Ani ne s údivem, ale se zájmem, sleduji případ německé kapitánky Racketeové z neziskové Sea Watch, která se rozhodla převézt do Itálie půl milionu Libyjců, i přesto, že tak porušuje italské zákony. Nepřekvapuje mě to především proto, že je německé národnosti. Němci, kteří jsou obecně považováni za nejdisciplinovanější národ (což je nezbytnou podmínkou pro nástup jakékoli totality), mají kromě přemrštěných sklonů k poslušnosti vůdcům, také letitou tradici radikákních, revolučních, anarchistických a teroristických organizací (Dutschke, Meinhofová, Monhauptová, Ensslinová, RAF…ostatně i sám Hitler měl v dobách, kdy ještě žil jako naprostý looser ve Vídni k anarchistům blízko – Vůdcovo šílenství, Omega 2018).

Odpor, který se projevuje radikalismem, revolučností, anarchismem a v krajním případě terorismem je totiž zvláště pro mladé lidi přirozená a zákonitá reakce na přehnanou většinovou německou poslušnost. Zdánlivě to vypadá jako paradox, ale německá historie to potvrzuje. Potvrzuje to do značné míry i současnost.

Německá kapitánka Sea Watch Racketeová svými postoji i činy krajně radikální je. Krajně radikální bylo také politické rozhodnutí kancléřky Merkelové pozvat do Evropy běžence z „válečnými konflikty“ ohrožených zemí Asie a Afriky, bez ohledu na to, co tím ostatní Evropě způsobí. Takové extrémně humánní gesto má podle mého soudu kořeny v přežívajícím německém traumatu z nacismu, vyhlazovacích koncentračních táborů, 2. světové války – nejhorší lidské katastrofy nejen v novodobých dějinách. 70 let po válce se to zdá zvláštní, ale z psycholgického hlediska zdůvodnitelné – odčinit vinu. Merkelová svým krajně humánním a radikálním gestem chtěla tuto vinu smýt, představit Německo jako vzor humanistické solidarity. Zároveň s tím ale přenáší pomocí rozdělovacích migračních kvót vinu na celou Evropu. Kolektivní evropskou vinu.

Německá kapitánka Sea Watch Racketeová jen realizuje záměr Merkelové. Rovněž argumentuje tím, že žalostnou situaci v Libyji zavinila Evropa, tím že ji kolonizovala (naposledy Francie a Británie). Logicky se nabízí otázka, proč tedy libyjské uprchlíky nevozí do zemí „viníků“ (Francie a Británie) ale do Itálie? Zajímavé je i to, že za takovými extrémně radikálními ultrahumanistickými postoji stojí ženy. Domnívám se, že je to tím, že u značné části žen převažují podle lékařských statistik emoce nad raciem. Rozhodnodnutí Merkelové i Racketeové, které nedomýšlejí důsledky svých činů, je také naprosto iracionální, ale o to víc nebezpečné. Pro nás všechny včetně samotných Němců. Ale to už je téma pro psychology, sociology, historiky a politology.