu České republiky, tudíž je nutné hledat příležitosti na východě. Příznivci prozápadního statutu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí České republiky s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest Vám dává větší smysl?

Dobré vztahy na základě rovnocennosti je třeba mít se všemi. A obchod nejen přináší prosperitu, ale také provazuje svět a rozbíjí izolaci, která jinak vede ke konfliktům.

Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení Ruské federace v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví,  jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním„tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím či benzínkou, jak někteří píší?

Nebudu si hrát na znalce ruské ekonomiky. Jen vím, že od konce ledna rubl proti euru stále stoupá. O koruně raději ani nemluvím. Ruská ekonomika určitě potřebuje další reformy, ale v mnohých věcech jako třeba daně jsou na tom lépe než my a celá EU. Pád ceny ropy pro ně znamenal pořádnou lekci, musí jim být jasné, že je třeba se více orientovat na potenciál domácí poptávky, jako to v době krize udělala Čína nebo třeba Polsko.

Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou„politiku České republiky vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?

Vliv cizích sil na náš domácí veřejný život je takový, jaký dovolíme. Je jasné, že různé země se snaží prosazovat i u nás své vlastní zájmy, na tom nic není. Ale jde o to, abychom tomu čelili, pokud jsou v některých ohledech tyto zájmy odlišné od našich. Je smutné, kolik let jsme trpěli třeba vízovou povinnost od USA. Sebevědomější bychom měli být i ve srovnatelných podmínkách pro ochranu investic, vývoz kapitálu a vzájemný obchod. Jsme slabší partner a je jasné, že nemůžeme dělat velká ramena, ale chce to trpělivě hájit své tak, jako to dělají i Američané. A také je třeba nepodléhat politickým tlakům, pokud jde o ekonomická rozhodnutí. U nich má rozhodovat jen ekonomické kritérium. USA jsou naším zásadním spojencem v NATO a to respektujme. Je to také země v mnohém inspirativní i pro nás. Ale nemusíme se nechat zatahovat do kdejakého problému na druhém konci světa, který vytvoří často dosti neprozíravá americká zahraniční politika.

V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…

No, v jednom ukazateli. V tom nejdůležitějším – HDP. Což je ukazatel měřící ekonomickou váhu země. Příležitost pro obchod je to obrovská a takoví Němci či Američané to dávno dobře vědí a jednají podle toho. Dělejme to také. Ale i zde se řiďme ekonomickou výhodností, ne nějakým politickém tlakem. Ten jsem od Číny zatím nezaregistroval, ale pokud by je jejich rostoucí sebevědomí k něčemu takovému vedlo, držme se dál ekonomických argumentů a politickému tlaku nepodléhejme. A problémy? Na světě je hodně problémů. Čína představuje pětinu světa. Bylo by divné, kdyby nepředstavovala pětinu problémů. Starejme se raději o ty svoje.

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Havel žádnou politiku na ochraně lidských práv nestavěl. Jen na svých frázích o lidských právech. Dělejme to jako všechny ostatní svéprávné země: Obchodujme, hajme své zájmy a neignorujme utrpení kdekoli. Ale nepřeceňujme své možnosti v léčbě nemocí světa.

Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?

Nepotřebujeme k bezpečí jiné struktury, než je NATO. Ale jsme jejími členy, tak se také podílejme na její politice a trvejme na jejím charakteru coby nástroje obrany svých členů, ne hybatele režimů v kdekteré zemi světa. Stav naší armády? Možná naše armáda už vlastně neexistuje. Máme z ní expediční sbor pro boj s divokými kmeny kdesi v pralese. Podle mne téměř ztratila schopnost bránit naše vlastní území proti blízkému nebezpečí. A také ztratila kontakt s našimi městy, vinou různých centrálních nákupů a také toho, že lidé nemají pocit, že ta kasárna u nich slouží k ochraně jejich domovů, ale k intervenci kdovíkde a kdoví za koho.

Zdroj: Parlamentnilisty.cz