Byl Solženicyn stejný jako špína Hradílková, co málem podojila občany o 3 miliony za lhaní o Gulagu a znásilňování?
Drsné, tak další strýček Brady Hermana z koncentráku odhalen v podobě ženské. Jeden sbíral metály za příběh, který ani nezpracoval (Japonka Tuniko Išioka našla kufřík a příběh popsala kanadská publicistka Karen Levinová) a k tomu dostával miliony, další plakala, jak byla znásilňována v Gulagu...
Nikdo by se nedivil, kdyby se nakonec zjistilo, že zůstala pannou. (I když prý dvě děti jsou její...)
Lži, podvody, hnus! Vše se provalilo. Opět další...
Ale byla navržena: Medaile za hrdinství:
3.2 Věra Sosnarová (*5. 4. 1931)
Navrhovatel: Oldřich Křepelka Osvojil: Jiří Mihola (jako Herman KDU-ČSL)
Věra Sosnarová dodnes organizuje besedy, kde autenticky vypráví o svém životě, který poznamenal rok 1945, kdy byla společně se svou matkou a sestrou odvlečena příslušníky Rudé armády do Sovětského svazu. 19 let čelila zneužívání a byla vystavena nelidským životním podmínkám. Svůj osud rovněž popsala v knize „Krvavé jahody“. Celou dobu po návratu zpět do Československa pod hrozbou opětovného odvlečení do Sovětského svazu o svém osudu mlčela. I přesto, že příběh paní Sosnarové je veřejnosti znám, dosud se prý nedočkala žádné finanční kompenzace a ani vyznamenání.
| Redaktor TV Nova Josef Klíma to 3. srpna 2004 v pořadu Sibiřská penze řekl jasně: [...] česká kapitalistická byrokracie se liší od té sovětské komunistické jen pramálo. Dvacet let nešťastné ženě trvalo, než se dostala z gulagu, a téměř dvacet let bojuje za to, aby ji za její utrpení konečně někdo odškodnil.Takto postavený příběh byl od té doby reprodukován na stránkách snad všech novin, v rozhlasových a tele-vizních pořadech a besedách. K jeho popularitě přispělo i syrové a emotivní podání z úst Věry Sosnarové. Mediálně nejvděčnější a nejci-tovanější pasáže shrnuje redaktor televize Nova David Vondráček v již zmiňované reportáži Odškodění za práce v sibiřském gulagu ze 4. února 2003: Jednasedmdesátiletá Věra Sosnarová z jihomoravské vísky Odrovice už ani neví, kolikrát byla za svůj život znásilněna. Stokrát, tisíckrát? Zažila okamžiky, kdy lidé umírající hlady pojídali své blízké, vraždění tisíců zaživa v hořících srubech. Nežije snad dnes na modré planetě člověk, jenž by zažil to, co ona. Dodnes patří tyto a další hrozivé vzpomínky (pohřbívání vězňů zaživa, jejich zabíjení za nesplnění normy, trávení jedem atd.) mezi nejčastěji reprodukované na veřejných besedách i v médiích. Jak dokládá výše zmíněná reportáž, lidé rozhořčení postojem úřadů a šokovaní osudem Věry Sosnarové jí začali již v roce 2003 posílat finanční dary. Nezůstalo však u jednotlivců. Například 13. května 2008 přinesla Mladá fronta Dnes článek s názvem: Ženě odvlečené do gulagu místo státu pomůže nadace.Autor Jan Gazdík v něm mimo jiné píše: Českým byrokratům dal včera morální lekci Nadační fond angažovaných nestraníků. Když Sosnarové nepomohl stát, vyplatí jí alespoň částečné odškodnění místo něj. [...] „O věrohodnosti paní Sosnarové nepochybujeme, |
Nakonec se vše provalilo jako kolosální podvod!
Skutečný historik Adam Hradilek se tématu Čechoslováků věnuje přes 10 let a vydal na toto téma několik knih, se besedy s Věrou Sosnarovou zúčastnil teprve nedávno.
„Její příběh a pochybnosti kolem něj jsem znal léta, diskutoval jsem už tehdy s kolegy a novináři i s Vladimírem Bystrovem, který byl iniciátorem odškodnění obětí gulagů, obětí zavlečení do SSSR po roce 1945. Proto jsme také v materiálech vydaných Ústavem pro studium totalitních režimů její vyprávění nikdy nezveřejnili. Ale osobně jsem se s ní setkal až někdy na začátku minulého roku, kdy jsem byl pozván, abych její besedu uvedl nějakým exkursem do historie represí Čechoslováků na území Sovětského svazu,“ popisuje historik.
„A až tohle osobní setkání na besedě ve mně probudilo nutkání nějakým způsobem zareagovat, protože tam z úst paní Sosnarové zazněly věci, které se prokazatelně nemohly stát. Zejména mě zasáhla ta reakce obecenstva, protože ona skutečně dojala k slzám publikum od teenagerů po důchodce, kteří si tam vzápětí po té besedě nakupovali knihu, zasílají jí peníze, byli nesmírně dojati tím příběhem. A vlastně jsem si uvědomil, že jsem svědkem podvodu,“ dodává.
Historik v tuzemských archivech objevil, že její matka Ljubov Melkich (po příchodu do Československa užívala jméno Ludmila Šímová) žila ve 20. a 30. letech na okraji brněnské společnosti, opakovaně byla stíhána pro podvody, potulku, krádeže či ublížení na zdraví. Na podzim 1940 požádala pro sebe i pro své dcery o říšské občanství a začala spolupracovat s nacisty – doloženo je její udání sousedky pro údajně hanlivé vyjádření o Hitlerovi, dotyčná žena okamžitě putovala na gestapo.
Z těchto a dalších důkazů lze tedy dovodit, že Šímová s oběma dcerami nebyla po válce do SSSR zavlečena, naopak do rodné země sama prchala před spravedlností úřadů obnoveného Československa. Počítala s tím, že v SSSR je mnohem větší nepořádek a mezi mnoha miliony lidí, kteří se tam těsně po válce bez dokladů vraceli, se snadno ztratí.
Vždyť i Alexandr Solženicyn, který v těchto táborech strávil 8 roků a 5 roků byl na nucených pracích, většinu údajů a příběhů ve svých knihách „Souostroví Gulag,“ udává pouze ze svědectví jiných vězňů, tedy z doslechu. Sám o sobě uvádí, že za celou dobu od svého zatčení až po odsouzení nebyl bitý, byl mu pouze odpíraný spánek. Též jeho údaje o počtech vězňů a mrtvých se ukázaly jako zveličené.
Zdroj: https://jaromirpetrik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=721290
Pamatujete?
Zdroj
