Samozřejmě, to výročí ještě není kulaté, ale s ohledem na současné události a stanoviska k nim, považuji za přínosné, ba i za nutné tehdejší události zmínit. 8. prosince 2000, v den dvacátého výročí smrti Johna Lennona, jsem vstal jako obvykle ráno v šest a protože jsem měl dost času jít do práce, zapnul jsem si televizi. Tam probíhalo něco jako „Dobré ráno s ČT“ a v padla i kvizová otázka, kolik by John Lennon měl v tom roce let. Celkem snadné počty mi pak přinesly správnou odpověď a výhrou tak byly dva lístky na operu, kazeta s filmem Musíme si pomáhat a adventní věnec.

Sprostý lhář a StBácky pěstovanej kretén

Vše došlo svého užití, jen ta kazeta měla příšerné drop-outy. A já jsem si, při vyzvedávání těch cen, připomněl Zpravodajství ČT, do kterého jsem při oné slavné Sametové revoluci vozil pracovníky BBC, kteří ty naše skvělé reportáže posílali do Londýna.

Ale Klaus tam šel, těsně před svým jmenování federálním ministrem financí, už přímým přenosem přes satelitní talíř neboli dish na hotelu Jalta. Hezky se mezi tou Štrougalovou dřevinou vyjímal (Klaus, dish byl podstatně výš).

Tehdy se, i když v totalitní televizi, zdálo vše v pořádku. Všichni drželi hubu a krok, ale také všichni věděli, že jde o totalitní televizi. O jedenáct let později to bylo ale naprosto jinak. Demokracie přinesla, místo plurality názorů monopol jednoho politického názoru. Pravdoláskového.

A když protistrana, v té době ještě významná ODS, chtěla vše srovnat do parity a podílet se svým dílem na tvorbě veřejného mínění, nastal maglajz. Odboráři, spolu s „angažovanými“ reportéry a komentátory ČT se protiprávně zmocnili tzv. Velína a několik týdnů ho okupovali.

Ten, kdo měl konat, byl samozřejmě předseda vlády Zeman. Předseda Sněmovny Klaus sice žádnou výkonnou pravomoc neměl, ale také byl v odsouzení toho protiprávního aktu zdrženlivý.

Ale nejhůř se, podle mého názoru, zachoval prezident Havel a přesně to byl okamžik, kdy jsem mu přestal věřit. Nezviklal mě ani Sarajevský atentát v roce 1997, měl jsem jaksi ehm, ehm pochopení, že Klaus musel Havla příšerně s*át a tak ho Havel svými nohsledy, Rumlem a Pilipem nechal odstranit.

Ale tady šlo o věci vyššího významu než je osud jednoho namyšleného politika. Ale v případě ČT šlo o něco daleko důležitějšího. O to, jestli Česká televize bude alespoň částečně, v mezích možného televizí demokratickou, pluralitní a pokud možno i objektivní.

Havel svým stanoviskem u „duchu zákonů“, nadřazeném and jejich literou zklamal asi nejen mě a spoustu dalších lidí a jeho obliba šla strmě dolů. Tak, on to z 98%, nebo kolika, na přelomu let 1989 a 1990 nebyl zas až tak velký problém.

Ovšem, problém ČT jej tím pádem zcela zabetonovaný a absolutně s ní nelze hnout. Ať si kdo chce, co che říká, dnes je to televize z převážné většiny pravdolásková, zastávající zcela rigidně havlistické pojetí politiky.

A patří k malým zázrakům, že i přes tento obrovský propagandistický tlak se podařilo zvolit prezidentem někoho jiného než reprezentanta Pravdolásky, která tím na dalších pět let, celkově jich patnáct, ostrouhala, místo ambicí na prezidentský stolec, mrkev.

A lze se pouze modlit, aby tato zhoubná nákaza nepronikla, podobně jako to dělá houba dřevomorka, i do Českého statistického úřadu. Potom by byl s demokracií už opravdu konec.

Zdroj: Blog autora